11 Tdo 1063/2021

Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2020, č. j. 10 T 14/2018-389, byl C. N. (dále také jako „obviněný N. st.“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomoci, dále přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem zároveň soud prvního stupně obviněného R. N. (dále také jako „obviněný N. ml.“) uznal vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Označených trestných činů se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili tím, že: obviněný R. N.

od blíže nezjištěné doby roku 2015 až do 10. 1. 2017 v místě bydliště v rodinném domě v XY, vybudoval v podkroví domu s pomocí obviněného C. N. dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí a v nich neoprávněně pěstoval ve čtyřech cyklech rostliny konopí, které následně sklidil, ostříhal a usušil, takže ke dni 10. 1. 2017 přechovával v místě bydliště celkem 9 774 g sušené rostlinné hmoty marihuany obsahující celkem 1 477,23 g látky delta-9-tetrahydrokanabinol a v pěstebních boxech pěstoval dalších 40 kusů rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g, obsahujících 11,56 g THC, rostliny konopí patří podle ust. § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do Seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako omamná látka, látka delta-9-tetrahydrokanabinol patří ve smyslu ust. § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky a je zařazena do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a THC je uvedeno v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní, obviněný C. N.

v blíže nezjištěné době roku 2015 v místě bydliště v rodinném domě v XY, dovolil a pomohl obviněnému R. N. vybudovat v podkroví domu dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí, se zapojením elektroinstalace do rozvaděče ve sklepě, odebírajícího elektřinu mimo měřené místo, určené pro opakované neoprávněné pěstování rostlin konopí, ve kterých obviněný R. N. vypěstoval sklidil, ostříhal, usušil a přechovával v místě bydliště ke dni 10. 1. 2017 celkem 9 774 g marihuany obsahující celkem 1 477,23 g látky THC (delta-9-tetrahydrokanabinol) a v pěstebních boxech pěstoval dalších 40 kusů rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g, obsahujících 11,56 g THC, rostliny konopí patří podle ust. § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do Seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako omamná látka, látka delta-9-tetrahydrokanabinol patří ve smyslu ust. § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky a je zaražena do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a THC je uvedeno v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní,

v období od 12. 11. 2015 do 10. 1. 2017 v místě bydliště v rodinném domě v obci XY, v úmyslu nezaplatit za všechnu v místě spotřebovanou elektrickou energii, využil neoprávněného zásahu nezjištěné osoby do zařízení elektrizační soustavy provedené před elektroměrem č. XY, a podle § 51 zákona č. 458/2000 Sb. energetického zákona, neoprávněně odebral elektřinu v celkovém množství 14,545 MWh v hodnotě 89 697 Kč, zjištěný měřícím zařízením PMC v. č. XY, nainstalovaným na místě zaměstnanci distribuční společnosti, čímž obviněný způsobil společnosti E. ON Distribuce, a.s., IČ: 280 85 400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, škodu ve výši 89 697 Kč,

v době od 21. 6. 2004 do 10. 1. 2017 po odevzdání zbraní a pozbytí platnosti zbrojního průkazu přechovával v místě bydliště v XY, 1 kus ostrého náboje ráže 7,65 Browning, 49 kusů ostrých nábojů ráže 22 mm Long Rifle a 114 kusů ostrých nábojů do brokovnice ráže 16 mm (z toho 15 kusů náboje s jednotnou střelou a 99 kusů nábojů s hromadnou střelou).

Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému N. st. podle § 43 odst. 1, § 283 odst. 3 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému N. ml. pak za výše uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou obchodní společnost E. ON Distribuce, a.s., IČ: 280 85 400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně a oba obvinění odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obou obviněných. Za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu odvolací soud nově uložil obviněnému N. ml. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému N. ml. uložil trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitým způsobem vymezil. Obviněnému N. st. odvolací soud podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil nově úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání obou obviněných zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podávají nyní oba obvinění dovolání, a to skrze společného obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře, advokáta.

Obviněný N. st. své dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o vině pod bodem 2. a 4. a výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, činí tak z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (neboť v dané věci jen dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, byla porušena zásada zákazu reformationis in peius) a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, ačkoliv v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek soudu prvního stupně napadá z důvodu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Porušení zásady zákazu reformationis in peius obviněný spatřuje v tom, že rozsudek soudu prvního stupně napadli svým odvoláním on, obviněný N. ml. a státní zástupkyně. Ta jej ale směřovala jen do výroku o trestu, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkala pouze nesprávnou aplikaci § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku. Nenapadla tedy výrok o vině, tj. zjištěné skutky a jejich právní posouzení. Obviněný dále rozvádí, že soud prvního stupně sice nesprávně nezahrnul do popisu skutku pod bodem 2. skutečnost, že obviněný N. ml. pěstoval rostliny konopí pouze z léčebných účelů a marihuanu neprodával ani nepředával jiným osobám, avšak rovněž na tomto zjištění založil svůj výrok o vině, když oproti podané obžalobě daný skutek neposoudil i jako kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže by státní zástupkyně v podaném odvolání soudu prvního stupně vytýkala nesprávné skutkové zjištění ohledně účelu pěstování konopí, nutně by musela napadnout i výrok o vině, což neučinila. Ohledně existence stejných okolností přitom nelze učinit rozdílné skutkové závěry ve vztahu k otázce viny a k otázce trestu, pročež je zřejmé, že státní zástupkyně soudu prvního stupně vytýkala pouze nesprávné hodnocení podmínek pro aplikaci § 58 tr. zákoníku, aniž by tím jakkoliv zpochybňovala jeho skutkové závěry týkající se viny obviněných.

Odvolací soud tak neměl zákonný podklad pro zásah do skutkových zjištění soudu prvního stupně, k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2337/16. Naopak, měl respektovat jeho skutkový závěr, že obviněný N. ml. pěstoval konopí pouze pro vlastní léčebné účely, a tento na podkladě odvolání obviněných přezkoumat z hlediska jeho právního posouzení, načež měl obviněné ve vztahu ke skutku pod bodem 2. zprostit obžaloby, když – vzhledem k důvodu pěstování konopí – není trestným činem. Odvolací soud místo toho v neprospěch obviněných zásadně změnil rozhodná skutková zjištění, na nichž byl daný skutek založen, přestože v neprospěch obviněných státní zástupkyně napadla jen výrok o trestu, a to pro vady, které neměly svůj původ ve výroku o vině (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98).

Jde-li o samotný skutek uvedený pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný pro přehlednost a při vědomí principu beneficium cohaesionis a zásady akcesority účastenství odkazuje na námitky uplatněné v dovolání obviněného N. ml. (pozn. Nejvyššího soudu: obviněný následně tyto námitky také souhrnně prezentuje, nejde tedy o prostý odkaz na podání jiného obviněného).

Stran skutku uvedeného pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně tvrdí, že odvolací soud se prakticky vůbec nevypořádal s jeho námitkami. Daný skutek měl za správně zjištěný, když umístění nábojů v pracovním stole obviněného vylučuje jeho obhajobu, že o těchto nevěděl a rovněž jeho právní posouzení shledal správným. K tomu obviněný dodává, že související skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a daný skutek navíc spočívá na nesprávném právním posouzení. Připomíná formulaci popisu skutku (viz výše), k níž namítá, že neobsahuje vlastní popis jeho jednání, který soud prvního stupně nahradil nepřípustným právním pojmem „přechovával“, vyjadřujícím znak skutkové podstaty příslušného trestné činu (k tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). Skutková věta též postrádá jakékoliv skutečnosti vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, kdy na související skutkové závěry stran jednání obviněného a jeho zavinění lze usuzovat jen z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dané závěry má za nejasné a nesprávné, neboť z nich nelze zjistit, zda střelivo přechovával záměrně již od okamžiku, kdy pozbyl zbrojní průkaz, anebo až později zjistil, že mu toto omylem zůstalo doma, popř. se o jeho existenci dozvěděl až při provedení domovní prohlídky. Uvedené má vliv nejen na vymezení jednání obviněného, ale i posouzení subjektivní stránky trestného činu.

Obviněný dále uvádí, že soud prvního stupně připustil jeho obhajobu, podle níž na dané střelivo zapomněl. Trestnost daného činu však měla nastat již v okamžiku, kdy pozbyl zbrojní průkaz a dané střelivo dále přechovával. K tomu namítá, že v té době zřejmě dané střelivo řádné neuskladnil, načež jej někam uložila jeho bývalá manželka (svědkyně N.), kdy se od tohoto okamžiku domníval, že již žádné střelivo nemá. Teprve poté, co se od něj na podzim roku 2016 tato odstěhovala, přestěhoval obviněný stůl, v němž byla posléze v rámci domovní prohlídky objevena krabice se střelivem, do pracovny. Přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který vyžaduje vědomost o tom, že pachatel má ve své moci zbraně či větší množství střeliva. Jestliže obviněný v daném okamžiku o předmětném střelivu nevěděl, nemohl naplnit subjektivní stránku daného přečinu. Jeho jednání z doby před 21. 6. 2004, kdy nesprávně zabezpečil oprávněně držené střelivo, mohlo být kvalifikováno nejvýše jako odpovídající přestupek, nikoliv jako výše uvedený trestný čin. Pokud by přes všechno výše uvedené soudy nižších stupňů dovodily, že o střelivu se musel dozvědět při stěhování stolu, mohl s pácháním trestného činu započít nejdříve na podzim roku 2016 a trestné činnosti by se tak dopouštěl výrazně kratší dobu.

Závěr odvolacího soudu o správnosti zjištěného skutku (co do jeho časového vymezení od 21. 6. 2004 do 10. 1. 2017) je proto podle obviněného v extrémním rozporu s výpovědí svědkyně J. N., již připomíná a která potvrzuje, že po jejím odstěhování na podzim 2016 došlo ke změnám v dispozici nábytku v jednotlivých místnostech v předmětném rodinném domě. Z protokolu o domovní prohlídce a přiložené fotodokumentace tak podle obviněného nelze činit závěr o tom, kde bylo střelivo do konce září 2016 uloženo a zda o něm věděl. Jeho trestní odpovědnost je tudíž ve vztahu k tomuto skutku vystavěna na objektivní odpovědnosti za neodevzdání střeliva k datu pozbytí platnosti zbrojního průkazu. Zaviněné přechovávání střeliva v zásuvce pracovního stolu podle něj lze logicky dovozovat až od podzimu 2016 do 10. 1. 2017, přičemž s ohledem na množství střeliva, skutečnost, že šlo pouze o střelivo, které zapomněl odevzdat, a krátkou dobu, kdy jej vědomě přechovával, má za to, že daný čin nedosahuje potřebné společenské škodlivosti a měl být i pro něj zproštěn obžaloby.

Rovněž obviněný N. ml. své dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, činí tak z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (když v dané věci jen dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, byla porušena zásada zákazu reformationis in peius, jde o tzv. překvapivé rozhodnutí a bylo porušeno jeho právo vyslýchat svědky) a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, ačkoliv v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek soudu prvního stupně pak napadá z důvodu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Co se týče nesprávného právního posouzení skutku soudem prvního stupně, tvrdí, že nijak nezpochybňuje okolnosti uvedené ve skutkové větě daného rozhodnutí, když v řízení opakovaně doznal, jakým způsobem a v jakém rozsahu rostliny konopí pěstoval. Jediným účelem pěstování konopí ale byla výroba tzv. fénixových slz určených výlučně pro jeho osobní potřebu a jako kompenzace jeho zdravotních omezení. K témuž závěru ostatně dospěl i soud prvního stupně (viz body 15. a 56. jeho rozsudku). Obviněný zde připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, uveřejněného pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr., přičemž v nyní projednávané trestní věci jde o skutkově obdobnou věc a skutečnost, že konopí pěstoval pouze pro léčebné účely, má vliv na konkrétní společenskou škodlivost jeho činu. Je přesvědčen, že tento výlučný účel pěstování konopí jeho osobou se měl promítnout i do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato trestněprávně relevantní okolnost má za následek beztrestnost jeho činu z důvodu nedostatku společenské škodlivosti. Přestože soud prvního stupně skutkový stav věci správně zjistil, pochybil při jeho právním posouzení, jelikož na daný případ neaplikoval závěry výše uvedeného judikátu. Tuto skutečnost měl posuzovat při hodnocení otázky viny, nikoliv až při ukládání trestu. S ohledem na uvedené má pak obviněný za to, že měl být obžaloby zproštěn.

Nehledě na uvedené (pokud by Nejvyšší soud jeho jednání shledal natolik společensky škodlivým, že by bylo zapotřebí uplatnění prostředků trestního práva) podle obviněného soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku rozsahu trestné činnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Při řešení této otázky vyšel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, kdy podle něj neměl pro určení rozsahu trestné činnosti význam účel, za kterým byla psychotropní látka delta-9-THC vyráběna. S tím obviněný nesouhlasí, neboť znak „množství větší než malé“, od nějž se odvíjí další hranice rozsahu, je odvozován od běžné dávky obvyklého konzumenta – tím však on není, když konopí užíval pouze pro léčebné účely. Aplikace přípravku z konopí pro léčebné účely z hlediska četnosti a množství odpovídá zdravotním potřebám konkrétního nemocného člověka, kdežto v případě toxikomana jsou tyto definovány jeho libovůlí.

Shodně jako obviněný N. st. obviněný N. ml. rovněž namítá porušení zásady zákazu reformationis in peius, které shledává v týchž důvodech, které Nejvyšší soud uvádí v bodech 6. a 7. tohoto usnesení a pro stručnost na ně odkazuje.

Další kategorie dovolacích námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud tím, že oproti soudu prvního stupně diametrálně jinak posoudil rozhodující skutečnosti tvořící skutek uvedený pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně (otázka výlučně léčebného účelu pěstování konopí obviněným), odebral mu právo napadat skutková zjištění řádným opravným prostředkem. Obviněný nadto neměl důvod prostřednictvím odvolání napadat skutková zjištění soudu prvního stupně a s důvody, které odvolací soud vedly k zásadní změně skutkových okolností dané trestní věci, se mohl seznámit až prostřednictvím jeho rozsudku. V řízení tak doposud neměl možnosti proti těmto argumentovat.

Obviněný si je vědom toho, že na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává správnost a úplnost skutkového stavu věci, avšak podle něj jsou skutková zjištění odvolacího soudu ohledně účelu pěstování konopí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolací soud se podle něj předně vyjadřuje k dané otázce nejasně, když v bodu 27. svého rozsudku uvádí, že obviněný se v předmětné době se zdravotními problémy neléčil, a konopí tak pěstoval zjevně za účelem jeho další distribuce, a v bodu 32. naopak připouští, že mohl zčásti konopí pěstovat k léčebným účelům – v takové situaci však byl odvolací soud povinen vypořádat se i s otázkou, z jaké části obviněný pěstoval konopí pro léčebné účely. Uvedené jednání totiž není podle něj trestné (viz výše), a proto ta část konopí, která byla určena k tomuto účelu, nemůže být započtena do celkového rozsahu trestné činnosti, který byl následně vyhodnocen jako odpovídající znaku značného rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Odvolací soud se rovněž nevyjádřil ani k tomu, zda obviněný pěstoval konopí za účelem výroby tzv. fénixových slz a pouze stručně uvedl (v bodu 25. svého rozsudku), že obhajoba ohledně důvodu pěstování konopí obviněným neobstojí. Zde vyšel z výpovědi matky obviněného svědkyně N., lékařských zpráv, které doplnil o vlastní úvahu o vysokých nákladech na pěstování, jež podle něj vylučují obviněným uváděný důvod, že alternativní léčebné přípravky z konopí si nemohl kupovat, protože jsou příliš drahé. Pro závěr, že konopí distribuoval, svědčí pouze rozsah pěstování, použití vakuovací techniky a plastových pytlů, z nichž dva obsahovaly štítky se jmény a údaji o kvalitě obsahu (bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Hlavní důraz kladl odvolací soud na výpověď svědkyně N., jejíž věrohodnost v podstatných částech obviněný nerozporuje a za věrohodnou ji považoval i soud prvního stupně, podle něhož korespondovala s výpovědí obviněného (viz bod 6. jeho rozsudku). Podle odvolacího soudu naopak výpověď této svědkyně svědčila v neprospěch obviněného, tedy hodnotil ji zcela odlišně než soud prvního stupně. K tomuto odlišnému hodnocení pak odvolací soud přistoupil přesto, že sám tento důkaz neprovedl (v řízení před soudem prvního stupně byla výpověď dané svědkyně z přípravného řízení přečtena za podmínek § 211 odst. 1 tr. řádu). Tím porušil podmínky stanovené v § 259 odst. 3 tr. řádu, a dopustil se tak překvapivého rozhodnutí (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13). Uvedl-li odvolací soud, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně (viz bod 21. jeho rozsudku), nemohl se od jeho závěrů sám odchýlit (obviněný zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, uveřejněný pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Tímto postupem zároveň odvolací soud porušil právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [k čemuž obviněný odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu], když mu fakticky odňal možnost navrhnout doplnění výslechu této svědkyně, v rámci něhož by prostřednictvím otázek jí kladených mohl odstranit případné pochybnosti o jejích nejasných vyjádřeních. Obviněný nadto nesouhlasí s hodnocením dané svědecké výpovědi ani po věcné stránce. Svědkyně a obviněný spolu totiž neměli dobré vztahy, obviněný jí nic neříkal a její výpověď je tak založena nikoliv na vědomí ohledně toho, zda obviněný chodil do posilovny, zda se léčil, či užíval fénixovy slzy, ale na jejích představách. V takové situaci při respektování pravidel formální logiky nelze výpověď svědkyně hodnotit tak, že by vyvracela obhajobu obviněného, když tato pouze o rozhodných skutečnostech nevěděla. Také hodnocení lékařské zprávy odvolacím soudem, z níž plyne, že obviněnému nebyla doporučena alternativní léčba, je podle obviněného nelogické, když nic neříká o tom, zda se z vlastní iniciativy ve skutečnosti sám léčil či nikoliv. Odvolací soud také pominul zbývající část lékařské zprávy, ze které se podává, že jeho onemocnění je chronické s potřebou trvalé léčby, pročež nelze učinit jiný závěr, než že jím trpěl i v době spáchání činu. Uvádí-li tedy odvolací soud, že obviněný nevyužíval vypěstované konopí k přípravě fénixových slz a tyto ani neužíval, má jeho závěry za odporující skutečnému obsahu provedených důkazů.

Také ohledně dalšího účelu pěstování konopí odvolací soud své závěry opřel o výpověď svědkyně N. Tu však dezinterpretuje, když svědkyně (mimo jiné) uvedla, že neví, co se sklizeným a usušeným konopím dále dělal. Výpověď svědkyně dále koresponduje obhajobě i v tom směru, že fénixovy slzy obviněný nevyráběl doma, proto konopí odvážel a uskladňoval je ve sklenicích, které podle výpovědi svědkyně po této žádal (distribuci konopí koncovým uživatelům ve sklenicích si podle něj lze stěží představit). I zde výpověď dané svědkyně podporuje jeho obhajobu, jak správně uvedl soud prvního stupně, tedy ji nevyvrací.

Tvrdí-li odvolací soud, že rozsah pěstovaného konopí svědčí o jeho distribuci dalším osobám, namítá obviněný, že daný rozsah je velký jen zdánlivě, neboť pro svoji léčbu musel mít zajištěný kontinuální přístup ke konopným produktům, přičemž vypěstované konopí by mu vystačilo na rok a půl léčby. Nadto pěstování konopí považoval jen za dočasné, když prostory k tomuto sloužící plánoval s družkou přebudovat na dětské pokoje. Obviněný také odmítá úvahy odvolacího soudu o distribuci konopí dalším osobám s argumentem, že veškeré zajištěné konopí odpovídalo množství ze všech pěstebních cyklů, které mu jsou kladeny za vinu. Jinými slovy kdyby obviněný konopí distribuoval dalším osobám, nemohlo by být bezmála všechno konopí, jehož vypěstování mu bylo kladeno za vinu, zajištěno v rámci domovní prohlídky. Nejstarší usušené konopí navíc skladoval nejméně tři čtvrtě roku, což by v případě jeho pěstování za účelem distribuce nedávalo smysl, tím spíše, když cena zajištěného konopí pocházejícího z prvního pěstebního cyklu se pohybovala ve výši 300 000 až 800 000 Kč. I tato skutečnost podle obviněného podporuje jeho obhajobu. Lze jen dodat, že přípravné řízení bylo zaměřeno i na zjištění kontaktů obviněného s osobami zabývajícími se distribucí konopí, avšak nic takového nebylo prokázáno.

Za nelogickou má obviněný i úvahu odvolacího soudu, podle něhož jeho obhajoba o nákladnosti alternativní léčby, která jej vedla k pěstování konopí, byla vyvrácena tím, že náklady na pěstování činily 300 000 Kč. Jednak odvolací soud nijak nevysvětlil, jak k této částce dospěl, a dále uvedl, že součástí nákladů měly být i výdaje na elektrickou energii, jejíž neoprávněný odběr ale klade za vinu obviněnému N. st. Jde-li o použití vakuovací techniky a pytlů s označením kvality, připomíná obviněný, že tyto souvisí s rozvozem ovoce a zeleniny do restaurací, přičemž zpětně si již nebyl s to vybavit jména jednotlivých osob.

Obviněný je tedy přesvědčen, že jeho konzistentní obhajoba nebyla v daném trestním řízení vyvrácena, ale naopak potvrzena, čemuž odpovídají i správné skutkové závěry soudu prvního stupně. Závěry odvolacího soudu naopak neodpovídají provedenému dokazování a případné dílčí nejasnosti stran jeho obhajoby mu nemohly být kladeny k tíži. Od počátku řízení prezentoval účel pěstování konopí, který podle něj zcela vylučuje jeho trestní odpovědnost, přičemž to měly být orgány činné v trestním řízení, které měly dokazování náležitým způsobem zaměřit i na objasnění této okolnosti, a to v souladu s § 2 odst. 5 věty třetí a § 164 odst. 3 tr. řádu. To se nestalo a řada důkazů, které mohly obhajobu obviněného prokázat, byla orgány činnými v trestním řízení opomenuta. Takto neúplně zjištěný skutkový stav byl následně soudy nižších stupňů akceptován a odvolací soud dokonce v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny omezené množství důkazů hodnotil v jeho neprospěch. Ani v tomto směru tedy trestní stíhání jeho osoby nesplňuje podmínky spravedlivého procesu.

Oba obvinění závěrem svých dovolání shodně navrhují, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně žádají předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. řádu navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Nenavrhne-li předseda senátu soudu prvního stupně takový postup, žádají předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby o přerušení výkonu rozhodnutí rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace uvádí, že obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou shrnuli ve svých odvoláních, s nimiž se podstatná část dovolání shoduje. Dovolací námitky obviněných tak už dříve vypořádaly soudy nižších stupňů a státní zástupce na jejich nyní napadená rozhodnutí primárně odkazuje.

K dovolání obviněného N. ml. uvádí, že jeho úvodní námitku – že mu jiný, než léčebný účel pěstování konopí nebyl prokázán – považuje ve své podstatě za hmotněprávní. Obviněný totiž fakticky nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je účel pěstování konopí z hlediska právního posouzení skutku nerozhodný. Tento nesouhlas opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, publikované pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr. v němž (mimo jiné) zaznívá, že jestliže rostlina konopí setého byla pěstována a dále zpracovávaná výlučně pro potřeby alternativní léčby, pak s ohledem i na ostatní okolnosti mající vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost činu lze učinit závěr, že není naplněn materiální znak takového činu. K tomu státní zástupce dodává, že v dané trestní věci obviněný vypěstoval konopí s celkovým množstvím 203 g účinné látky delta-9-THC a dále držel necelé 2 gramy téže látky a o léčbě za použití konopí informoval i svého ošetřujícího lékaře. Absence materiálního znaku trestného činu pak byla dovozena podle tehdy platného § 3 odst. 3, 4 tr. zákona. Obviněný N. ml. však byl odsouzen za vypěstování a zpracování rostlin konopí obsahujících celkem 1 488,79 g účinné látky delta-9-THC.

Dále obviněný podle státního zástupce opomíjí, že jím uváděný závěr Nejvyššího soudu prodělal další judikatorní vývoj, a to i s ohledem na nabytí účinnosti nového trestního zákoníku v roce 2010. K tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1375/2019, kde obviněný vypěstoval konopí s obsahem 1 016,15 g účinné látky delta-9-THC a jeho jednání bylo právně kvalifikováno stejně jako v nyní projednávané trestní věci obviněného s tím, že daný rozsah pěstování sám o sobě vylučuje úvahu o samozásobitelství. Zároveň státní zástupce připomíná rozdíly mezi společenskou nebezpečností a společenskou škodlivostí, když prvá byla znakem trestného činu za účinnosti předchozí právní úpravy a druhá nyní nastává jen v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Za nesprávnou označuje též tezi obviněného, že v jeho věci nebylo možno stanovit velký rozsah ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s využitím stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., kdy toto stanovisko „zřetelně dopadá pouze na případy konzumentů drog“ a nikoliv na případy „využívání konopí pro léčebné účely“. Z obsahu stanoviska podle státního zástupce nelze shledat, že by snad platilo pouze pro jednání kvalifikovaná podle § 284 tr. zákoníku, tedy na přechovávání drog pro vlastní potřebu. To je patrno zejména ze závěru části I. citovaného stanoviska, podle níž „stanovené hodnoty v příloze tohoto stanoviska považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice (srov. zejména § 283 odst. 2 písm. c/, d/, odst. 3 písm. c/, d/ a § 284 odst. 3, 4 tr. zákoníku)“. Ani z hlediska určení velkého rozsahu není tedy rozhodné, zda dotyčná množství byla určena k samozásobitelství či nikoliv.

Ve výše uvedeném rozsahu má tedy státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

Stran námitky porušení zákazu reformationis in peius konstatuje státní zástupce, že odvolací soud se od skutkových zjištění soudu prvního stupně skutečně odchýlil, pokud v bodech 25. a 29. svého rozsudku obviněnému neuvěřil, že konopí pěstoval k účelům léčebným. Odvolací soud však toto své skutkové zjištění nijak nepřenesl do výroku o vině, který bez dalšího potvrdil. Z toho dovozuje, že obviněný v této části svého dovolání brojí pouze proti důvodům rozhodnutí, což je podle § 265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné.

Namítá-li obviněný v závěrečné části svého dovolání existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, směřuje opět jen proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv výroku o vině učiněnému soudem nalézacím, který beze změn nabyl právní moci. I v tomto rozsahu je proto dovolání obviněného nepřípustné.

K dovolání obviněného N. st. státní zástupce odkazuje na předchozí pasáže svého vyjádření, jde-li o účel pěstování konopí obviněným N. ml. s tím, že v této části je dovolání obviněného N. st. nepřípustné, neboť směřuje jen proti důvodům rozhodnutí.

Stran přechovávání střeliva (skutek uvedený pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně) snáší obviněný námitky procesní i skutkové. Za procesní námitku státní zástupce označuje tvrzení, že mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním existuje extrémní rozpor, a to v tom smyslu, že nebyla vyvrácena varianta skutkového děje, že o nábojích v zásuvce svého stolu až do podzimu 2016 obviněný N. st. nevěděl. Podle státního zástupce tento obviněný Nejvyššímu soudu předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, v čem je zcela svévolná a nesmyslná úvaha odvolacího soudu, že vzhledem k umístění nábojů o nich vědět musel (viz bod 26. jeho rozsudku). K tomu poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Obdobně ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016, Ústavní soud uvedl, že k extrémnímu rozporu dojde, „(…) postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování“. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017 považoval „(…) za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem“ (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020).

Celkově tak podle státního zástupce obsah námitek obviněného směřuje k porušení zásady in dubio pro reo, která však představuje procesní zásadu a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, anebo ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).

Uvedenou část dovolání obviněného má tedy státní zástupce za neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu.

Za hmotněprávní považuje státní zástupce námitky obviněného směřující proti užití právního termínu „přechovával“ v popisu skutku a dále, že pokud přechovával náboje až od podzimu 2016 do 10. 1. 2017, jedná se o natolik krátkou dobu, že jeho čin „nedosahuje potřebné společenské škodlivosti“. Obě námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.

Co do prvé námitky týkající se popisu skutku státní zástupce souhlasí s obviněným, že jeho jednání mělo být popsáno pojmem obecného českého jazyka, a nikoliv pojmem právním, který definuje toto jednání v popisu skutkové podstaty daného trestného činu. Soud prvního stupně však tuto vadu zhojil v odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že při domovní prohlídce „bylo uvedené množství nábojů nalezeno ve spodní zásuvce stolu v pracovně v přízemí rodinného domu“. Takové zohlednění odůvodnění při vymezení skutku považuje státní zástupce za přípustné, v souladu s názorem, který vyslovil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 263/2021. Tato námitka proto předmětný dovolací důvod nenaplnila a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.

Stran otázky společenské škodlivosti jednání obviněného státní zástupce konstatuje, že přechovávání předmětného střeliva nebylo soudy nižších stupňů posouzeno příliš přísně, ale spíše s velkou benevolencí. To proto, neboť doba několika měsíců, po kterou obviněný přechovávání doznává, není nijak mimořádně krátká. K trestnosti podobného jednání totiž postačuje doba výrazně kratší vyjádřitelná spíše v hodinách. Obvykle je totiž doba přechovávání vyjádřena jako zcela neurčitý časový úsek předcházející objevení zbraní. V popisu skutku je běžně uváděno „od přesně nezjištěné doby“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, uveřejněné pod č. 54/2015 Sb. rozh. tr.). K trestnosti tedy postačí, pokud obviněný ukryje zbraně ráno a tyto jsou objeveny téhož dne večer. Benevolenci soudu prvního stupně i státní zástupkyně podávající obžalobu spatřuje v posouzení předmětného skutku toliko podle základní skutkové podstaty přečinu nedovolaného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku, což následně velmi podrobně argumentačně rozvádí s tím, že obviněný přechovával celkem 161 nábojů kategorie nejméně A, B a C. Takové množství takových nábojů již zpravidla naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty, totiž hromadění střeliva „ve značném množství“ ve smyslu § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, což dovozuje ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 10. 1976, sp. zn. Tzv 24/76, uveřejněného pod č. 44/1977 Sb. rozh. tr., jež aplikuje na současnou právní úpravu, načež s odkazem na skutkové okolnosti vybraných soudních rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 28. 12. 1974 sp. zn. 4 To 45/74, uveřejněného pod č. 53/1975 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 65/2008, uveřejněného pod č. 54/2008 Sb. rozh. tr., ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1049/2004, uveřejněného pod č. 27/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 544/2009, uveřejněného pod č. 11/2010 Sb. rozh. tr. a ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 Tdo 213/2003, a dále rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 2 T 90/99, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017) uzavírá, že za větší množství střeliva ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat nejméně 20 a nejvíce 99 běžně účinných nábojů. Tento závěr státního zástupce podle všeho akceptoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 11 Tdo 502/2020, kdy v dané trestní věci obviněný přechovával pouze 24 nábojů (ale i pistoli). Jestliže za dolní hranici lze považovat 20 kusů a obviněný přechovával množství více než osminásobné (tj. množství přesahující hranici 100 kusů střeliva), bylo možno užít kvalifikované skutkové podstaty podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Škodlivost činu obviněného pro společnost je proto podle státního zástupce spíše vyšší než nižší a samo množství přechovávaných nábojů vylučuje případné úvahy o aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této části je podle státního zástupce právní posouzení skutku nesprávné, avšak ve prospěch obviněného; samo dovolání má pak za zjevně neopodstatněné.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obou obviněných odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovuje souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Oba obvinění ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (druhá alternativa).

Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Nejvyšší soud dále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci) je nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový dovolací důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Obviněným lhůty k podání dovolání uplynuly již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.IV.

Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obou obviněných sice dílem odpovídají jimi uplatněným dovolacím důvodům, avšak v této části jsou zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ve zbytku pak dovolací námitky obviněných buďto neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu, popř. jsou sice založena na tvrzeném porušení práva obviněných na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. vybraných komponentů práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, která však Nejvyšší soud v rámci přezkoumávaného řízení neshledal. K dovoláním obou obviněných tak – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

Vzhledem k tomu, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný N. ml. uznán vinným, přestavuje tzv. hlavní trestný čin, na nějž je v souladu se zásadou akcesority účastenství navázán zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci, jímž byl uznán vinným obviněný N. st. (který tedy představuje tzv. vedlejší trestný čin), zabýval se Nejvyšší soud nejprve dovolací argumentací prvního z uvedených obviněných.

První část dovolací argumentace obviněného N. ml. směřuje k účelu pěstování konopí. Tvrdí, že soud prvního stupně sice uvedl, že jím byla výlučně výroba tzv. fénixových slz, ale tento zásadní poznatek již nepromítl do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku (a přihlédl k němu až při stanovení druhu a výměry trestu). Pokud by soud prvního stupně tento poznatek zahrnul do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku, musel by podle obviněného jeho jednání právně kvalifikovat jako čin jinak trestný, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, uveřejněného pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr. (dále jen „Rt 52/2008“) platí, že pěstování konopí pro léčebné účely je málo společensky škodlivé. Proto je prý třeba na jednání obviněného nahlížet jako na beztrestné.

Obviněný tak předně soudu prvního stupně vytýká, že součástí popisu skutku není zjištění, jenž je podle něj z hlediska viny zcela zásadní. Jinými slovy říká, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nereflektuje provedené dokazování, neboť nevyjadřuje okolnost určující pro posouzení trestnosti jeho činu. Otázkou je, zda měl soud prvního stupně účel pěstování konopí obviněným zahrnout do této části výroku svého rozsudku, tj. zda jde o okolnost trestněprávně relevantní z hlediska viny, anebo k ní lze přihlížet toliko při stanovení druhu a výměry trestu (jak soud prvního stupně učinil v bodu 56. svého rozsudku).

Stran této otázky Nejvyšší soud plně souhlasí s vyjádřením státního zástupce. Odkazuje-li totiž obviněný na Rt 52/2008, je třeba zmínit několik zásadních odlišností mezi trestní věcí, jíž se Nejvyšší soud zabýval v označeném rozhodnutí, a trestní věcí obviněného.

Předně obviněná v označeném případě na pozemku přilehlém k rodinnému domu postupně neoprávněně vypěstovala v období od května 2003 do 20. 9. 2005 a dále od července 2005 do 31. 7. 2006 nejprve 11,93 kg konopí, obsahujícího 203 g účinné látky delta-9-THC a poté 393,82 g konopí, obsahujícího 1,9691 g účinné látky delta-9-THC (celkem tedy 12,32 kg konopí s obsahem bezmála 205 g účinné látky delta-9-THC). Účelem pěstování konopí obviněnou byla výlučně vlastní léčba dlouhotrvajícího onemocnění chodidel, když předchozí standardní léčba byla neúčinná, a o léčbě za použití konopí informovala i svého ošetřujícího lékaře, přičemž tato jí přinášela úlevu, stejně jako léčba odvarem z konopí, kterou užívala na rozsáhlý žaludeční vřed. Pouze v jednom případě darovala ze stejných důvodů jedinou vzrostlou rostlinu konopí své známé, a to pro její léčbu kožního onemocnění.

Obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně od blíže nezjištěné doby roku 2015 do 10. 1. 2017 vybudoval v podkroví domu s pomocí spoluobviněného N. st. dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí a v nich neoprávněně pěstoval ve čtyřech cyklech rostliny konopí, které následně sklidil, ostříhal a usušil, takže ke dni 10. 1. 2017 přechovával 9,77 kg konopí obsahujícího 1,47 kg účinné látky delta-9-THC a dále v pěstebních stanech pěstoval dalších 40 ks rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g s obsahem 11,56 g účinné látky delta-9-THC. Důvodem pěstování konopí obviněným podle soudu prvního stupně přitom prokazatelně nebylo nic jiného než výroba konopných preparátů za účelem kompenzace jeho zdravotních omezení – léčby juvenilní revmatické artritidy.

V prvně uvedené věci (Rt 52/2008) přitom Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení soudům nižších stupňů vytknul, že nezohlednily § 3 odst. 2, 4 tr. zákona při zvažování stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného činu, přičemž s ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal, že přes naplnění formálních znaků některého z trestných činů podle § 186 či § 187 tr. zákona nebyla současně naplněna jejich materiální stránka, a tedy nebyl dán zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné, pročež nebylo namístě kriminalizovat její jednání.

Podle § 3 odst. 1 tr. zákona přitom platilo, že trestným činem byl pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.

Podle § 3 odst. 2 tr. zákona dále platilo, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zákona rovněž platilo, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v platném a účinném znění, platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku, v platném a účinném znění, platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.

Obviněným vzpomenutý případ, jímž se Nejvyšší soud zabýval v Rt 52/2008, a jeho nyní projednávaná trestní věc, se tudíž navzájem liší po stránce skutkové i právní. Předně je zde výrazný rozdíl co do množství účinné látky delta-9-THC, kterou obvinění neoprávněně vyrobili (v prvém případě bezmála 205 g, v případě obviněného 1,47 kg). Je to přitom právě množství účinné látky obsažené v dané droze, které je určující pro stanovení rozsahu trestné činnosti podle § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, anebo ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016). Dále nelze přehlédnout, že v případě prvém obviněná pěstovala konopí na pozemku přilehlém k rodinnému domku, kdežto obviněný tak činil v podkroví domu, kde s pomocí dalšího spoluobviněného vybudoval dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí, tedy činil tak značně sofistikovanějším způsobem. Naopak v obou případech měla být důvodem pěstování konopí léčba dlouhotrvajících onemocnění obou obviněných.

Ve věci Rt 52/2008 navíc na jednání obviněné dopadala trestněprávní úprava obsažená v tehdy platném a účinném § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona. Naopak na trestní věc obviněného dopadá § 13 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím zásadním rozdílem přitom je, že pro vznik trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 3 odst. 1 tr. zákona bylo třeba, aby vedle formálních znaků uvedených v zákoně tento čin pachatele vykazoval i příslušnou míru společenské nebezpečnosti (tzv. materiální znak). Ona míra společenské nebezpečnosti pak byla určována podle kritérií demonstrativně vyjmenovaných v § 3 odst. 4 tr. zákona. Naopak podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že pro vznik trestní odpovědnosti postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních, znaků (k materiálnímu korektivu trestního bezpráví ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud vyjadřuje dále v textu tohoto usnesení).

Jinými slovy platí, že skutečnost, jež byla dána v případě Rt 52/2008, a na kterou především poukazuje obviněný – tj. účel pěstování konopí – mohla být co do posouzení otázky vzniku trestní odpovědnosti relevantní toliko z pohledu tehdy platné a účinné právní úpravy, založené na materiálním (resp. materiálně formálním) pojetí trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k § 3. In: ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H: Beck, 2003, s. 29). Naopak podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu obviněným i v době rozhodování soudů nižších stupňů o jeho vině, není účel pěstování konopí pro posouzení otázky viny, tedy vzniku jeho trestní odpovědnosti bez dalšího relevantní. To proto, že pro vznik trestní odpovědnosti pachatele zásadně postačuje naplnění formálních znaků trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k § 13. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 132.), v tomto případě vymezených (mimo jiné) v § 283 tr. zákoníku.

K tomu lze doplnit, že základní skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, za což bude potrestán odnětím svobody na jed