11 Tdo 1222/2020

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 1. 2020, č. j. 57 T 9/2019-2277, byli obvinění M. P., B. K. a D. D. uznáni vinnými ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Společně s těmito obviněnými dále soud prvního stupně uznal vinným obviněného F. H., a to pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině). Obviněného B. K. pak soud prvního stupně uznal vinným i ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Těchto trestných činů se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili tím, že:

Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému P. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále tomuto obviněnému soud prvního stupně uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci, konkrétně věcí zajištěných v pěstírně nacházející se na adrese XY, které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval. Obviněnému K. soud prvního stupně za shora uvedené sbíhající se trestné činy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let. Pro jeho výkon pak obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému K. dále soud prvního stupně uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci, konkrétně věcí zajištěných v pěstírně nacházející se na adrese XY, které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval. Obviněnému D. za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále tomuto obviněnému soud prvního stupně uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rovněž soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci, konkrétně věcí zajištěných v pěstírnách nacházejících se na adrese XY, které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval a na adrese XY, jež ve výroku svého rozsudku také náležitě vymezil. Obviněnému H. pak soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně dále rozhodl o zabrání věci, konkrétně věcí zajištěných v pěstírně nacházející se na adrese XY, jež ve výroku svého rozsudku také náležitě vymezil.

V neposlední řadě soud prvního stupně poškozenou obchodní společnost Verga, s.r.o., IČ 63074494, se sídlem Polská 1349/30, 120 00 Praha 2, podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění H., D., P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Na podkladě odvolání uvedené státní zástupkyně a obviněného H. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. a ve všech výrocích na tento obsahově navazujících. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného K. pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně obviněné P., K. a D. uznal každého vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněného H. pak nově uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [přičemž odvolací soud při formulaci výroku o vině svého rozsudku převzal popis skutku uvedený v již zrušeném bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně].

Za uvedený trestný čin odvolací soud nově obviněnému P. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému K. odvolací soud nově uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému D. nově odvolací soud uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému H. odvolací soud nově uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku také odvolací soud nově rozhodl o zabrání věci, konkrétně věcí zajištěných v pěstírnách nacházejících se na adresách XY, XY, XY, XY a XY, které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval.

Poškozenou obchodní společnost Vega, s.r.o., IČ 63074494, se sídlem Polská 1349/30, 120 00 Praha 2, podle § 229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud – tak jako již před ním soud prvního stupně – odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněných P. a D. pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění P., K. a D. , prostřednictvím svých obhájců, dovolání.

Obviněný M. P. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Marka, advokáta, přičemž se domáhá jak zrušení rozsudku odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Předně obviněný připomíná bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento vyjadřuje k otázce právní kvalifikace jednání obviněného a předkládá svůj závěr o nutnosti kvalifikovat shora popsané jednání obviněného jako dokonaný zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako pokus téhož trestného činu, jak učinil soud prvního stupně. V návaznosti na to namítá, že podle odvolacího soudu měl on sám přechovávat 2 801,345 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol (dále jen „THC“), ačkoliv ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – pokud jde o byty, jež byly spojeny s jeho osobou – vyplývá množství toliko 1 791,22 g THC. Závěr odvolacího soudu o tom, že měl přechovávat pro jiného 2 801,345 g dané látky tak považuje za extrémně rozporný s obsahem skutkové věty na straně jedné a právním posouzením jeho jednání na straně druhé, když samotný rozdíl činí více než 1 kg dané účinné látky. Taková skutečnost má samozřejmě podle obviněného vliv i na míru společenské škodlivosti jeho jednání a na závěr o možnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě.

Obviněný se současně domnívá, že ač soudy nižších stupňů dospěly k závěru o existenci organizované skupiny, nelze mu přičítat množství dané účinné látky zajištěné v pěstírnách na adresách XY a XY, s nimiž podle skutkových zjištění soudu prvního stupně neměl nic společného. Jestliže jej i přesto soudy nižších stupňů shledaly vinným ve vztahu k veškeré účinné látce zajištěné v tomto případě, porušily tím jeho právo na spravedlivý proces [k podřaditelnosti dané námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13].

V další části dovolání obviněný připomíná, že soudy nižších stupňů byla jeho osobě prokázána péče o růst konopí (zalévání), nikoliv že by konopí sklízel či sušil. Jinými slovy má za to, že mu nebylo prokázáno ani vypěstování, ani sklizení, ani následné sušení rostlin konopí. Následně obviněný obsáhle cituje z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 28.), v němž tento podrobně vysvětlil, proč jednání obviněných posoudil toliko jako pokus trestného činu. Obviněný se v tomto směru dovolává závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 131/2016, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 204/2010, s tím, že na jejich podkladu je třeba jednání pachatele spočívající v péči o růst rostlin konopí právně kvalifikovat jako pokus trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, ev. jako účastenství ve formě pomoci k pokusu daného trestného činu, co do znaku „vyrobí“. K tomu uvedený připomíná, že byť je rostlina konopí sama o sobě omamnou látkou, ještě nejde o marihuanu (vypěstovanou, sklizenou a usušenou rostlinu), neboť k jejímu získání je třeba nejprve konopí vypěstovat, sklidit a usušit, přičemž obviněného se týká jen podíl na pěstování konopí. Nebylo mu prokázáno ani zasazení dané rostliny, ani její sklizení, či sušení, nýbrž pečování o ni (zalévání, hlídání a vnášení věcí). Přitom pojem „přechovávat“ ve vztahu k omamné nebo psychotropní látce ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku se podle něj zákonitě musí vztahovat k již vypěstované rostlině konopí. Tento jeho závěr podporuje i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., v němž se hovoří o „vypěstování“ konopí, nikoliv o jeho „pěstování“, pokud jde o naplnění znaku „jinému opatří“, nebo „pro jiného přechovává“; obviněný dále odkazuje i na další související literaturu, v níž se hovoří o „vypěstování“, nikoliv „pěstování“ konopí, ve vztahu k daným znakům, z níž cituje příslušné pasáže.

Vzhledem k tomu, že zjištěný skutkový stav věci nenasvědčuje, že by „vypěstoval“ rostliny konopí, nýbrž o ně pouze pečoval, nepřipadá podle jeho názoru v úvahu právní kvalifikace užitá odvolacím soudem ve smyslu znaku „pro jiného přechovává“, ale pouze možnosti výše předestřené. Takové řešení navíc odpovídá i procesu získávání marihuany, neboť v opačném případě by dokonaný trestný čin (pěstování konopí), předcházel pokusu téhož trestného činu (sklizení a sušení), což odporuje jak elementární logice, tak i společenské škodlivosti, když pozdější vývojové stadium je logicky společensky škodlivější nežli dřívější (k čemuž opětovně poukazuje na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012, či ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, z nichž se podává, že opatření či přechovávání rostliny konopí je pokusem trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ev. v případě jejich pěstování může jít o přípravu či pokus téhož trestného činu).

S ohledem na výše uvedené tak právní posouzení skutku soudem odvolacím nemůže obstát.

Obviněný dále brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jež podle jeho názoru proběhlo v rozporu s § 2 odst. 6 tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně obviněný poukazuje na bod 25. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento odůvodnil naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ a dodává, že soudy současně uzavřely, že se podílel na chodu jen některých pěstíren. To má logicky vliv na množství účinné látky THC, které mu lze klást k tíži, což obviněný neúspěšně v průběhu trestního řízení namítal. Soud prvního stupně – a ani soud odvolací – však danou námitku nijak nevypořádaly, nezohlednily množství účinné látky, které lze obviněnému klást k tíži a zvláště odvolací soud tak své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, když konkrétní argumenty obviněného nevypořádal (k tomu obviněný poukazuje na požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu co do náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, pokud jde o hodnocení důkazů a vypořádání tvrzení účastníků řízení). Závěrem pak dodává, že podřaditelnost dané námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opět vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

Další dovolací námitka obviněného se týká nepřiměřenosti uloženého trestu. Tu obviněný spatřuje v nezohlednění povahy a závažnosti daného trestného činu, významu chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsobu provedení a následků trestného činu, okolností za nichž byl spáchán, osoby pachatele a dalších. Připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu samotná nepřiměřenost trestu či nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku samy o sobě nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zásah dovolacího soudu tak přichází v úvahu až v případě, kdy je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností spáchaného trestného činu, jakož i dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018). K tomu obviněný dále připomíná smysl a charakter zásady přiměřenosti trestních sankcí a dodává, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné zákonem, avšak za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Právě o takový případ přitom v dané trestní věci podle obviněného jde.

Konečně obviněný uvádí, že ani soud prvního stupně, ani odvolací soud, se nijak nevyjádřily k návrhu obhajoby na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud k této námitce uvedl, že žádná z okolností, z nichž by soud při aplikaci daného moderačního ustanovení zákona vycházel, nebyla shledána jako natolik intenzivní a tak závažná, že by výjimečně snižoval závažnost trestného činu obviněného, a to zejména s ohledem na rozsah produkce nelegální drogy několikanásobně převyšující velký rozsah ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K tomu však obviněný namítá, že pokud by odvolací soud provedl součet dané účinné látky správně (viz výše), uvedený argument v neprospěch aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku by tak odpadl.

Na podkladě této dovolací argumentace proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl.

Obviněný B. K. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viléma Vrány, advokáta, kdy jej opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Shodně jako obviněný P. i obviněný K. nejprve poukazuje na bod 15. rozsudku odvolacího soudu, jemuž vytýká, že při vymezení množství účinné látky, kterou obviněný přechovával, vyšel z celkového množství dané látky zajištěné ve všech pěstírnách, nikoliv jen v těch, které se týkaly obviněného. Pokud by odvolací soud postupoval podle obviněného správně, dospěl by k závěru, že obviněnému lze za vinu klást pouze 1 639,815 g THC. Odvolací soud proto pochybil, jestliže uvedl, že obviněný přechovával 2 801,345 g THC, což mohlo mít vliv na právní posouzení jeho jednání, když tímto pochybením vznikl rozdíl více než 1,15 kg účinné látky. Taková skutečnost pak mohla mít vliv i na posouzení společenské škodlivosti trestného činu obviněného (a rovněž na možnou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku), neboť v obecné rovině je vždy rozdílné, zdali pachatel překročil zákonem stanovený rozsah trojnásobně či desetinásobně, a to i za situace, kdy právní kvalifikace zůstane stejná.

Obviněný se dále domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť ve věci provedené důkazy nebyly soudem prvního stupně hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu. S odkazem na bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (kde se tento zabýval otázkou existence organizované skupiny, jíž by obvinění byli členy) obviněný konstatuje, že jeho námitka, že se na provozu dalších pěstíren nepodílel, a tudíž mu množství účinné látky v nich zajištěné nelze klást k tíži, nebyla náležitě vypořádána. Jestliže totiž soud prvního stupně uzavřel, že se obviněný podílel na chodu pěstíren pouze na třech adresách, nemohl mít nic společného s dvěma dalšími. Uvedený závěr je pak podle obviněného zásadní pro posouzení množství účinné látky, jejíž přechovávání je mu kladeno za vinu.

V návaznosti na uvedené obviněný připomíná, že v řízení před soudem prvního stupně rozporoval přesnost určení množství účinné látky. Připomíná, že z výslechu znalce doc. Kloučka vyplynulo, že účinná látka se nachází v samičím květenství, v samčím květenství je obsažena pouze minimálně. Daný znalec se dále ve svém posudku podle obviněného vůbec nevyjadřoval k obsahu účinné látky, ale jen k množství hmotnosti samičích květenství. Rovněž uvedl, že odhadnout, kolik účinné látky bude v rostlině po jejím vypěstování obsaženo, je ve chvíli, kdy tato nedosahuje určitého vzrůstu, resp. nemá samičí květenství, prakticky nemožné. Dále konstatoval, že z počtu gramů sušeného květenství nelze přímou úměrou dovodit množství předmětné účinné látky, protože existují různé genotypy a množství účinné látky, které rostlina vytváří, je závislé právě na genomu. Z fotografií předložených znalci pak podle jeho tvrzení nebylo možné určit konkrétní odrůdu konopí, ani to, zda všechny rostliny zajištěné na adrese XY, byly samičího květenství. V případě pěstírny na adrese XY, pak nebyl znalec schopen určit pohlaví rostlin vůbec, s ohledem na jejich malý vzrůst. Při posouzení námitek obhajoby stran množství účinné látky se dále soudy nevypořádaly s možností zhacení vypěstování rostlin z důvodu nedostatku tepla, světla, škůdců apod.

Jestliže tedy soud prvního stupně, ale ani soud odvolací, nevypořádaly námitky obviněného týkající se stanovení množství účinné látky, zatížil zejména odvolací soud svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05).

Obviněný dále připomíná, že podle závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, je Nejvyšší soud povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces a námitka porušení tohoto práva je tak vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto jestliže soudy nižších stupňů pochybily stran zásady volného hodnocení důkazů, když dospěly k závěru o neodpovídajícím počtu gramů THC v případě jeho osoby, a nevypořádaly se ani s námitkami stran nemožnosti přesného stanovení rozsahu dané trestné činnosti, jde o námitky spočívající v porušení práva na spravedlivý proces, které jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu.

V další části dovolání obviněný – shodně jako obviněný P. – brojí proti právnímu posouzení skutku, neboť prokazatelně pouze docházel do pěstíren na příslušných adresách a „pouze“ se staral o růst rostlin (jejich zalévání), nikoliv o jejich sklizeň, či sušení. Jinými slovy mu nebylo prokázáno, a ostatně ani nebylo kladeno za vinu, sklizení a následné sušení rostlin konopí. K tomu obviněný cituje příslušný bod 28. rozsudku soudu prvního stupně, který jednání obviněných právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin dokonaný (jak učinil až odvolací soud), přičemž obviněný má za to, že takový závěr odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 131/2016, ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 204/2010, (viz výše) a ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 485/2017 (v němž šlo o shodné jednání pachatele jako v případě obviněného). Pojem „přechovávat omamnou a psychotropní látku“ se podle něj z logiky věci vztahuje jen na již vypěstovanou, sklizenou a usušenou rostlinu, což se podává i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr. Obviněný dále – opět shodně s obviněným P. – ve svém dovolání odlišuje pojem „vypěstování“ a „pěstování“, z nich právě prvý užívá dané stanovisko Nejvyššího soudu, z čehož dovozuje (při citaci související literatury), že protože proces pěstování rostliny konopí nedokončil, tedy rostliny konopí nevypěstoval, není možné přisvědčit kvalifikaci, kterou užil odvolací soud, tedy že „pro jiného přechovával“ danou účinnou látku. Na podporu tohoto svého závěru pak obviněný odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012), z nichž podává, že odvolací soud v jeho věci pochybil, jestliže zjištěný skutek kvalifikoval jako trestný čin dokonaný, nikoliv jako pokus, popř. účastenství na pokusu daného trestného činu. Odvolací soud tak své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, která měla navíc za následek odepření možnosti aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku v případě obviněného (pozn. Nejvyššího soudu – aktuálně jde o ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, ve znění od 1. 10. 2020).

Porušení svého práva na spravedlivý proces pak obviněný shledává v nesprávném postupu soudu prvního stupně při hodnocení ve věci provedených důkazů (viz výše) v rozporu s požadavky § 2 odst. 6 tr. řádu, což nenapravil ani soud odvolací. Takové pochybení je podle obviněného – v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13 – podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Poslední dovolací námitka obviněného se týká uloženého trestu, který považuje, z důvodu neaplikace § 58 odst. 5, popř. § 58 odst. 1 tr. zákoníku, za nepřiměřeně přísný. Shodně jako obviněný P. soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné zohlednění povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, jakož i dalších okolností relevantních pro stanovení jeho druhu a výměry. Namítá, že soud prvního stupně se nevyjádřil k návrhu obhajoby na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci okolností pro užití moderačního práva soudu, neboť jeho odepření se zakládalo na nesprávných skutkových zjištěních, co do množství účinné látky s níž měl nakládat. Pokud by došlo k náležitému hodnocení důkazů, má obviněný za to, že daný postup by byl na místě. Navíc, odvolací soud podle jeho přesvědčení relevantně neodůvodnil, proč § 58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikoval, což je v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí (k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). V uvedeném proto obviněný spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, který mu předcházel, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. aby v souladu s § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl rozsudkem.

Obviněný D. D. podává své dovolání prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Michala Víška, advokáta, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný předně uvádí, že si je vědom skutečnosti, že v rámci dovolání nelze obecně požadovat přezkum skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jakkoliv k nim má zásadní námitky. Proto „minimálně formálně“ namítá, že nebylo prokázáno množství účinné látky, neboť znalecký posudek nelze použít z důvodu tvrzení znalce o nemožnosti určení květenství rostlin konopí, dále prý nelze vyloučit jiné důvody pěstování než je výroba drogy a soudy nižších stupňů navíc konstatovaly, že všem odsouzeným nebyl prokázán úmysl cokoliv sklízet a dále s drogou nakládat. U obviněných navíc šlo o pouhou část řetězce – tzv. zahradníky, z nichž nelze bez dalšího vytvářet organizovanou skupinu a sčítat množství rostlin. Velký rozsah [ve smyslu znaku trestného činu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] tak podle obviněného nebyl v žádném případě prokázán, resp. je bez opory v provedeném dokazování. Závěrem této části svého dovolání obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, přičemž v případě tzv. extrémního nesouladu nemůže Nejvyšší soud zmíněné právo obviněného pominout a tyto důvody musí být přezkoumány Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.

Podle obviněného je třeba dále jeho jednání ve smyslu „výroby pro jiného“ – s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006 a 23. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 131/2016 – kvalifikovat jakožto jednání v pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto právní kvalifikaci má obviněný za přiléhavější, neboť značná část zajištěných rostlin konopí se nacházela v raném stadiu svého růstu, jakož i proto, že všichni obvinění popřeli podíl na sklizni a dalším zpracování konopí, popř. na jeho distribuci, v důsledku čehož nelze z pohledu obviněného hovořit o tzv. ukončení procesu výroby ve smyslu výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu. Dalším důvodem je i délka trvání jeho závadového jednání, činící pouze několik týdnů.

Obviněný se také vymezuje proti právnímu posouzení odvolacího soudu, podle něhož byl daný trestný čin dokonán již samotným procesem pěstování rostlin konopí, jímž byl naplněn zákonný znak „přechovává pro jiného“. Pro nikoho totiž nic nepřechovával a odmítá výklad odvolacího soudu, podle něhož je vzdálenější stadium uskutečňování trestného činu (zalévání) vůči stadiu bližšími dokonání (sklizení, sušení a distribuce) v nevýhodě v tom směru, že u zalévání jde vždy automaticky o dokonaný trestný čin. Takový výklad odporuje všem základním zásadám trestního řízení a vede k nesprávnému právnímu posouzení skutku, čímž byla obviněnému odvolacím soudem odňata možnost a postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

Ve vazbě na uvedené má obviněný uložený trest – tedy při odepření diskrece podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku a neodůvodněném neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku – za nepřiměřeně přísný. K tomu připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, stran ústavněprávního rozměru požadavku přiměřenosti trestních sankcí, přičemž v závažnějších případech může nedostatečně odůvodněné a ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu vést k porušení ústavního příkazu nulla poena sine lege (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Podle obviněného se dále odvolací soud nevypořádal s nabízenou diskrecí podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž porušil svoji povinnost ukládat přiměřené trestní sankce, to v situaci, kdy obviněný v průběhu trestního řízení tvrdil a dokládal mimořádnost dané trestní věci, a to jak ve vztahu k okolnostem případu, tak i svým osobním poměrům (postižení občanskou válkou, ztráta rodičů a nutnost živit celou rodinu důsledkem čehož se obviněný zadlužil a byl nucen přicestovat do XY). Podle obviněného pak existují i další polehčující okolnosti, kdy jde o takový jejich souhrn, který se běžně ve své kvalitě a kvantitě nevyskytuje. Jestliže tak v jeho případě odvolací soud neodůvodnil, proč nabízející se diskreci nevyužil, zatížil své rozhodnutí vadou v podobě porušení práva obviněného na spravedlivý proces z důvodu absence řádného odůvodnění soudního rozhodnutí co do uloženého trestu (k čemuž odkazuje na shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1624/19, a dále na nálezy téhož soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Podle obviněného se Nejvyšší soud navíc může danou otázkou na podkladu podaného dovolání zabývat, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu trestního řízení a podstaty dovolacích námitek jednotlivých obviněných, úvodem konstatuje, že tyto v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Konkrétně v části, v níž obvinění shodně namítají nesprávnost přisouzené právní kvalifikace z hlediska jejího vývojového stadia. S námitkami obviněných se státní zástupce v dílčí části ztotožňuje, avšak případná kasace napadeného rozhodnutí by podle něj ve výsledku neměla podstatný vliv na postavení obviněných.

Podle státního zástupce všichni obvinění poukazují na to, že jejich jednáním nebyl přisouzený zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dokonán co do znaku „výroby omamné a psychotropní látky“. V tomto se státní zástupce s dovoláními obviněných ztotožňuje, nikoliv však v celém rozsahu. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž obviněným byla kladena za vinu též výrobní činnost spočívající ve sklizni, sušení a dalším zpracování vypěstovaných rostlin konopí do stavu způsobilého k toxikomanickému zneužití jako tzv. marihuana. Je sice pravdou, že popis jednání obviněných ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu v tomto směru není zcela výstižný, přesto však nelze přehlédnout, že nejméně v prostoru pěstírny v XY (účast obviněných P. a D.), v prostoru pěstírny v ulici XY (účast všech obviněných) a v prostoru pěstírny v ulici XY (účast všech obviněných), již nad rámec prostého zajišťování provozu pěstíren docházelo i k počáteční fázi zpracovávání konopí spočívající v jeho sklizni a sušení. O tom svědčí jak rozmístění rostlin v „závěsném sušáku“ či v krabicích (pěstírna v XY), tak zejména nález již zpracované marihuany jednak ve sklenici (pěstírna v ulici XY), či v plastových sáčcích (pěstírna v ulici XY). Zároveň nelze přehlédnout, že celkový objem té části zajištěného konopí, které již bylo takto zpracováváno, ještě v daný okamžik odhalení pěstíren, tj. ukončení trestné činnosti, sám o sobě nenaplňoval znak „výroby“ marihuany ve velkém rozsahu, ale jednání obviněných k tomuto cíli teprve směřovalo. Potud lze tedy dovolání obviněných podle státního zástupce přisvědčit, neboť co do znaku „výroby ve velkém rozsahu“ nelze hovořit o dokonání trestného činu. Z hlediska celkového právního posouzení jednání obviněných však tuto okolnost nemá státní zástupce za rozhodující.

Podle státního zástupce nelze přehlédnout ten aspekt jednání obviněných spočívající v přechovávání omamné látky konopí „pro jiného“. Přitom vzhledem ke zjištěnému objemu účinné látky THC v jednotlivých pěstírnách, jejichž provoz obvinění zajišťovali, byl zjevně znak velkého rozsahu naplněn. U obviněného P. byl znak velkého rozsahu naplněn již samotným objemem THC zjištěného v pěstírnách v XY, XY a ulici XY (celkem 1 499,69 g THC); u obviněného D. ve všech zajištěných pěstírnách (celkem 2 832,615 g THC) a u obviněného K. v pěstírnách v XY, XY a v ulici XY (celkem 1 639,815 g THC). Do tohoto objemu THC je zahrnuta jen ta účinná látka, která byla v daných pěstírnách zjištěna, není tedy zohledněno další množství THC, které by bylo možno získat dalším dopěstováním, tedy veškerý objem rostlin konopí, k jehož produkci jednání obviněných směřovalo. Z těchto skutkových zjištění je patrné, že právě znak „přechovávání pro jiného“ (tj. v daném případě jednak pro neztotožněné osoby, které dané pěstírny reálně zřídily, popřípadě též pro konečné konzumenty konopí), byl jednáním každého z obviněných naplněn. Již tato okolnost podle státního zástupce vylučuje, aby jednání obviněných bylo právně posouzeno jako pouhý pokus jim přisouzeného zločinu. V úvahu tak ani nepřipadá hypotetická aplikace zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Dílčí nepřesnost státní zástupce spatřuje v právní kvalifikaci jednání obviněných pouze v tom směru, že právní věta nepřesně vyjadřuje dokonání též ohledně znaku „vyrobil … ve velkém rozsahu“). Nicméně protože bez ohledu na tuto dílčí nepřesnost by jednání obviněných bylo třeba správně posoudit jako dokonaný trestný čin, jde o nepřesnost, která nemá z hlediska právního postavení obviněných žádný význam.

K námitce obviněného P., že shora popsané právní posouzení je nelogické, státní zástupce uvádí, že právní posouzení zajišťování provozu pěstírny jako dokonaného zločinu ve formě přechovávání omamné látky pro jiného vyplývá právě i z předestřeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr. Tam rozvedená východiska pak jsou i potvrzována dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. S tím nejsou v rozporu ani dílčí závěry některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (což státní zástupce dále vysvětluje), a proto se neztotožňuje s tezí obviněného P., že by jeho jednání nejprve dospělo do stádia dokonaného trestného činu, aby se následně ve vztahu k výrobní činnosti „vrátilo“ do stadia pokusu. I zde lze aplikovat obecně platný závěr, že nižší vývojová stadia trestného činu jsou subsidiární k vývojovému stadiu vyššímu. Pakliže lze tedy vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním jednání pachatele právně posoudit jako dokonaný trestný čin, zahrnuje takové posouzení i případné předchozí vývojové stadium ve formě pokusu. Alternativně by bylo možno též uvažovat, že vzhledem k uplatnění dvou variantních znaků základní skutkové podstaty by připadalo v úvahu jednání obviněných též právně posoudit jako zločin dílem dokonaný (co do znaku „přechovávání pro jiného … ve velkém rozsahu“), dílem nedokonaný (co do znaku „vyrobil … ve velkém rozsahu“). Ani jeden z těchto přístupů však nezpochybňuje podle státního zástupce správnost závěru soudů, že jednáním obviněných byl přisouzený zločin „tak jako tak“ dokonán.

K uvedenému státní zástupce dále dodává, že jestliže obviněný P. zdůrazňuje použití slovesného vidu „vypěstovat“ v již dříve zmíněném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, lze pouze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 114/2016, v němž se již s obdobnou námitkou vypořádal. Podle Nejvyššího soudu tak je sice pravdou, že uvedené stanovisko důsledně nerozlišuje mezi pojmy pěstovaných a vypěstovaných rostlin konopí. Ze slovesného vidu dokonavého či nedokonavého ale podle státního zástupce nelze odvozovat tak závažný interpretační význam.

Státní zástupce se dále s obviněnými P. a K. zásadně neshoduje v závěru, že by jejich jednání bylo možno právně posoudit jako účastenství ve formě pomoci k pokusu trestného činu podle § 283 trestního zákoníku, což ani jeden z uvedených obviněných ve svém dovolání blíže neosvětlil. Jen obecně proto státní zástupce konstatuje, že jako účastenství nelze posoudit jednání takového pachatele, který již sám o sobě naplňuje znaky trestného činu, což obvinění zjevně činili, neboť nedovoleně nakládali s omamnou látkou konopí a jejich činnost bezprostředně směřovala k produkci psychotropní látky THC ve velkém rozsahu. Nejednalo se tedy o dílčí usnadnění spáchání trestného činu jinou osobou, ale o přímé pachatelství.

Ohledně námitek stran určení konkrétního množství přechovávané účinné látky, státní zástupce uvádí, že je pravdou, že odvolací vrchní soud poněkud paušálně vyjádřil, že všichni obvinění nakládali s celkovým množstvím dané látky. Pro takový závěr sice lze najít oporu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž lze přičítat veškeré množství, s nímž nedovoleně nakládají členové organizované skupiny na bázi spolupachatelství (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Nicméně v nyní projednávané věci jde podle státního zástupce spíše o nepřesnost vyjádření v odůvodnění, když nebylo prokázáno, zda měli obvinění vědomost i o činnosti těch pěstíren, na jejichž chodu se nepodíleli. Tato nepřesnost, či spíše zjednodušená formulace odůvodnění, podle státního zástupce rozhodně nezakládá důvodnost podaného dovolání, když konkrétní množství v jednotlivých pěstírnách je podrobně specifikováno v samotném výroku napadeného rozsudku. Podstatné zde je, že dílčí množství každého ze spolupachatelů znak velkého rozsahu naplňuje. Tato námitka tak obsahově směřuje pouze proti odůvodnění, a proto není přípustná ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu.

Obvinění dále uplatnili též výhrady proti uloženému trestu, k čemuž státní zástupce připomíná, že proti výroku o trestu lze brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (nejde-li o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, typicky například posouzení souběhu trestných činů). Tento dovolací důvod ale obvinění neuplatnili a navíc v jejich případě ani zjevně není naplněn. Uvedený dovolací důvod by byl totiž podle státního zástupce dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod tak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněným byl zjevně uložen trest v rámci rozhodné trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, stejně tak trest vyhoštění byl obviněným uložen v rámci zákonného rozpětí podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody byl navíc obviněným uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby, a již proto jej nelze považovat za jakkoli excesivní či exemplární.

V návaznosti na výhrady obviněných proti uloženému trestu dále státní zástupce podotýká, že domáhají-li se obvinění aplikace zmírňujícího ustanovení § 58 tr. zákoníku, nelze jim přisvědčit z několika důvodů. Aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku je v jejich případě vyloučena, neboť obvinění byli uznáni vinnými dokonaným zločinem. I v případě, kdy by jejich jednání bylo právně posouzeno jako pokus, aplikace uvedeného ustanovení by podle názoru státního zástupce v úvahu nepřicházela, neboť konkrétní povaha a závažnost takového pokusu nesvědčí o tom, že by použití řádné trestní sazby bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné. Aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku je pak podle státního zástupce v dané trestní věci rovněž vyloučena, neboť obvinění podmínky tohoto ustanovení v žádném případě nenaplňují a ostatně ani v textu svých dovolání existenci těchto podmínek blíže nezdůvodňují. Jediné, co lze z námitek obviněných dovodit, je jejich přesvědčení o přílišné přísnosti zákonné trestní sazby, což však pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku ani zdaleka nepostačuje. Obvinění přitom vůbec nespecifikovali, v čem by jejich osobní poměry či okolnosti případu měly být mimořádné a výjimečné a z čeho konkrétně lze dovodit, že by k jejich nápravě postačil trest kratšího trvání. Z hlediska dovolací řízení má však státní zástupce za mnohem podstatnější to, že v jeho rámci se již nelze domáhat aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o fakultativní postup soudu nalézacího, popřípadě odvolacího, na který není právní nárok, podobné námitky tak obsahově neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.

Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a uplatněných výhrad proti výroku o trestu lze přiznat dílčí důvodnost pouze dovolání obviněného K., kterému nebyl trest ukládán jako úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku i za jednání, pro něž byl uznán vinným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně tato formální vada nemá reálný dopad na právní postavení tohoto obviněného, neboť jejím důsledkem je toliko stav, kdy za uvedený přečin obviněnému nebyl formálně uložen žádný trest.

Zpochybňují-li dále obvinění, ať už obecně (obviněný D.), nebo i konkrétněji (obviněný K.), závěry znalce ve vztahu k potencialitě výnosu z rostlin konopí, případně pokud obvinění vytýkají nesprávnost hodnocení provedených důkazů (zejména obviněný P.) má státní zástupce za to, že takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Nejde totiž o námitky, které by byly způsobilé založit pochybnost o dodržení zásad spravedlivého procesu, ale pouze o námitky proti hodnocení provedených důkazů soudy. Zejména soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotil, přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu). Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněných blíže podrobněji zabývat a dále vršit polemiku s hodnocením jednotlivých důkazů.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce sice shledal dovolání všech tří obviněných v dílčí části opodstatněnými, avšak zároveň má za zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto státní zástupce navrhuje, aby takto podaná dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl [pozn. Nejvyššího soudu, státní zástupce má zjevně na mysli ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu].

Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám.

Obviněný P. se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil následovně. V prvé řadě podle obviněného státní zástupce souhlasí s částí jeho dovolací argumentace, co do nesprávnosti posouzení jeho jednání jakožto dokonaného trestného činu. Současně však obviněný státnímu zástupci vyčítá, že vytváří vlastní skutkové závěry, když v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně uvádí, že v rámci jednotlivých pěstíren docházelo k počáteční fázi zpracovávání konopí spočívající v jeho sklizni a sušení – na uvedené činnosti se totiž obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně nepodílel. Podle obviněného je proto třeba jako lichou odmítnout úvahu státního zástupce stran dokonání daného trestného činu co do znaku „přechovávání pro jiného“.

V další části svého vyjádření obviněný nesouhlasí se státním zástupcem v části, v níž se tento dovolává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 114/2016, a uvádí, že je třeba rozlišovat mezi pojmy „vypěstovat“ a „pěstovat“, kdy navíc státním zástupcem zmíněné usnesení nijak blíže nevysvětluje, proč rozlišení slovesného vidu dokonavého a nedokonavého v tomto případě není významné. Obviněný je proto přesvědčen, že je třeba vycházet z dikce stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., v němž se hovoří o „vypěstování“ konopí, nikoliv o jeho pouhém „pěstování“, což následně dále podrobně rozvádí a uzavírá, že pouze neoprávněným vypěstováním rostliny konopí může pachatel naplnit zákonné znaky trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to „jinému opatří“, či „pro jiného přechovává“. K tomu však v jeho případě nedošlo, když v době zásahu policie ještě rostliny konopí nebyly v takové fázi růstu, aby mohly být bez dalšího sklizeny.

Obviněný dále nesouhlasí se závěry státního zástupce, pokud jde o údajnou nemožnost posouzení jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci na daném trestném činu. V řízení bylo totiž prokázáno, že obviněný o rostliny konopí pečoval pro třetí osoby a ničeho nevyráběl; akcentuje, že podle teorie trestního práva účastenství samo o sobě k provedení trestného činu nestačí (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1466/2015, zdůrazňuje, že jednání účastníka pouze podporuje činnost pachatele), přičemž jeho jednání bylo jen počáteční fází procesu směřujícího k výrobě marihuany. Jeho jednání je proto třeba nahlížet právě jako podporu činnosti dalšího pachatele směřující k výrobě marihuany, na níž se již nepodílel. Rovněž z hlediska subjektivní stránky je podle obviněného třeba na jeho jednání nahlížet právě jako na pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Státní zástupce podle obviněného rovněž nesprávně vyhodnotil otázku, zda lze v dovolacím řízení relevantně uplatnit námitku stran nesprávného stanovení počtu gramů účinné látky THC přičitatelné jeho osobě. Obviněný je přesvědčen, že jeho námitka nesměřovala pouze proti odůvodnění rozhodnutí – jak uvedl státní zástupce – ale představuje námitku extrémního rozporu mezi tím, co odvolací soud uvedl ve skutkové větě výroku svého rozsudku a tím, s čím pracoval při posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného (když rozdíl v množství, které odvolací soud nesprávně přičetl obviněnému a s nímž prokazatelně nakládal, činí více než 1 kg účinné látky). K tomu pak obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16, z něhož se podává, že daný rozpor představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Závěrem své repliky obviněný vyjádření státního zástupce vytýká, že nesprávně vylučuje jeho námitky proti uloženému trestu z přezkumu dovolacího soudu. Nesprávnou aplikaci § 58 tr. zákoníku již ve svém dovolání namítá podle obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což opírá o závěry vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007). Nesouhlasí přitom se závěrem státního zástupce, že aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku v jeho případě nepřichází v úvahu a předkládá konkrétní skutkové okolnosti, které podle něj odůvodňují aplikaci daného ustanovení (rané stádium vývoje zajištěných rostlin, neprokázání podílu obviněného na sklizni konopí či jeho distribuci, krátká doba páchání trestné činnosti, nekořistění z trestné činnosti, k páchání trestné činnosti jej vedla potřeba vyřešit dluhy, je dobře rodinně situován, studoval na vysoké škole jako student se stipendiem, od pěti let hrál šachy a vyhrál několik turnajů, což bylo vše doloženo v řízení před soudem prvního stupně). Konečně uvádí, že při správném právním posouzení jeho skutku tak, jak uvádí ve svém dovolání, se úvahy o případné aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku stanou jednoznačně aktuálními.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprv