11 Tdo 1213/2016 — Nejvyšší soud

11 Tdo 1213/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. c) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:2. 2. 2017 Spisová značka:11 Tdo 1213/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1213.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice Dotčené předpisy:§ 340 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:21. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 1213/2016-56 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2017 dovolání, které podal obviněný A. R. A. A. A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 112/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 156/2015 a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. R. A. A. A. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 27 T 156/2015, byl obviněný A. R. A. A. A. uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a bylo rozhodnuto o zabrání osobního automobilu. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ve dnech 29. 9. 2015 a 30. 9. 2015 nejprve ve V. v Rakousku, na základě pokynu doposud neztotožněné osoby jménem M., a ve spolupráci s doposud neztotožněnou osobou jménem H., na něhož získal kontakt od M. a o němž věděl, že je tzv. převaděč a že má ještě další tři spolupracovníky, rovněž převaděče, v úmyslu přepravit je na území Švédského království vybral od třech občanů Iráku jménem Z. A. D. A., A. A. F., a A. A. A., o nichž věděl, že jsou tzv. nelegálními uprchlíky, částku celkem 3 000 €, tj. 1 000 € od každého, tuto částku předal H. a následně druhého dne, poté kdy přespali v bytě, který jim obstaral H. a kde obviněný pro jmenované osoby nakupoval a vařil, obviněný naložil uvedené osoby a další osobu jménem N. K. J., o němž obviněný rovněž věděl, že je nelegálním uprchlíkem, a kterého H. přivedl předchozího večera do bytu, kde spali, do vozidla tovární značky BMW, opatřeného švédskými registračními značkami …, které obviněnému předal H., tyto osoby převezl přes státní hranici mezi Rakouskou republikou a Českou republikou, když nejméně na počátku cesty před nimi jelo vozidlo se Švédskou poznávací značkou, které měl obviněný dle pokynu doposud neztotožněného spolupracovníka H. sledovat a s jehož osádkou byl v průběhu cesty v telefonickém kontaktu za účelem navigace, avšak do cíle své cesty nedojel, neboť na 87 km dálnice D8 ve směru jízdy na Spolkovou republiku Německo byl zadržen hlídkou Policie České republiky, přičemž pokud by zadržen nebyl, bylo jeho úkolem jmenované osoby dopravit na území Švédského království, kde měl následně vozidlo tovární značky BMW, opatřené švédskými registračními značkami …, předat osobě jménem M. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 112/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Faltejska. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. a), c), g), j), k) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku při výkladu znaku „pro jiného“ resp. „jinému“ skutkové podstaty podle § 340 tr. zákoníku, neboť se musí jednat o osobu rozdílnou od pachatele. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že by tuto skutkovou podstatu nenaplnil pouze v případě, kdyby automobil obstaral sám pro sebe a do České republiky by jím přijel rovněž sám. Jednání, kterým pachatel naplňuje předmětnou skutkovou podstatu, má podle obviněného charakter organizátorství či pomoci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou zde pokládány za jednání samotného pachatele. Samotné jednání osoby, která nedovoleně překračuje státní hranice, není trestné. Osoba, pro kterou je takové jednání organizováno, tak podle obviněného nemůže být současně jeho pachatelem, spolupachatelem nebo účastníkem. Uprchlík tak podle obviněného nemůže být současně převaděčem. Obviněný k tomu odkazuje na ustanovení čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků publikované pod č. 208/1993 Sb. Uprchlík se podle obviněného nemůže stát převaděčem, stejně jako se jinak trestně odpovědný mladistvý nemůže stát účastníkem či spolupachatelem trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku nebo svádění k pohlavnímu styku podle § 202 tr. zákoníku, kde je to i výslovně vyjádřeno v § 203 tr. zákoníku. V tomto smyslu obviněný také odkazy soudu prvního stupně na judikaturu považuje za nepřiléhavé. Nesprávné právní posouzení pak obviněný spatřuje také u znaku státní hranice. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015, uvedl, že jde o normativní znak skutkové podstaty, který je třeba vykládat s ohledem na § 3 zákona č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky. Nedovolené překročení státní hranice je v § 3 odst. 3 písm. a) až c) tohoto předpisu definováno jako její překročení mimo hraniční přechod, překročení na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu a úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu, přičemž je zároveň v odst. 2 stanovena povinnost podrobit se na vyzvání policie kontrole. Toto je třeba podle obviněného vykládat v souvislosti s § 9 téhož předpisu, podle kterého se na tzv. vnitřních hranicích, tedy hranicích mezi smluvními státy Schengenské dohody, neprovádí ochrana hranic podle § 2 téhož předpisu a lze je překračovat v kterémkoli místě, ledaže dojde k dočasnému obnovení kontrol na podkladě nařízení vlády. Tam, kde není zavedena kontrola hranic, tak podle obviněného o vyhýbání se takové kontrole nelze hovořit. Aby tedy jednání bylo možné postihnout podle § 340 tr. zákoníku, musí k němu dojít na tzv. vnější hranici schengenského prostoru, což výslovně uvádí i důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku. Obviněný i ostatní osoby ve vozidle se však kontrole ze strany policie podrobili. V případě obviněného podle něj absentuje i jednání spočívající v tom, že pachatel „jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje“. Státní hranicí je totiž třeba rozumět pouze státní hranice mezi Českou republikou a sousedními státy, nikoli jakékoli státní hranice (k tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 938/2007). Dále obviněný připomněl i smlouvu o fungování Evropské unie, podle jejíhož čl. 67 odst. 2 Unie zajišťuje, že na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob, a v návaznosti na to rozvíjí politiku ochrany vnějších hranic. Za nerozhodné obviněný považuje, zda byly (vnitřní) hranice členských států zrušeny nebo má-li hranice sama Evropská unie. Odstranění kontrol na společných hranicích členských států upravuje Schengenská prováděcí úmluva ze dne 19. 6. 1990, kde jsou vnitřní a vnější hranice definovány. Na tyto předpisy pak podle obviněného navazuje i česká právní úprava, a to citovaný zákon o ochraně státních hranic i zákon o pobytu cizinců na území České republiky. Česká republika má v současné době vnější hranici pouze na letištích s lety mimo smluvní státy schengenských úmluv. Zákon o pobytu cizinců považuje za hraniční přechod též celou vnitřní hranici, jak je vymezena zákonem o ochraně hranic, ale to je třeba podle obviněného vykládat v souvislosti s § 5 odst. 1 odkazujícím na Schengenský hraniční kodex, podle kterého lze překročit vnitřní hranice v jakémkoli místě, aniž by se prováděla hraniční kontrola osob bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ačkoli je tedy citovaným zákonem upraveno též odepření vstupu na území, podle obviněného se může uskutečnit pouze na tzv. vnější hranici, jinak by to znamenalo protiprávní imitaci hraničních kontrol. Soudy však tato ustanovení vyložily opačně, přičemž z části vycházely z neaktuálního znění těchto předpisů. Obviněný zdůraznil, že