11 Tdo 11/2021

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2019, č. j. 32 T 8/2018-9287, byl obviněný V. L. B. pod bodem 1) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Týmž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl obviněný V. H. H. pod bodem 1) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Dále byl jmenovanému obviněnému podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí části majetku v podobě majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.

Totožným rozsudkem byli za spáchání nebo pomoc ke spáchání téhož trestného činu odsouzeni rovněž spoluobvinění Z. J., P. Z., P. Z., P. J., I. Š., T. D. V., V. D. V., J. F., T. Š., J. J. a obchodní společnost M. p.

Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláními obviněných V. H. H. a V. L. B., jakož i obviněnými Z. J., P. Z., P. J., I. Š., T. D. V., V. D. V., J. F., T. Š. a J. J. Vrchní soud v Olomouci však odvolání všech výše jmenovaných obviněných svým usnesením ze dne 18. 2. 2020, č. j. 4 To 78/2019-10058, v souladu s § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se výše uvedení obvinění předmětné trestné činnosti dopustili v podstatě tím, že:

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2020, č. j. 4 To 78/2019-10058, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2019, č. j. 32 T 8/2018-9287, podali obvinění Z. J., I. Š., J. J., V. H. H. a V. L. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Předsedou senátu Nejvyššího soudu, jemuž byla tato trestní věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro kalendářní rok 2020 přidělena, však bylo po prostudování podaných dovolání zjištěno, že Krajský soud v Ostravě, kterému byla doručena jednotlivá dovolání obviněných prostřednictvím jejich obhájců, řádně nevyzval obhájce obviněných V. L. B. a V. H. H. postupem podle § 265k odst. 1 tr. řádu k odstranění vad jím podaných dovolání tak, aby splňovaly všechny zákonné náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu (t. j. včetně uvedení konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání v daném případě opírá), spolu s určením lhůty dvou týdnů a upozorněním na následky nedodržení této výzvy. Vzhledem k tomu bylo Nejvyšším soudem usnesením dne 27. 10. 2020 v souladu s § 23 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o vyloučení trestní věci obviněných V. L. B. a V. H. H. ze společného řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 993/2020 k samostatnému projednání a rozhodnutí. Tato dovolání byla poté bez jejich věcného vyřízení vrácena krajskému soudu za účelem řádného zajištění předepsaného zákonného postupu vedoucího k odstranění předmětných vad.

Za tohoto stavu byla Nejvyšším soudem věcně projednána pouze dovolání obviněných Z. J., I. Š. a J. J., kdy Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2020 pod č. j. 11 Tdo 993/2020-I-10677 o těchto dovoláních tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná. Teprve poté, co byla Nejvyššímu soudu ze strany Krajského soudu v Ostravě doručena doplněná dovolání obviněných V. L. B. a V. H. H., resp. poté, co byly v soudem stanovené lhůtě odstraněny obviněným vytčené vady, bylo možno přistoupit k jejich věcnému projednání.

Obviněný V. L. B. prostřednictvím svého obhájce napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2020, č. j. 4 To 78/2019-10058, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2019, č. j. 32 T 8/2018-9287, dovoláním ze dne 3. 7. 2020, následně doplněným dne 26. 11. 2020, resp. 8. 12. 2020. Výše uvedená rozhodnutí nižších soudů dovolatel napadl v celém jejich rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Následně dovolatel výhrady vtělené do svého dovolání rozdělil na dvě základní části, když v první části vznesl námitky k výroku o vině a v druhé části k výroku o uloženém trestu.

V prvé řadě obviněný namítl, že oba soudy nižších stupňů dospěly ke svým závěrům na základě skutkových zjištění, která však nebyla správně právně posouzena, pročež má za to, že jsou v extrémním nesouladu s hmotněprávním posouzením tohoto skutku. V této souvislosti a s odkazem na § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel konstatoval, že u něj stále přetrvávají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, týkající se právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho názoru mělo být jemu připisované jednání kvalifikováno toliko podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a v souladu s tímto ustanovením mu měl být uložen také přiměřený trest, tedy nepodmíněný trest odnětí svobody v rozmezí zákonné sazby od dvou do deseti let.

Podle obviněného a jeho obhajoby je k naplnění přisouzené kvalifikované skutkové podstaty nutné, aby byly kumulativně naplněny dvě podmínky, a sice obviněný musí být obeznámen s tím, že se jedná o výrobu drog ve velkém rozsahu a musí rovněž vědět, že koncový produkt je určen na vývoz mimo území České republiky, resp. musí vědět o svém napojení na organizovanou skupinu působící ve více státech. Dovolatel je však přesvědčen o tom, že především druhá podmínka nebyla soudy bez důvodných pochybností prokázána. Tvrdí, že skutečnost, že byl obeznámen s tím, že tablety se coby suroviny dováží z Polska a že pervitin byl přepravován přes celou republiku do pohraničních okresů i na Slovensko, je pouhou spekulací, nehledě na to, že je cizinec neznající místní reálie.

V rámci prokazování své viny se obviněný vyslovil rovněž proti tomu, že spoluobviněnému P. Z. byla přiznána role spolupracujícího obviněného, neboť s odkazem na konstantní judikaturu se spolupracujícím obviněným nemůže stát ten, kdo se zásadním způsobem podílel na celé výrobě omamné látky. Bylo to přitom právě spoluobviněný P. Z., kdo objekt varny vybudoval a následně také organizačně zajišťoval – zejména osoby v postavení vařičů zásoboval surovinami a potravinami, sjednával si pracovní schůzky související s produkcí omamné látky a po ukončení výroby výslednou drogu odvážel. Podle dovolatele by měly být k přiznání statusu spolupracujícího obviněného splněny dva předpoklady (mimo upřímného doznání) – předně by to neměla být osoba, která stojí na špici organizované skupiny a tento status by měl být přiznán jen v případě, kdy orgány činné v trestním řízení nemají dostatek důkazů. Obviněný však namítá, že tyto podmínky v nyní projednávaném případě nebyly splněny, neboť orgány činné v trestním řízení disponovaly takovým množstvím důkazů, že výpověď spoluobviněného Z. k rozklíčování trestné činnosti již nepotřebovaly. Dovolatel rovněž odmítl obhajobu spoluobviněného Z. založenou na tvrzení, že všechny jeho trestní aktivity byly motivovány finanční nouzí, neboť je přesvědčen o tom, že jako vyučený zedník má na trhu práce stálé široké uplatnění.

K výroku o trestu obviněný namítl, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, a to vzhledem k okolnostem případu, jakož i k jeho osobě. Tuto nepřiměřenost dovolatel odvodil zejména od role, kterou během páchání předmětného skutku zastával. Znovu zdůraznil, že se účastnil toliko samotné výroby pervitinu, na rozdíl od spoluobviněného Z., který se organizačně podílel na celém procesu výroby drogy od samého začátku v lednu 2017 až konce, tj. do dne 29. 8. 2017, pročež míra jeho zapojení do aktivit celé organizace byla nepoměrně výraznější než u dovolatele. Vzhledem k tomu má dovolatel za to, že jemu uložený trest je v rozporu se zásadou proporcionality, jakož i v rozporu s § 39 tr. zákoníku, pročež považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Nad rámec výše uvedeného ještě doplnil, že u osob tzv. zahradníků je zaužívaná praxe, kdy soudy při ukládání trestu aplikují zmírňující ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť míra jejich zapojení do trestné činnosti je podstatně nižší než u organizátorů, kteří z prodeje omamných látek nejvíce profitují.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný V. L. B. závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání se závazným právním názorem provést doplnění dokazování ke skutkovým zjištěním, týkajícím se kvalifikačního kritéria podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněný V. H. H. prostřednictvím svého obhájce napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2020, č. j. 4 To 78/2019-10058, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2019, č. j. 32 T 8/2018-9287, dovoláním ze dne 3. 7. 2020, následně doplněným dne 26. 11. 2020, resp. 8. 12. 2020. Citovaná rozhodnutí nižších soudů přitom napadl v celém jejich rozsahu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť i on má za to, že předmětná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rovněž dovolatel V. H. H. výhrady svého dovolání rozdělil na dvě základní části.

K výroku o vině obviněný namítl, že oba soudy nižších stupňů dospěly ke svým závěrům na základě skutkových zjištění, která nebyla správně právně posouzena podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho názoru bylo jeho zapojení do organizované skupiny zcela jiné, než u osoby spoluobviněného Z. J. a odděleně stíhaného P. Č. Na rozdíl od obžaloby dovolatel trvá na tom, že vůči oběma jmenovaným byl v podřízeném postavení, s čímž souvisí i to, že se do páchání trestné činnosti zapojil až od března 2017, tedy v době, kdy byla varna v XY v ul. XY již v provozu, a kdy nahradil spoluobviněného V., který měl za úkol přivážet a odvážet občany vietnamské národnosti, avšak u obviněných J. a Č. ztratil důvěru stran své závislosti na alkoholu a omamných látkách. Dovolatel kategoricky odmítá, že by chod varny jakkoli financoval nebo její provoz jakkoli organizoval. S ohledem na výše uvedené je přesvědčen i o tom, že je nutné upravit tzv. skutkovou větu tak, že se podílel na trestné činnosti pouze dopravou osob, které prováděly výrobu drog.

Podobně jako spoluobviněný V. L. B. také dovolatel V. H. H. vyjádřil nesouhlas s přiznáním statusu spolupracujícího obviněného osobě spoluobviněného P. Z., jehož míra zapojení do celé trestné činnosti byla daleko vyšší než v jeho případě, stejně jako u ostatních spoluobviněných, kteří se rovněž ke své trestné činnosti doznali.

K výroku o trestu dovolatel vznesl dvě zásadní námitky. V rámci prvé namítl, že jemu uložený nepodmíněný trest je oproti trestu, který byl uložen spoluobviněnému P. Z. nepřiměřeně přísný a také neodůvodnitelný, a to s ohledem na míru jeho zapojení a angažovanosti v rámci daného skutku. V této souvislosti znovu zopakoval, že na chodu dotčené varny se podílel toliko tím, že do ní převážel vietnamské občany z Čech. Vyjma toho akcentoval, že se k projednávané trestné činnosti již v přípravném řízení doznal (když dostatečně popsal nejen svoji úlohu v rámci organizované skupiny, ale i podíl ostatních osob) s výjimkou toho, že mu byla obžalobou přisouzena stejná role, jako u spoluobviněných J. a Č.

Nepodmíněný trest odnětí svobody však dovolatel považuje za zcela nepřiměřený také proto, že soudy nižších stupňů při jeho ukládání využily odkazu na ustanovení § 59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu. K tomu došlo tak, že jeho předchozí odsouzení u Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, pod sp. zn. 4 T 12/2011, pro obdobnou trestnou činnost krajský soud zohlednil při ukládání trestu, čímž došlo k neodůvodněnému řetězení trestů odnětí svobody. Podle názoru obviněného mělo dojít pouze k přeměně zbytku nevykonaného trestu v trvání čtyř let a čtyř měsíců, čímž by mu byl uložen trest, který je nad zákonnou trestní sazbou, ve které byl nyní odsouzen. Postupem krajského soudu však došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu, přičemž se jedná o dvojí přičítání předchozí recidivy a nadbytečné řetězení trestů s ohledem na přeměnu původního zbytku trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, resp. k uložení trestu, který je výrazně citelnější, než je v daném případě nutné či dostačující.

Druhá zásadní výhrada obviněného se týká výroku soudu prvního stupně o uložení trestu propadnutí části majetku v podobě finančních prostředků, které byly zajištěny v bezpečnostní schránce na jméno jeho družky P. T. K. O. K uložení tohoto trestu obviněný namítl, že u soudu předložil dokumenty, které se vztahují k nabytí těchto prostředků, a dále navrhl výslech osob za účelem ověření jeho tvrzení, že paní O. pouze zapůjčil peníze za účelem jejího podnikání. Soud prvního stupně však jeho návrhy zamítl, aniž by sám prokázal, že tyto prostředky skutečně souvisely s nyní projednávanou trestnou činností. Podle názoru dovolatele tímto postupem soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, nehledě na to, že z listinných důkazů vyplynulo, že s touto bezpečnostní schránkou disponovala pouze jeho družka.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný V. H. H. závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i o trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí se současným uložením závazného pokynu k doplnění dokazování, týkajícím se rozsahu páchané trestné činnosti jeho osobou a zejména k uložení přiměřeného nepodmíněného trestu odnětí svobody v zákonné sazbě, která nebude zvyšována za použití § 59 tr. zákoníku, přičemž mu nebude uložen trest propadnutí majetku.

K oběma podaným dovoláním obviněných V. L. B. a V. H. H. se v rámci svého písemného stanoviska ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 607/2020-50, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve konstatoval, že podle jeho názoru jsou dovolání obou obviněných přípustná a byla podána v zákonem stanovené lhůtě oprávněnými osobami. Ke dni vypracování svého stanoviska však konstatoval, že nesplňují obsahové náležitosti stanovené § 265f odst. 1 tr. řádu, konkrétně odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu (absentující označení konkrétního ustanovení tohoto paragrafu či slovní vypsání konkrétního dovolacího důvodu v něm uvedeného). Následně státní zástupce konstatoval, že pakliže nedojde do rozhodnutí dovolacího soudu k nápravě těchto pochybení, navrhuje dovolání obou obviněných odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V případě nápravy tohoto stavu pak státní zástupce poznamenal, že převážná část námitek obviněných je skutkového či procesního charakteru, neboť oba dovolatelé v nich většinou pouze kopírují své odvolací námitky a směřují je výlučně proti dílčím aspektům hodnocení důkazů a od nich se odvíjejících skutkových zjištění. Tímto postupem se pak dožadují jiné verze hodnocení provedených důkazů, k čemuž však státní zástupce neshledává důvod.

Nalézací soud totiž v projednávané věci provedl dokazování postupem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy pak hodnotil velmi pečlivě a konkrétně ve vztahu k jednotlivým skutkovým zjištěním a osobám obviněných, a též způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. řádu. Uvedené současně v rozsahu stanoveném v § 125 odst. 1 tr. řádu popsal v odůvodnění svého rozsudku v míře více než dostatečné. S důkazními a skutkovými odvolacími námitkami (shodnými jako v dovolací argumentaci) se pak podrobně vypořádal i soud odvolací. Státní zástupce považuje argumentaci nalézacího i odvolacího soudu za přiléhavou a plně odpovídající povinnostem soudu při hodnocení přípustnosti a obsahu důkazů, to vše při respektování zásad bezprostřednosti, ústnosti a vázanosti hodnocení důkazů nalézacím soudem.

Ani části dovolání obviněných V. L. B. a V. H. H., kterými tito brojí proti přísnosti uložených trestů, podle státního zástupce neodpovídají uplatněným, ale ani jiným dovolacím důvodům. Oba obvinění v nich totiž nenamítli uložení trestů mimo zákonnou výměru či uložení trestů propadnutí části majetku bez splnění zákonných podmínek uvedených v § 66 tr. zákoníku (či jiná hmotněprávní pochybení související s uloženými tresty). Namítli v nich toliko jejich přílišnou přísnost, likvidační charakter nebo nedůvodné řetězení trestů, což jsou námitky, které jsou nepodřaditelné pod jakýkoli dovolací důvod. Oběma obviněným však byla uložena kombinace trestů bez jakéhokoli vybočení z jejich zákonných výměr a se správnými odkazy na příslušná ustanovení trestního zákona. Jelikož samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, státní zástupce doporučil i tyto námitky obou dovolatelů odmítnout.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. L. B. a V. H. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť se jedná o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně státní zástupce v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda všechna podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění prostřednictvím svého obhájce v soudem prvního stupně stanovené lhůtě v obou dovoláních s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu řádně doplnili jimi výslovně uplatněný důvod dovolání, o který svá podání opírají. Vzhledem k tomu, že po tomto doplnění obě dovolání obviněných V. L. B. a V. H. H. naplnila všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu, Nejvyšší soud předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s oběma obviněnými souhlasně uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných V. L. B. a V. H. H. splňují kritéria jimi uplatněného dovolacího důvodu. Po prostudování obsahu obou dovolání, jakož i připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněnými uplatněné dovolací námitky odpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen částečně, a to navíc jen v případě osoby obviněného V. H. H. Oba dovolatelé totiž zaměřili své námitky (obviněný V. L. B. v plném rozsahu a V. H. H. většinu svých námitek) proti provedeným důkazům, které je z trestné činnosti usvědčily, a v návaznosti na to i proti uloženému trestu. Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádného zásadního pochybení, které by zásadně zasáhlo do práva obviněných na spravedlivý proces.

Obviněný V. L. B. ve svém dovolání podřadil všechny vznesené výhrady pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výroku o vině vznesl výhrady proti provedeným důkazům, když namítl, že všechna skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s hmotněprávním posouzením skutku. Především dovolatel popřel, že by bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že svou trestnou činností spáchal čin ve velkém rozsahu a v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho názoru mělo být jeho jednání právně kvalifikováno toliko podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Následně vznesl výhrady proti tomu, že krajský soud přiznal osobě spoluobviněného P. Z. status spolupracujícího obviněného, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné ani judikatorní podmínky.

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že námitky, kterými dovolatel usiloval o zpochybnění v podstatě celého procesu dokazování, mají výhradně skutkovou či procesní povahu, pročež jsou v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V této souvislosti je totiž třeba připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Krajský soud v Ostravě však – a to nejen ve věci obviněného V. L. B., ale i všech dalších dovolatelů (jejichž dovolání byla projednána v této věci či odděleně ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 993/2020) – postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v souhrnu a dospěl ke skutkovým závěrům, které z nich skutečně vyplynuly. Jak bylo již shora zmíněno, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen ve výrokové části odsuzujícího rozsudku krajského soudu.

Nicméně vzhledem k tomu, že obviněný V. L. B. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku naznačil, že soudy nižších stupňů se při dokazování dopustily zásadních nedostatků, v důsledku kterých existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich plynoucími hmotněprávními závěry na straně druhé zásadní nesoulad, přistoupil Nejvyšší soud k přezkumu provedeného dokazování, a to ve smyslu dovolatelem vznesených námitek. Pakliže by skutečně zjistil takovýto zásadní nesoulad, opravňovalo by jej to k zásahu do skutkových, potažmo hmotněprávních zjištění, neboť by skutečně bylo ohroženo právo obviněného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě učinil závěr o vině obviněného V. L. B. (stejně jako obviněného V. H. H.) na podkladě celého komplexu důkazů, v němž velmi podstatné místo zaujímají výpovědi jednotlivých spoluobviněných. Za zásadní z hlediska zmapování aktivit celé organizované skupiny nalézací soud zcela správně označil výpověď spolupracujícího obviněného P. Z., který svoji účast na ní zcela doznal, a který také popsal celkový rozsah výroby pervitinu, role všech do této činnosti zapojených spoluobviněných (s výjimkou P. J., kterého neznal), stejně jako objasnil způsoby komunikace mezi nimi a obsah jednotlivých, sledováním zaznamenaných situací.

Právě spoluobviněný P. Z. ve své výpovědi potvrdil dominantní roli spoluobviněného Z. J. v organizované skupině na území České republiky, který veškerou svoji řídící činnost prováděl jeho prostřednictvím (tj. prostřednictvím obviněného Z.), z páchané trestné činnosti však usvědčil i další spoluobviněné. Ať již šlo o spoluobviněnou I. Š., která zabezpečovala dovoz technologického zařízení i tablet s obsahem pseudoefedrinu, a dále s ním podle pokynů spoluobviněného J. prováděla požadované logistické úkony, nebo o spoluobviněnou J. J., která byla rovněž dostatečně obeznámena s existencí výrobny pervitinu stejně jako s organizací jeho výroby, přičemž se podrobně vyjádřila též k aktivitám J. F. a všech obviněných vietnamského původu. S výpovědí spolupracujícího obviněného P. Z. přitom zcela korespondují i výpovědi spoluobviněných P. J. a J. F.

Zejména spoluobviněný P. J., kterému bylo rovněž přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, a který taktéž doznal svoji účast na projednávané trestné činnosti, popsal roli obviněného V. H. H. jako dalšího organizátora a spoluinvestora, stejně jako role přímých výrobců – tj. obviněných V. L. B. a T. D. V. Dále zprostředkoval důležité souvislosti týkající se celkového rozsahu výroby, prodejní cenu pervitinu i reálnou výši celkového zisku, přičemž objasnil i roli slovenských spolupachatelů. Spoluobviněný J. F. pak doznal svoji vědomou pomoc při výrobě pervitinu, kterou prováděl na žádost obviněného Z. prostřednictvím obchodní společnosti M. p.

Výpovědi spoluobviněných P. Z., P. J. a J. F. jsou dostatečně podporovány i dalšími ve věci provedenými výpověďmi, zejména obviněných V. H. H., T. D. V., J. J., jakož i dalšími provedenými důkazy, které s nimi korespondují, ať jde o důkazy získané skrytým prověřováním nebo v rámci provedených domovních prohlídek či prohlídek jiných prostor a pozemků nebo zajištěnými v rámci trestního stíhání na území Slovenské republiky, popř. opatřenými formou listinných důkazů.

Ze všech výše uvedených důkazů byla jednoznačně prokázána míra zapojení jednotlivých obviněných, přičemž v jejím rámci byla zmapována i trestná činnost obviněného V. L. B., který se do trestné činnosti organizované skupiny zapojil společně s osobami spoluobviněných T. D. V. a V. D. V. tím, že podle požadavků obviněných Z. J., V. H. H. či odděleně stíhaného P. Č. v prostorách průmyslového areálu v obci XY, ul. XY, sestavil společně s osobami T. D. V. a V. D. V. velkokapacitní technologické zařízení (tzv. varnu) k výrobě pervitinu a následně celkem v šesti prokázaných cyklech (z nichž každý trval po dobu několika dnů) bezprostředně vyráběl za sjednanou odměnu pervitin.

Nejvyšší soud po svém přezkumu kategoricky odmítl tvrzení dovolatele, že všemi uvedenými důkazy nebyla dostatečně prokázána jeho trestná činnost, resp. že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé panuje zjevný extrémní nesoulad. Naopak Nejvyšší soud při svém přezkumu ověřil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nedošlo k žádnému, tím méně zásadnímu nesouladu.

Jak bylo popsáno výše, není pravdou, že by výpověď spoluobviněného P. Z. byla v jakémkoli rozporu s výpověďmi spoluobviněných J. F. a V. H. H., stejně jako s dalšími ve věci provedenými důkazy (ať již byly získány skrytým prověřováním schůzek dovolatele se spoluobviněnými či jejich vzájemnou telefonickou komunikací, nebo skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, jakož i z listinných důkazů, zejména ze znaleckých posudků a odborných vyjádření, včetně důkazů získaných ve Slovenské a Polské republice). Ze všech těchto důkazů byla naopak prokázána vědomá a dobrovolná účast obviněného na spáchané trestné činnosti. Ostatně sám obviněný se u hlavního líčení doznal k tomu, že pervitin vyráběl, a to celkem v šesti případech. Sám také potvrdil výsadní roli spoluobviněného V. H. H. a svoji přímou účast na výrobě pervitinu, což bylo mimo jiné v souladu s důkazy opatřenými skrytým prověřováním. U každého případu výroby pak dostatečně popsal, kdo jej na místo dopravil, s kým se jí zúčastnil, jakým způsobem samotný cyklus (tzv. var) probíhal, za jakých okolností a s jakým výsledkem. Dovolatelovu výpověď přitom oba soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly v rámci ostatních výpovědí, jakož i v rámci dalších ve věci provedených důkazů, přičemž pokud ji vyhodnotily jako částečně věrohodnou, bylo to proto, že zcela zapadla do kontextu ostatních skutkových zjištění. Všechny výše uvedené důkazy pak vedly k usvědčení všech obviněných, a tedy i dovolatele V. L. B.

Je však pravdou, že obviněný se ve vztahu ke zpochybňované právní kvalifikaci podle § 283 odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve své výpovědi (podobně jako obviněný V. H. H.) snažil minimalizovat množství vyrobeného pervitinu, a to především svým tvrzením, že vyrobený pervitin nedosahoval požadovaných výnosů, ani kvality, pročež stále tvrdí, že svému zadavateli předal pouze 7 kg a nikoli 18 kg pervitinu. Tím v rámci své obhajoby zpochybňuje, že by bylo skutečně prokázáno, že skutek popsaný pod bodem 1) spáchal ve velkém rozsahu a v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, v důsledku čehož sám navrhuje změnu právní kvalifikace toliko podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že daný trestný čin spáchal pouze ve značném rozsahu.

K tomu Nejvyšší soud podotýká, že obviněný i přesto, že vznesl námitku nesprávné právní kvalifikace projednávaného skutku, tuto nepodpořil žádnou hmotněprávní argumentací, nýbrž pouze usiloval o zpochybnění skutkových závěrů krajského soudu o množství pervitinu, na jehož nedovolené výrobě se skutečně podílel. Fakticky se tedy jedná o námitku skutkové povahy, která je však v řízení před dovolacím soudem zcela irelevantní, jak již bylo dostatečně objasněno výše. Vyjma toho však Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze skutkových zjištění krajského soudu jednoznačně vyplynulo, že celá desetičlenná organizovaná skupina se společnými silami v míře, u každého z obviněných popsané v tzv. skutkově větě, podílela na výrobě mimořádně kvalitního pervitinu (obsahujícího 72% množství účinné látky), jehož celkové množství za celé předmětné období (zahrnující šest výrobních period) dosáhlo minimálního objemu 130 kg. Toto mimořádně závažné množství, v souladu s výkladovým stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněným pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) i výkladovým stanoviskem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněným pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), zcela a bez jakýchkoli pochyb naplnilo zákonný znak spáchání trestného činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (tj. v případě pervitinu množství nejméně 1.500 gramů této látky, resp. nejméně 500 gramů účinné látky), neboť množství metamfetaminu přesáhlo tento kvalifikační znak 86krát.

Také úmysl obviněného V. L. B. získat finanční prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku byl jednoznačně prokázán. Nejen dovolatel, ale všichni spoluobvinění měli alespoň rámcovou představu o rozsahu jimi páchané trestné činnosti, tedy o extrémním množství vyráběného metamfetaminu i výši prospěchu, který z páchání této trestné činnosti všem plynul. A jelikož bylo z provedených důkazů doloženo, že celková výše finančního prospěchu dalekosáhle překročila částku 5.000.000 Kč (tedy hranici, která ve smyslu § 138 tr. zákoníku představuje hranici prospěchu velkého rozsahu), je zřejmé, že dovolatel V. L. B. spolehlivě naplnil také zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

V rámci svých námitek se obviněný pokusil zpochybnit naplnění této kvalifikované skutkové podstaty rovněž tvrzením, že k jejímu naplnění je nutné kumulativně splnit dvě podmínky. Jednak musí být obviněný obeznámen s tím, že se jedná o výrobu drog ve velkém rozsahu a dále musí vědět, že koncový produkt je určen na vývoz mimo území České republiky. Jelikož tedy dovolatel údajně nebyl obeznámen s tím, že tablety s obsahem pseudoefedrinu coby suroviny pocházely hlavně z Polska, a že vyrobený pervitin měl být určen nejen na černý trh v České republice, ale také na vývoz do Slovenské republiky, tvrdí, že tato druhá podmínka nebyla soudy bez důvodných pochybností prokázána.

Nejvyšší soud však i tuto námitku odmítl, neboť ze skutkových zjištění ověřil, že obviněný byl o těchto skutečnostech dostatečně informován. Především však dovolatel i jeho obhajoba přehlédli, že obviněný V. L. B. nebyl Krajským soudem v Ostravě odsouzen za spáchání trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy za spáchání tohoto zločinu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, pročež je daná dovolací argumentace zcela nepřípadná.

Mezi skutkovými a procesními námitkami, které dovolatel vznesl ve vztahu k výroku o své vině, figuruje ještě ta výhrada, že osobě spoluobviněného Z. byla údajně neoprávněně přiznána role tzv. spolupracujícího obviněného. V této souvislosti dovolatel oponuje, že takovým obviněným se podle stávající judikatury nemůže stát ten, kdo stál na samé špici organizované skupiny zaměřené na nelegální výrobu návykové látky a kdo se tak zásadním způsobem podílel na její výrobě a následné distribuci. Současně argumentuje, že takovýto status by měl být osobě obviněného přiznán pouze v případě, kdy orgány činné v trestním řízení nemají dostatek důkazů. Nejvyšší soud však i tuto námitku obviněného V. L. B. odmítl.

Podle § 178a tr. řádu je státní zástupce oprávněn označit obviněného za spolupracujícího, pokud mu obviněný oznámí skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo v jejím spojení a zaváže se o těchto skutečnostech podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď. Mimo to se k činu, pro který je stíhán, svobodně, vážně a určitě dozná a rovněž prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný.

Nejvyšší soud v přiloženém spisovém materiálu ověřil, že všechny výše uvedené podmínky byly respektovány, pročež tento status byl obviněnému P. Z. přiznán zcela oprávněně. Standardní judikatura především zdůrazňuje, že tento institut je legitimním nástrojem trestního řízení, ale jeho aplikace musí být podrobena velmi přísným nárokům, zejména stran pečlivého prověřování věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného, včetně jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Při hodnocení věrohodnosti této výpovědi je nutné dbát především na souladnost výpovědi obviněného s ostatními ve věci shromážděnými důkazy, je však nutné posoudit i jeho osobnostní rysy a zvýšené riziko účelovosti jeho výpovědi (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 859/13 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1315/2012 a sp. zn. 3 Tdo 1190/2013).

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněným V. L. B. napadenou výpověď spolupracujícího obviněného P. Z. krajský soud zkoumal velmi pečlivě, když předmětná tvrzení důkladně prověřoval ve vztahu k výpovědím dalšího spolupracujícího obviněného P. J. i spoluobviněných J. F. a J. J., a dále i s výpověďmi spoluobviněných V. H. H. a T. D. V. i samotného dovolatele, aby posléze konstatoval, že všechny výpovědi spolu v podstatných rysech navzájem plně korespondují a vzájemně se doplňují. Ve svých úvahách nalézací soud zcela správně zohlednil i další skutková zjištění, ať vyplynula z důkazů získaných skrytým prověřováním, eventuálně získaných v rámci provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, nebo byla zajištěna v rámci trestního stíhání na území Slovenské republiky, popř. opatřena ve formě listinných důkazů, aby následně bez důvodných pochybností konstatoval, že výpověď spolupracujících obviněných jsou věrohodné, navzájem souladné a proto zcela věrohodné.

Na tvrzení obviněného V. L. B., že spolupracujícím obviněným se údajně nemůže stát ten obviněný, který stál na samém vrcholu organizované skupiny, nelze pohlížet jinak než jako na ryzí spekulaci, která nejenom že nemá oporu ve stávající judikatuře (obviněný sám ani na žádný konkrétní judikát neodkázal), nýbrž je absurdní i z hlediska prosté logiky. Není pravdou ani to, že by orgány činné v trestním řízení již ve fázi příp