11 Tdo 1025/2022

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, byl obviněný M. J. uznán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem II. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti jmenovaného obviněného zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně s P. J. a M. S. poškozeným Československé obchodní bance, a. s. částku ve výši 4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12 Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní banka, a. s. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 02. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, obviněný M. S. uznán vinným pod bodem I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti tohoto obviněného zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně s M. J. a P. J. poškozeným Československé obchodní bance, a. s. částku ve výši 4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12 Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní banka, a. s. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výše citované rozsudky soudu prvního stupně právní moci nenabyly, neboť byly v zákonné lhůtě napadeny odvoláním jak ze strany obviněných M. J. a M. S., tak v případě rozsudku ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, odvoláním státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaným v neprospěch obviněného M. J. Vrchní soud v Praze však všechna tři odvolání podaná proti oběma rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, a ze dne 10. 02. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, svým usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, v souladu s § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Nad rámec výše uvedeného je namístě připomenout, že v trestní věci obviněných M. J. a M. S. bylo u Městského soudu v Praze původně vedeno společné řízení pod sp. zn. 45 T 4/2021, a to na podkladě obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 1 KZV 183/2018. V této trestní věci byl společně s oběma obviněnými trestně stíhán rovněž spoluobviněný P. J., a to jednak pod bodem I. pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku a pod bodem II. pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, však došlo ke schválení dohody o vině a trestu uzavřené mezi spoluobviněným P. J. a státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze, na jejímž podkladě byl tento obviněný uznán vinným jednak zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku (jednání pod bodem I.) a jednak zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.), za což byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 84 a § 85 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad osobou obviněného, jakož i přiměřené povinnosti podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Za podmínek § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále v zákazu výkonu funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Současně bylo tímto rozsudkem soudu prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti spoluobviněného J. zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně s M. J. a M. S. poškozeným Československé obchodní bance, a. s. částku ve výši 4.800.000 Kč a Factoringu KB, a. s. částku ve výši 6.622.680,12 Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená Československá obchodní banka, a. s. podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci v den jeho vyhlášení, tedy dne 20. 10. 2021. V dané trestní věci tak bylo nadále trestní stíhání vedeno již pouze ve vztahu k osobám obviněných M. J. a M. S.

Na počátku hlavního líčení konaného dne 22. 11. 2021 bylo usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 4/2021 podle § 23 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o vyloučení trestní věci obviněného M. S. (který se omluvil z účasti u hlavního líčení ze zdravotních důvodů, načež se k tomuto jednání nedostavil, byť městský soud jeho omluvu neakceptoval jako řádnou) ze společného řízení s tím, že nadále bude tato věc vedena u téhož soudu pod sp. zn. 45 T 11/2021. Téhož dne Městský soud v Praze přikročil v trestní věci vedené pod sp. zn. 45 T 4/2021 k vyhlášení shora citovaného odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného M. J. Naproti tomu k vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného M. S. došlo ze strany Městského soudu v Praze až dne 10. 2. 2022, a to v rámci samostatně vedeného řízení pod sp. zn. 45 T 11/2021. Následně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, podle § 23 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o opětovném spojení trestní věci obviněného M. S. ke společnému projednání s trestní věcí obviněného M. J. s tím, že nadále budou obě věci u tohoto soudu vedeny pod sp. zn. 45 T 4/2021. Poté, co byla proti oběma rozsudkům městského soudu obviněnými M. J. a M. S., jakož i státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného M. J.) podána odvolání, byla již spojená věc obou obviněných předložena k rozhodnutí o podaných řádných opravných prostředcích Vrchnímu soudu v Praze, který tak ve vztahu k oběma napadeným rozsudkům soudu prvního stupně učinil svým shora citovaným usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění M. J. a M. S. předmětné trestné činnosti (velmi stručně vyjádřeno) dopustili fakticky tím, že: společně s již odsouzeným P. J. ve vzájemné součinnosti a stanovené dělbě jednotlivých úkolů, jako členové organizované skupiny, vedeni společným záměrem získat neoprávněný finanční prospěch, spočívající v podvodném vylákání finančních prostředků od jednotlivých bankovních institucí, kdy nejprve v přesně nezjištěné době, ve druhé polovině roku 2013 oslovil obviněný M. J., coby vůdčí postava celé skupiny, P. J., kterého pod příslibem finanční odměny ve výši 25.000,- Kč měsíčně přesvědčil, aby se tento stal formálním jednatelem a jediným společníkem společnosti R., na kterou následně převedl stávající portfolio zákazníků společnosti C. P., ve které byl obviněný M. J. jednatelem a jediným společníkem, což vyvolalo dojem, že společnost R. je řádně fungující společností, když následně, v úmyslu vylákat finanční prostředky a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, přesvědčil M. J., aby jako jednatel společnosti uzavřel za tuto společnost jednotlivé úvěrové smlouvy, a to u České spořitelny, Československé obchodní banky, GE Money Bank, a dále aby uzavřel faktoringovou smlouvu u Factoring KB a.s., přičemž obviněný M. J. věděl, že společnost R. nesplňuje stanovené podmínky pro čerpání těchto finančních produktů, načež obviněný M. J. oslovil obviněného M. S., vystupujícího pod falešnými jmény „XY“, „XY“, „XY“ a „XY“, který po vzájemné dohodě s obviněným M. J. využil svých znalostí, neboť věděl, jaké podmínky musí být pro čerpání uvedeného finančního produktu splněny a vyhotovil, případně zajistil vyhotovení, nepravdivých a zkreslených podkladů pro získání jednotlivých úvěrů a faktoringu tak, aby tyto stanovené podmínky splňovaly, konkrétně:

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Výše uvedená rozhodnutí nižších soudů dovolatel napadl v celém jejich rozsahu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g), a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je předně přesvědčen, že v jeho trestní věci rozhodoval vyloučený orgán. Současně namítl, že výše uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž má rovněž zato, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný předně namítá, že Vrchní soud v Praze v rámci přezkumu napadeného rozsudku městského soudu dospěl i přes znalost judikatury, např. rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. C-377/18 či rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, ze dne 9. 12. 1999 ve věci Erdem proti Německu, ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo proti Slovensku, ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu či ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, k závěru, že nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, pokud v samostatném odsuzujícím rozsudku spoluobviněného M. J. došlo k uvedení jména obviněného S. jako možného spolupachatele. Jmenovaný dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, jenž porušení presumpce neviny nespatřuje ani v zavázání jeho osoby k povinnosti nahradit poškozeným subjektům majetkovou škodu v odsuzujícím rozsudku vyhlášeném v odděleně vedené trestní věci spoluobviněného M. J., když se podle vrchního soudu jedná toliko o „zjevnou chybu“, jež byla napravena pozdějším odsouzením M. S. V této souvislosti obviněný odkázal zejména na čl. 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, podle kterého platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinou.

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jímž tento soud schválil dohodu o vině a trestu ve věci spoluobviněného P. J., a který je ve smyslu čl. 4 odst. 1 citované Směrnice soudním rozhodnutím, byl dovolatel jednoznačně identifikován jako spolupachatel trestné činnosti bez jakékoli indicie směřující ke skutečnosti, že jeho vina nebyla do té doby zákonným způsobem prokázána. V návaznosti na to dovolatel cituje jednotlivé pasáže výrokové části tohoto rozsudku městského soudu, konkrétně vybrané části skutkové věty a výroku o povinnosti k náhradě škody, ve kterých je popsáno jednání jeho osoby v rámci trestné činnosti, jíž však byl tímto rozsudkem uznán vinným toliko spoluobviněný P. J.

Rovněž v rámci následně vyhlášeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, kterým byl odsouzen toliko obviněný M. J., byl dovolatel jednoznačně identifikován jako spolupachatel trestné činnosti bez jakékoli indicie směřující ke skutečnosti, že jeho vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. V této souvislosti dovolatel cituje formulace, které soud prvního stupně užil ve vztahu k jeho osobě nejen ve výrokové části, ale též v odůvodnění citovaného rozsudku, když mimo jiné uvedl, že „po dokazování provedeném v hlavním líčení … Městský soud v Praze zcela bez pochybností uzavřel, že obžalovaný M. J. se – spolu s P. J., již pravomocně odsouzeným, a M. S., odděleně stíhaným, dopustil /dvou/ skutků ve výroku rozsudku vymezených“ (str. 11 rozsudku, bod 1); „do scénáře organizované skupiny zaměřené na podvodné vylákávání úvěrových prostředků dobře zapadá osoba M. S. … který stál skryt v pozadí, dohlížel na zásadní okamžiky procesu sjednávání úvěrových smluv či odlivu vylákaných finančních prostředků …“ (str. 28 rozsudku, bod 73); „těmito důkazy byla beze zbytku vyvrácena obhajoba jak obžalovaného J., tak obžalovaného S. …“ (str. 28 rozsudku, bod 74); „k závěru, že jak obžalovaný M. J., tak spolupachatelé P. J. a M. S. jednali jako členové organizované skupiny, resp. že shora jmenovaná skupina pachatelů již naplnila definici organizované skupiny, soud uvádí následující …“ (str. 29 rozsudku, bod 80); „jednání obžalovaného M. J. a P. J. a M. S. pak vykazovalo veškeré znaky organizované skupiny … kdy M. S. … zajišťoval padělky dokladů předkládaných úvěrovým věřitelům …“ (str. 30 rozsudku, bod 80); „jelikož byly provedeným dokazováním bez pochybností prokázány nároky obou poškozených a to jak co do důvodu, tak co do výše … soud uložil obžalovanému M. J., společně a nerozdílně s P. J. a M. S. zaplatit …“ (str. 33 rozsudku, bod 89).

V návaznosti na výše uvedené formulace, jež byly Městským soudem v Praze zvoleny v rámci samostatného rozsudku ve věci již spoluobviněného P. J. a samostatného rozsudku ve věci obviněného M. J., dovolatel poukázal na závěr, ke kterému dospěl Evropský soud pro lidská práva, podle kterého je porušením zásady presumpce neviny, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný trestný čin. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zdůraznil význam formulace zvolené soudními orgány, jakož i konkrétních okolností, za jakých byla formulace použita, a povahy či kontextu předmětného řízení. Uznal, že ve složitých trestních řízeních týkajících se několika podezřelých, kteří nemohou být souzeni společně, je možné, že vnitrostátní soud musí za účelem posouzení viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které pak možná budou souzeny samostatně. Upřesnil však, že jakkoli skutečnosti týkající se účasti třetích osob musí být uvedeny, dotčený soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje. Kromě toho zdůraznil, že odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, body 63. až 65., a ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, bod 99.). Dovolatel dále cituje z odůvodnění rozsudků Soudního dvora EU dne 5. 9. 2019, sp. zn. C-377/18, bod 46, či ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku. Výše uvedené závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU se přitom podle dovolatele v plném rozsahu uplatní i v jeho případě, kdy je jak ze znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, schvalujícího dohodu o vině a trestu spoluobviněného P. J., tak ze znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 202, sp. zn. 45 T 4/2021, obviněného M. J. zjevné, že soud prvního stupně zaujal závěry o vině osoby dovolatele (spolupachatelství) ve vztahu k dotčené trestné činnosti ještě před jeho odsouzením. Takovýto postup soudu vedl podle dovolatele k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, kterak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR.

V další části podaného dovolání obviněný M. S. brojí proti vadnému provádění výslechu jednotlivých svědků, když nesouhlasí se závěry Vrchní soud v Praze, podle kterého je třeba si ve vztahu k výslechům svědků uvědomit, že svědci vypovídali k událostem, které se odehrály cca před osmi lety, pročež za této situace není známkou podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně to, že se je snaží konkrétními dotazy dovést k tomu, k čemuž by vlastně měli vypovídat. Podle obviněného však v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadnému provádění výslechů svědků, když městský soud mimo jiné porušil svoji zákonnou povinnost svědky řádně poučit ve smyslu § 100 a § 101 tr. řádu, přičemž o právu odepřít výpověď je – podle obviněným odkazované judikatury obecných soudů - třeba svědka poučit vždy. Aby došlo k řádnému poučení svědka, musí být takový svědek seznámen s předmětem věci a osobou obviněného, jinak se nejedná o řádné poučení. Zároveň svědkům podle obviněného nebyla dána možnost souvislé výpovědi. Nepostupuje-li však orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tímto způsobem, může být jeho postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu. Právní předpisy ani judikatura přitom podle obviněného neumožňují soudu snížit standart provádění důkazů s ohledem na časový odstup. Soud prvního stupně tedy jednoznačně nepostupoval v souladu s danými pravidly, když svědky řádně nepoučil a nedal jim možnost spontánní výpovědi.

Podle mínění dovolatele se nelze ztotožnit ani se závěrem Vrchního soudu v Praze, že byť z nahrávky pořízené při hlavním líčení vyplývá „určitý specifický styl vedení řízení“, nelze z tohoto dovodit žádné známky podjatosti soudu prvního stupně. Dovolatel v této souvislosti připomíná, že již ve svém podání ze dne 29. 3. 2022 vyjádřil názor, že ještě před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně, ba dokonce ještě před skončením dokazování, bylo zřejmé, jakým způsobem nalézací soud rozhodne. Ve svém podání ze dne 26. 5. 2022 poukázal na chybnou protokolaci jak výpovědí svědků, tak jeho osoby, přičemž tato chybná protokolace byla v jeho neprospěch. Ve svém podání ze dne 27. 5. 2022 pak poukázal na předpojatost soudu prvního stupně ke skutkovým závěrům, když docházelo k účelovému kladení dotazů svědkům v rozporu se zásadami trestního procesu. Ve svém podání ze dne 27. 5. 2022 v neposlední řadě upozornil jednak na posouzení jeho omluvy z hlavního líčení konaného dne 22. 11. 2021 jako nedůvodné i přes doložené důvody (a absenci jakéhokoli obstrukčního jednání z jeho strany po celou dobu trestního řízení) a jednak na značně neobvyklý tlak ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně na účast jeho obhájce u hlavního líčení i přes pozitivní test na COVID-19. Toto jednání společně s odůvodněním napadeného rozsudku, ve kterém nejen výroková část, ale i odůvodnění, až na naprosté drobnosti odpovídá výroku rozsudku Městského soudu v Praze o schválení dohody o vině a trestu spoluobviněného J. ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jakož i výroku odsuzujícího rozsudku téhož soudu ve věci obviněného M. J. ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, stejně jako posuny významu výpovědí svědků (zejména svědka T. M.) či závěr, že jeho osoba „zapadá do scénáře“ organizované skupiny (ve spojení s dalšími námitkami uvedenými v jeho podáních), svědčí o podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Z dovoláním napadeného usnesení vrchního soudu přitom není nikterak patrné, co znamená „specifický styl vedení řízení“. Obviněný M. S. tedy svým mimořádným opravným prostředkem brojí zejména proti zjevné snaze soudu prvního stupně zajistit výstupy svědeckých výpovědí a provést jejich následnou interpretaci způsobem jsoucím v rozporu s ústavně právní zásadou in dubio pro reo tak, aby došlo k jeho odsouzení, jakož i proti objektivním pochybnostem o nestrannosti senátu soudu prvního stupně.

V další části svého dovolání obviněný brojí proti závěrům Vrchního soudu v Praze, že měl k dispozici dostatek důkazů a že se žádné doplnění dokazování nenabízí. Současně napadá i chybnou interpretaci a významový posun výpovědi svědka T. M., který jej přesně nepopsal a neoznačil za osobu, která přišla žádat o úvěr, což však podle odvolacího soudu nemění nic na tom, že obhajoba obviněného je absurdní, neboť od jednání o úvěru uběhla značná doba, obviněný měl měnit podobu a svědek si to nemusí přesně pamatovat. Závěr vrchního soudu, že měl obviněný měnit podobu, však podle jeho vyjádření nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Pakliže si svědek něco nepamatuje, resp. pamatuje si to ve prospěch obviněného, je naprosto v rozporu se zásadami trestního řízení, aby takový důkaz byl nalézacím a odvolacím soudem posuzován v neprospěch obviněného, z čehož plyne, že se ve svém důsledku jedná o opětovné porušení zásady presumpce neviny.

Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů stran jeho účasti na trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, jež má mimo jiné plynout z jeho zapojení do přípravy a jednání o úvěrech (faktoringu) s jednotlivými bankovními institucemi. V této souvislosti namítá, že po celou dobu trestního řízení nepopíral, že se některých jednání účastnil, nicméně je přesvědčen, že samotná účast na jednáních nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu. Naopak o tom, že by předával, zajistil nebo nechal zajistit jakékoli dokumenty, ve spise absentuje jakýkoli důkaz. Jednání jeho osoby tedy nebylo v žádném směru protiprávní a nikterak se nevymykalo běžným obchodním zvyklostem.

Obviněný v neposlední řadě namítá, že se Vrchní soud řádně v rámci odvolacího řízení nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, zejména s jeho námitkou a) nesprávného zjištění skutkového stavu, b) absence subjektivní stránky trestného činu, c) absence organizované skupiny, d) absence subsumování skutku pod znaky skutkové podstaty trestného činu, e) porušení hmotněprávního předpisu týkajícího se náhrady škody a f) porušení zásady in dubio pro reo. Jeho obrana je současně považována soudem prvního stupně za účelovou, soudem druhého stupně za absurdní, přestože po celou dobu trestního řízení vypovídal pravdivě, konzistentně a nikoli v rozporu s jinými důkazy obsaženými ve spise, když jeho obrana byla naopak potvrzena výpověďmi řady svědků, jež ve svém dovolání stručně cituje. Byť spolupracující obviněný J. ohledně jeho osoby tvrdí některé skutečnosti, které by měly znamenat jisté zapojení dovolatele do celé věci a prokazovat některé skutečnosti uvedené v obžalobě, je jeho výpověď v tomto ohledu podle dovolatele zcela nevěrohodná, vedená snahou o jeho vyvinění, nicméně soud prvního stupně tuto výpověď zcela nekriticky převzal do svých závěrů, zatímco odvolací soud se námitkami obviněného nikterak nezabýval. Ač výsledky dokazování podle dovolatele neprokazují, že se stal skutek, pro který je stíhán, resp. že je v žalobním návrhu označený skutek trestným činem, resp. že tento skutek spáchal on, čímž vznikla obligatorní podmínka podle § 226 písm. a), b), c) tr. řádu pro jeho zproštění obžaloby, vrchní soud v rozporu s provedenými důkazy jím důvodně podané odvolání zamítl.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, jakož i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej zprostil podané obžaloby. S ohledem na výše uvedené dovolací námitky obviněný M. S. současně vznesl podnět k odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí postupem podle § 265h tr. řádu.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž obviněný M. J., který rozhodnutí nižších soudů napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť je předně přesvědčen, že v jeho trestní věci bylo vrchním soudem rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), h), a i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, tzn. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, resp. mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný. Vrchní soud v Praze se jako soud odvolací podle dovolatele zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu a jím podané odvolání zamítl jako nedůvodné, když plně přejal závěry nalézacího soudu, aniž by je podrobil řádnému přezkumu a vypořádal se námitkami dovolatele.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný předně namítá, že soud prvního stupně vystavěl odůvodnění odsuzujícího rozsudku na výpovědi spolupracujícího obviněného P. J., aniž by se však vypořádal s tím, do jaké míry byla jeho výpověď ovlivněna okolnostmi uzavření dohody o vině a trestu a s tím spojenými výhodami, a to navzdory skutečnosti, že je tato otázka z hlediska posouzení celého případu zásadního významu a obsah výpovědi spolupracujícího obviněného je nejen zcela evidentně účelový, vedený snahou o minimalizaci dopadu trestního řízení na jeho osobu, ale je též ve zjevném rozporu s obsahem dalších v hlavním líčení provedených výpovědí svědků (např. P. N., Z. J., P. P., N. J., J. H., P. Z., E. S., P. H., K. G., T. D. a A. M.). V této souvislosti obviněný odkázal na rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo proti Slovensku.

Dovolatel současně namítá, že již z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu ve věci spolupracujícího obviněného P. J., lze vyčíst, že si nalézací soud učinil závěry o jeho vině ještě před konáním hlavního líčení a vynesením rozsudku ve vztahu k jeho osobě, neboť již v tomto rozsudku je uvedeno, že P. J. je vinen tím, že se společně s dovolatelem a obviněným M. S. dopustil trestné činnosti popsané v obžalobě. Takový postup soudu prvního stupně však představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zásady presumpce neviny, přičemž nezákonný postup soudu prvního stupně nebyl napraven ani v odvolacím řízení.

V další části svého dovolání obviněný brojí proti tomu, že ve vztahu k jeho osobě oba soudy nižších stupňů po právní stránce posoudily skutky popsané v obžalobě pod body I. a II. v rozporu s hmotným právem, neboť dané skutky reálně nenaplňují jednotlivé znaky skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů, ježto absentuje znak jeho jednání, přičemž všechny znaky skutkové podstaty nejsou kryty ani jeho zaviněním. V daném případě tak podle obviněného nedošlo k naplnění hned několika obligatorních znaků nutných k naplnění jeho trestní odpovědnosti, a to k naplnění jak objektivní stránky, tak subjektivní stránky stíhaných trestných činů. Navíc způsob, jakým soud prvního stupně provedené důkazy zhodnotil, a odvolací soud následně toto jeho hodnocení přijal, je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Obě napadená rozhodnutí tedy vybočují z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu a současně jsou i v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny.

Všechna výše uvedená pochybení soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího podle dovolatele vedla rovněž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, tj. trest mimo rámec vymezený zákonem, čímž došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, a to i přes skutečnost, že nalézací soud při ukládání trestu nevybočil z mezí trestní represe. Výše jemu uloženého trestu je totiž podle obviněného v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i mírou jeho účasti na trestné činnosti. Trest ukládaný v rozporu s obecnými zásadami obsaženými v § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku je příkladem exemplárního trestu, neboť při stanovení výše trestu je zdůrazněn pouze moment trestní represe. Takový postup však podle dovolatele představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku znamená též zásadní zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Oba soudy nižších stupňů podle dovolatele v napadených rozhodnutích, jakož i v řízení, která jejich vydání předcházela, porušily právo na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, čímž došlo k porušení § 2 odst. 6 tr. řádu, a bez přiměřených důvodů odmítly jeho obhajobu, aniž by se vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, pročež jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tvrzení obviněného v dané věci neexistují žádné přímé důkazy, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, jenž by ve svém důsledku vyloučil jakoukoli pochybnost o jeho vině a usvědčil jej z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Jelikož nebylo jednoznačně a bezpečně prokázáno, že se dopustil jakéhokoli úmyslného jednání naplňujícího znaky trestného činu, bylo podle dovolatele namístě, aby nižší soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 45 T 4/2021, jakož i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej zprostil podané obžaloby. S ohledem na výše uvedené dovolací námitky obviněný M. J. současně vznesl podnět k odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí postupem podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

K oběma výše uvedeným dovoláním obviněných M. S. a M. J. se v rámci svého písemného stanoviska ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 814/2022-10 a 1 MZO 772/2022-17, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněných vztahujícím se k výroku o vině nejprve konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, se kterými se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není možné zaznamenat žádný, natož pak zjevný nebo extrémní rozpor. Oba obvinění se podle státní zástupkyně primárně domáhají jiného hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného P. J. Stran výpovědi spolupracujícího obviněného je pak podle státní zástupkyně namístě poukázat na skutečnost, že jde o důkazní prostředek, který je třeba považovat sám o sobě za legitimní. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jíž podrobně ve svém vyjádření cituje, jasně plyne, že podmínkou pro použití výpovědi spolupracujícího obviněného jako důkazu je mimo jiné pečlivé hodnocení této výpovědi, včetně její motivace, přičemž takový důkaz nesmí stát osamoceně a je třeba jej hodnotit kriticky. Z rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá, že si soudy byly shora uvedených podmínek vědomy, výpověď spolupracujícího obviněného byla provedena v hlavním líčení za aktivní účasti procesních stran, které se podle zásady ústnosti a bezprostřednosti snažily odhalit případné rozpory mezi výpovědí spolupracujícího obviněného z přípravného řízení a u hlavního líčení. Současně je namístě vyzdvihnout fakt, že výpověď spoluobviněného P. J. nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími důkazy, a to svědeckými výpověďmi přímých svědků (především svědků M. J., B. B., N. J., Z. T. a Z. K.), jakož i listinnými důkazy. Výpovědí spoluobviněného P. J. se Městský soud v Praze podle státní zástupkyně zabýval velmi důkladně, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč tuto výpověď hodnotil jako věrohodnou, načež se obdobnou námitkou zabýval i soud odvolací. Soudy obou stupňů tedy hodnotily výpověď spoluobviněného P. J. důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a to jak jednotlivě, tak především ve spojení s ostatními provedenými důkazy.

Stran námitky obviněného M. S., který označil výslechy svědků, které blíže nespecifikoval, za procesně nepoužitelné důkazy, neboť svědkům nebyla dána možnost souvislé výpovědi, se státní zástupkyně zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, jenž akcentoval skutečnost, že svědci vypovídali k událostem, které se odehrály cca před osmi lety, a proto vadou prováděných výslechů nemohla být skutečnost, že se předsedkyně senátu snažila konkrétními dotazy svědky orientovat k událostem, o kterých by měli vypovídat.

Státní zástupkyně se podle svého vyjádření zcela ztotožnila rovněž se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, pokud byli oba dovolatelé zmíněni jako spolupachatelé, resp. účastníci trestné činnosti v ostatních rozhodnutích, jimiž nebylo rozhodnuto o jejich vině. Pakliže obvinění vyslovují pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu soudu prvního stupně, bylo by třeba uvedenou námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ze smyslu námitek obou obviněných plyne, že senát Městského soudu v Praze podle nich rozhodoval jako ve věci vyloučený orgán, přičemž tuto svoji výhradu odůvodnili tím, že stejný senát rozhodl v totožné trestní věci o vině a trestu spoluobviněného P. J., a to tím způsobem, že schválil dohodu o vině a trestu. Odkazují-li dovolatelé na rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, pak je podle státní zástupkyně takovýto odkaz nepřípadný, a to s ohledem na jiné skutkové okolnosti, které se k tomuto rozsudku ESLP vázaly.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu nadto podle státní zástupkyně nebyla splněna formální podmínka pro jeho užití, neboť přestože obvinění věděli při rozhodování v jejich trestních věcech o tom, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 schválil dohodu o vině a trestu ohledně spoluobviněného P. J., tuto námitku o podjatosti soudu v následném řízení nevznesli. Avšak i za situace, kdy by uvedenou námitku vznesli a soud by o ní rozhodl negativně, nebylo by podle státní zástupkyně možné dospět k závěru o podjatosti soudu prvního stupně. Byť Městský soud v Praze v posuzované trestní věci rozhodoval ve stejném složení, byl senát složen z profesionálních soudců, u nichž je namístě předpokládat, že by měli vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být schopni odlišit závěry, ke kterým dospěli v různých řízeních. Jestliže podle dovolatelů přicházelo v úvahu vyloučení soudců prvního stupně pro poměr k projednávané věci, pak státní zástupkyně zdůrazňuje, že za takový poměr k projednávané věci nelze považovat poměr abstraktního rázu spočívající v hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícím právním názorům soudce jako přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé. Navíc městský soud nebyl odsuzujícím rozsudkem, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu spoluobviněného P. J., jakkoliv vázán. V trestním řízení proti dovolatelům byly provedeny i jiné důkazy, které vedly senát k vlastním skutkovým a právním zjištěním a závěrům, přičemž výpověď spoluobviněného P. J. byla řádně provedena kontradiktorním způsobem v hlavním líčení. Podle státní zástupkyně tedy nelze generalizovat, že by ve všech případech, v nichž soud rozhodne o vině obviněného na základě dohody o vině a trestu, byl stejný rozhodující senát vyloučen z dalšího řízení.

Podle státní zástupkyně nelze souhlasit ani s právními výhradami obviněných, že ze skutkových zjištění nevyplývá objektivní ani subjektivní stránka přisouzeného trestného činu úvěrového podvodu ve formě účastenství, neboť ve skutkových větách výroku rozsudku jsou popsány skutečnosti, které skutkovou podstatu předmětného trestného činu, případně jeho pokusu, plně naplňují. Ve skutkové větě je jasně definováno, že společnost R., která fakticky nesplňovala podmínky pro čerpání finančních produktů, podala žádosti o úvěry a faktoring, přičemž ve všech těchto žádostech byly zcela záměrně uvedeny lživé údaje. Zpochybňují-li dovolatelé úmyslnou formu zavinění, pak je podle státní zástupkyně třeba zdůraznit, že pro vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku není nutné, aby soud ve skutkové větě výslovně definoval formu zavinění, neboť postačuje popis rozhodných okolností, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá.

Jde-li o námitky obviněného M. J. proti výroku o trestu, pak ty dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, jakož ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů podle státní zástupkyně neodpovídají, neboť tento dovolací důvod lze v dovolání úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. K přezkumu výroku o trestu je v rámci dovolacího řízení možné přikročit pouze v případě, pokud je uložený trest tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se však v nyní posuzované věci podle státní zástupkyně nejedná, neboť obviněnému J. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, a to v rámci zákonné trestní sazby, konkrétně při její samé spodní hranici. Výrok o trestu byl současně náležitě odůvodněn, přičemž soud vzal v úvahu okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného. Za tohoto stavu tak výrok o trestu, který byl obviněnému J. uložen, zmiňovaným ústavním deficitem netrpí.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. S. i M. J. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně však vyjádřila svůj souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

Vyjádření státní zástupkyně k oběma podaným dovoláním bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obviněných k jejich případné replice, která však byla do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních předložena pouze ze strany obviněného M. S., který fakticky setrval na své původní argumentaci. V reakci na vyjádření státní zástupkyně jmenovaný obviněný připomíná, že podstatou jeho dovolání z důvodu nedodržení zásady presumpce neviny není skutečnost, že v rámci samostatného řízení vedeného proti spoluobviněnému P. J. byla uzavřena dohoda o vině a trestu, nýbrž fakt, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 45 T 2021, který předcházel samotnému rozhodnutí o jeho vině či nevině, obsahuje mimo jiné – aniž by došlo k řádnému projednání jeho věci - předpojaté pasáže, které dovolatel znovu blíže cituje. S textací žádného z výše uvedených rozsudků, jež byly vydány dříve než odsuzující rozsudek ve věci dovolatele, se však nevypořádal ani odvolací soud, který pouze v bodě 13. suše konstatuje, že je mu známa judikatura týkající se porušení zásady presumpce neviny, ani státní zástupkyně, která ve svém vyjádření k bodům 13. až 16. podaného dovolání nereaguje vůbec. Obviněný M. S. znovu zdůrazňuje, že podstatou judikatury, včetně judikatury ESLP a Soudního dvora EU není skutečnost, že byla uzavřena dohoda o vině a trestu, kterak se může z vyjádření státní zástupkyně k podaným dovoláním zdát. Podstatou judikatury ESLP je naopak závěr, že v rámci presumpce neviny nemůže být obžalovaný uznán vinným v jiném řízení, než které je proti němu vedeno, a to ještě před samotným zahájením dokazování v řízení, ve kterém má být předmětem dokazování mimo jiné jeho vina. Vrchní soud v Praze, jakož i státní zástupkyně však ve svých rozhodnutích nebo podáních zcela opomíjí, případně zlehčují skutečnost, že rozsudek ve věci spoluobviněného P. J. dovolatele odsuzuje k povinnosti nahradit způsobenou škodu, aniž by byl v dané věci účastníkem řízení, aniž by byl osobou, které je výše uvedený rozsudek doručován, a aniž by měl možnost proti tomuto výroku jakkoli brojit. Jednání soudu nesmí podle dovolatele vzbuzovat dojem, že soud vynesl rozsudek pouze proto, že již v jiném rozhodnutí zcela jednoznačně uzavřel, že se dovolatel podílel na trestné činnosti, aniž by mu před vydáním rozsudku ve věci spoluobviněného P. J. bylo umožněno být slyšen.

Závěry o jednoznačném porušení zásady presumpce neviny potvrzuje podle obviněného S. i praxe Městského soudu v Praze, tedy soudu prvního stupně, který v jiných řízeních zásadu presumpce neviny ctí, což se projevuje označováním osoby obviněného jako „XY“, zatímco v jeho případě tomu tak ale nebylo. Porušení zásady presumpce jeho neviny bylo navíc zesíleno výše uvedeným výrokem, kterým mu byla uložena povinnost nahradit škodu. Pro vyloučení jakýchkoli pochybností obviněný zdůraznil, že podstatou jeho dovolání nebyla námitka spočívající v tvrzení, že rozhodoval vyloučený soud, pokud rozhodoval v jiné věci, jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, neboť si je dobře vědom, že o jeho věci mohl rozhodovat tentýž soud, resp. soudce. Má-li však být zachována zásada presumpce neviny, nelze akceptovat, aby soud podřizoval navazující rozhodnutí svému prvnímu rozhodnutí, jež bylo učiněno bez provedení důkazů a jež dovolatele v rozporu se zásadou presumpce neviny označilo za pachatele trestného činu.

Stran námitky vadného provádění důkazů obviněný zdůraznil, že předmětem jeho výtek je skutečnost, že soud pokládal svědkům návodné otázky, a pokud svědek na otázku neodpověděl ke spokojenosti soudu, byla tato otázka pokládána opakovaně. V této souvislosti obviněný v rámci své repliky podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, jež byly v dané věci učiněny. O předpojatosti soudu prvního stupně ke skutkovým závěrům tak podle dovolatele svědčí i způsob vedení výslechů svědků, když v řízení před soudem prvního stupně byly svědkům pokládány sugestivní i kapciózní otázky, protokolace neodpovídala nahrávkám, ale naopak byla vždy vedena tak, aby výpovědi vyznívaly výlučně k tíži obviněného.

Obviněný se vymezil rovněž proti vyjádření státní zástupkyně, podle kterého „ve skutkových větách výroku rozsudku jsou popsány skutečnosti, které skutkovou podstatu předmětného trestného činu, případně jeho pokusu, plně naplňují“, neboť podle jeho mínění soud prvního stupně interpretoval provedené důkazy tak, aby mu „zapadaly“ do příběhu prezentovaného v rámci dříve uzavřené dohody o vině a trestu ve věci spoluobviněného P. J. Obviněný současně namítl, že neexistuje důkaz, že by připravoval a předával nějaké finanční dokumenty společnosti R., vyjma výpovědi svědka M. Závěrem pak obviněný zopakoval svůj návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 8 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 45 T 11/2021, jakož i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265m odst. 1 tr. řádu jej zprostil podané obžaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou podaná dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda tato podání splňují všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jejich prostudování shledal, že oba obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež Nejvyšší soud předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S odkazem na obviněným M. S. výslovně a M. J. nikoli výslovně, avšak věcně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze akceptovat, pokud tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Proto je naplnění uvedeného dovolacího důvodu podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek – jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán, a jednak tato okolnost v původním řízení nebyla dovolateli známa, anebo mu tato okolnost byla známa a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel tedy není oprávněn relevantně namítat podjatost soudce (nebo senátu), který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, pokud věděl o této skutečnosti již dříve.

Důvody pro vyloučení soudce nebo přísedícího (státního zástupce, policejního orgánu či osoby v něm služebně činné) z vykonávání úkonů trestního řízení představují pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům) anebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Taxativní výčet případů, ve kterých je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, je přitom obsažen v ustanovení § 30 odst. 2 až 5 tr. řádu. K dané problematice současně existuje již poměrně rozsáhlá ustálená judikatura obecných soudů i soudu Ústavního. K procesní otázce, kdy lze usuzovat na to, že obviněný mohl vědět o důvodech vyloučení soudce, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002. K závěrům, kdy nejsou dány důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002, nebo ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002. K otázce, kdy mohou být dány důvody pro vyloučení soudce (resp. soudu) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 132/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 6/05.

Oba obvinění ve svých podáních odkázali rovněž na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (byť obviněný M. S. tak učinil podle právní úpravy, která byla v době jeho podání již překonána novelizací trestního řádu), přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Cílem tohoto dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice někte