Vrchní soud v Praze 5 Cmo 52/2026-88 – O náhradu škody a nemajetkové újmy podle § 147 odst. 2 insol

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 3. 2026 v bodu I. výroku zastavil řízení. V bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči všem věřitelům přihlášeným do jejího insolvenčního řízení náhrady škody a nemajetkové újmy podle § 147 insolvenčního zákona v celkové výši 2 000 000 Kč. Usnesením ze dne 8. 11. 2024 soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 60 000 Kč. Dne 21. 11. 2024 žalobkyně požádala o osvobození od poplatkové povinnosti.3. Soud návrhu na osvobození od soudních poplatků nevyhověl. V usnesení č. j. 76 Cm 1/2024-53 ze dne 20. 5. 2025 uvedl, že v případě žaloby se jednalo o zjevně svévolné uplatnění práva, když se žalobkyně domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy vůči všem insolvenčním věřitelům, aniž by rozlišila, zda současně podali insolvenční návrh. Žalobkyně v insolvenčním řízení tvrdila oproti svým závazkům svoji majetnost, v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy naopak tvrdila vznik škody na základě přihlášených (často vykonatelných) pohledávek věřitelů do jejího insolvenčního řízení. Soud považoval žalobu (i přes výzvu k odstranění vad žaloby) za neurčitou, když nebylo zřejmé, jaká škoda byla žalobkyni způsobena ani příčinná souvislost mezi podáním přihlášky insolvenčního věřitele a nemajetkovou újmou žalobkyně. Osvobození žalobkyně od poplatkové povinnosti v daném případě by podle názoru soudu představovalo zneužití práva k šikaně věřitelů. Žalobkyně podle soudu neměla prostředky na zaplacení soudního poplatku z žaloby z důvodu své snahy zamezit zpeněžení svého pozemku v Praze. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením č. j. 5 Cmo 81/2025-64 ze dne 1. 10. 2025 potvrdil usnesení soudu o nepřiznání osvobození od poplatkové povinnosti žalobkyni.4. Přípisem ze dne 14. 10. 2025 na č. l. 67 spisu soud opětovně poskytl žalobkyni lhůtu pro zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně navrhla zrušení usnesení a opětovně požádala o osvobození od poplatkové povinnosti. Ekonomická situace žalobkyně nedoznala změn. Novou žádost proto soud považoval za obstrukční jednání s tím, že o žádosti již nebude rozhodovat. Poplatková povinnost nebyla ve lhůtě splněna, soud proto řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným žádné náklady řízení nevznikly.5. Žalobkyně podala proti usnesení včas odvolání a navrhla, aby je odvolací soud zrušil. Odvolání odůvodnila tím, že soud při úvaze o osvobození žalobkyně od poplatkové povinnosti nedostatečně zkoumal její majetkové poměry a porušil její právo na přístup k soudu. Dále žalobkyně rozsáhle zrekapitulovala dosavadní skutkový stav a okolnosti podání žaloby.6. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o SP): „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“8. Nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o SP), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona o SP), je lhůta zachována, jen když peněžní prostředky jsou nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně o SP) zastaví.9. Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.10. Žalobkyni vznikla podáním žaloby, doručené soudu dne 28. 9. 2024, poplatková povinnost ve výši 60 000 Kč podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o SP a položky 1 bodu 1b) a položky 3 bodu b) Sazebníku poplatků tvořícího přílohu tohoto zákona.11. Usnesením č. j. 76 Cm 1/2024-21 ze dne 8. 11. 2024, doručeným žalobkyni do datové schránky jejího právního zástupce dne 17. 11. 2024, soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby položky 1 bodu 1b) a položky 3 bodu b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 60 000 Kč do 15 dnů od doručení usnesení. Současně byla žalobkyně poučena, že v případě, že nebude uložená poplatková povinnost ve stanované lhůtě splněna, soud řízení zastaví. O návrhu žalobkyně na osvobození od poplatkové povinnosti soud rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2025 na č. l. 53 tak, že jí osvobození od poplatkové povinnosti nepřiznal. Toto usnesení bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 81/2025-64 ze dne 1. 10. 2025. Následně byla žalobkyně přípisem soudu na č. l. 67 ze dne 14. 10. 2025 opětovně vyzvána ke splnění poplatkové povinnosti. Žalobkyně podáním na č. l. 68 a násl. spisu opět požádala o osvobození od poplatkové povinnosti, aniž by došlo ke změně okolností, za kterých bylo vydáno usnesení o uložení poplatkové povinnosti, resp. usnesení o nepřiznání osvobození od placení soudního poplatku. Soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen.12. S ohledem na to, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek, soud prvního stupně postupoval správně, když řízení zastavil dle § 9 odst. 1 zákona o SP. V souladu s § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaných, kterým však žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu jako věcně správné.13. Nebylo zjištěno, že by žalovaným vznikly v odvolacím řízení náklady, které by byla povinna hradit žalobkyně dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.