11 Tdo 152/2021

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2018, č. j. 52 T 4/2017-2111, byli shora uvedení obvinění, jakož i spoluobvinění J. A., M. Č., P. M., P. R. a A. Z. uznáni vinnými následujícími trestnými činy. Obviněná Č., obviněný H. a obviněný R. byli každý uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný A. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění Č., M., R. a Z., byli každý uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Těchto trestných činů se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili následovně:

Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněným následující tresty. Obviněné Č. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, při použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému H. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému J. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, při použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému R. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle zmíněných trestů soud prvního stupně uložil obviněným J. a R. každému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.

Zbývajícím obviněným soud prvního stupně uložil (vedle dalších) tresty odnětí svobody ve výměře od tří [s podmíněným odkladem jejich výkonu] do devíti let a šesti měsíců. V neposlední řadě soud prvního stupně rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch obviněných A. a R. a ve prospěch obviněného H. a dále obvinění A., Č., Č., H., J., M. a R.. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), d) a e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání výše uvedené státní zástupkyně a obviněných H. a J. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pokud jde o obviněného H. v celém výroku o trestu a v případě obviněného J. toliko ve výroku o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč, 708 000 Kč a 41 200 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud – při nezměněném výroku o vině – obviněnému H. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku umístil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále odvolací soud obviněnému uložil jednak trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu 12 (dvanácti) měsíců a dále trest propadnutí věci, totiž 1,85 gramu pervitinu. Dále odvolací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 3. 2017, č. j. 17 T 157/2016-119, ve spojení s dalšími ve výroku specifikovanými soudními rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 2 tr. řádu pak odvolací soud z podnětu odvolání výše uvedené státní zástupkyně doplnil chybějící výrok, kdy ve vztahu k obviněnému R. podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitým způsobem vymezil. V neposlední řadě odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných A., Č., Č., M. a R. a odvolání výše uvedené státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného A.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění Č., H., J. a R. dovolání.

Obviněná Č. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého, advokáta, podává dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, majíc za to, že rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném právním posouzení.

Po připomenutí podstaty práva na spravedlivý proces obviněná tvrdí, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, když jí nebyl přiznán status spolupracující obviněné, ač o něj v přípravném řízení usilovala. Státní zástupce jako spolupracujícího obviněného označil spoluobviněného Z., byť pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky. Podle obviněné spoluobviněný nejprve odmítl vypovídat, poté si jeho výpověď mnohokrát odporovala a nakonec byl při hlavním líčení opakovaně obhájci spoluobviněných usvědčen z nepravdivých tvrzení. Obviněná naopak – jak má plynout z obsahu odposlechů – poté, co se dozvěděla, co se děje v nemovitosti pronajaté na její jméno, měla začít přemýšlet, jak uvedené oznámit, a tak výrobu metamfetaminu zastavit. Spolupracující obviněný se naopak na výrobě metamfetaminu aktivně podílel.

Obviněná dále namítá, že její nevina, pokud jde o jednání uvedené pod bodem I. 2. písm. c) až e) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, plyne již z této samotné, neboť v ní není nijak zmíněna. Uvedené však soudy nižších stupňů nevzaly v potaz. Přestože odvolací soud sice uvedl, že danou námitku neshledává opodstatněnou, protože sama přiznala, že na žádost obviněného R. danou nemovitost pronajala, zdůrazňuje, že nevěděla, co se děje v její druhé části, kterou neužívala. Dále namítá, že k jednání popsanému pod bodem I. 1 skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nebylo fakticky prováděno žádné dokazování. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že k této části skutku je ve vztahu k její osobě k dispozici výpověď spolupracujícího obviněného Z. a obviněného Č., a uvedený závěr podle ní odporuje zásadě materiální pravdy. Odvolací soud totiž vyšel z výpovědí spolupracujícího obviněného, které se však navzájem rozcházejí, a jeho navazující závěry jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Věrohodnost obviněného Č. je podle obviněné ještě problematičtější, s ohledem na pasáž záznamu telekomunikačního provozu, kde se tento domlouvá se spoluobviněnou M. jak svalit veškerou vinu na obviněnou Č.

Další námitky obviněné se týkají jejího členství v organizované skupině. Poukazuje na to, že z dokazování neplyne, že by se kdy stala členkou dané organizované skupiny a jednala s úmyslem v rámci této provézt, nabídnout, zprostředkovat atd. omamnou nebo psychotropní látku, prekursor či jed. Jediné, čeho se dopustila, bylo dvojí vyzvednutí zásilky, v níž se mohl, ale také nemusel, nacházet prekursor, a dále to, že na své jméno pronajala dotčenou nemovitost, ve které jiné osoby vyráběly metamfetamin. Podle obžaloby měla prekursor vyzvednout vícekrát a rovněž měla metamfetamin sama vyrábět, což ale nikdo nepotvrdil. Tvrdí-li spoluobviněná M., že ji obviněná Č. učila vyrábět metamfetamin, je uvedené vyvráceno záznamy telekomunikačního provozu. Zdůrazňuje, že jednala ze strachu ze spoluobviněného R., ten jí navíc odebral klíče od dané nemovitosti. V obecné poloze pak poukazuje rovněž na zásadu in dubio pro reo.

Obviněná dále brojí proti výměře trestu odnětí svobody, jenž byl uložen spolupracujícímu obviněnému Z., který se podílel na výrobě metamfetaminu a dovozu prekursoru, a srovnává jej s trestem odnětí svobody, který soud prvního stupně uložil jí. Má za to, že s ohledem na její jednání popsané výše soud prvního stupně při ukládání trestu v jejím případě porušil zásadu přiměřenosti trestních sankcí a zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu.

S ohledem na výše uvedené obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a následně přikázal soudu prvního stupně, aby – vázán jeho právním názorem – ve věci znovu jednal a rozhodl.

Obviněný H. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Svobody, advokáta, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný má napadený rozsudek odvolacího soudu za nespravedlivý, neboť došlo k nesprávnému posouzení jeho jednání a byl odsouzen na základě skutku, který nevykonal. Namítá také, že soud rozhodoval jen na základě výpovědi spolupracujícího obviněného Z., který se aktivně podílel na činnosti celé organizované skupiny a jehož výpověď byla motivována záští vůči jeho osobě. Důkazy, které měly podporovat výpověď daného spoluobviněného, pak podle obviněného H. nebyly hodnoceny ve všech souvislostech a úplně.

K výpovědi spolupracujícího obviněného Z. obviněný H. připomíná, že tento nejprve dne 7. 11. 2016 odmítl vypovídat a svoji výpověď učinil až dne 30. 1. 2017, přičemž této byli přítomni toliko dva obhájci (ostatní o tomto výslechu nebyli vyrozuměni). Další výslech spolupracujícího obviněného proběhl dne 31. 1. 2017, přičemž právě při tomto výslechu byl za spolupracujícího obviněného označen. Obviněný se ptá, na základě čeho bylo proti jeho osobě vzneseno obvinění již dne 16. 1. 2017. Dále odkazuje na podmínky § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu a zdůrazňuje aktivní účast spolupracujícího obviněného Z. na páchané trestné činnosti. Připomíná též, že spolupracující obviněný Z. je jediný ze všech svědků, který jej označuje jako člena dané organizované skupiny, k čemuž jej měly vést osobní důvody, totiž vztah ke spoluobviněné M. a s ním spojená rvačka se spoluobviněným.

Obviněný dále poukazuje na obsah záznamu telekomunikačního provozu ze dne 12. 8. 2016, v němž spoluobviněná M. hovoří s další osobou, kdy zmiňuje, že byla u toho, když její „starý“, kterého jí zavřeli, vařil, načež je v rozhovoru zmíněno příjmení obviněného H. Podle jeho přesvědčení z daného odposlechu neplyne (jak dovodil odvolací soud v bodu 51. svého rozsudku), že by právě on byl oním „starým“, nýbrž má jít o jinou osobu – bývalého přítele spoluobviněné M., což dále odůvodňuje. Nikdo ze spoluobviněných rovněž nikdy neuvedl, že by byl přímo u toho, když vyráběl pervitin, a ani spolupracující obviněný toto jednoznačně ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení nepotvrdil.

Závěrem svého dovolání obviněný konstatuje, že sice není „žádný hoch“, ale ve výkonu trestu odnětí svobody se změnil, k čemuž navrhuje, aby si Nejvyšší soud před svým rozhodnutím vyžádal zprávu o stavu jeho nápravy. Na základě uvedených námitek pak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil tu část napadeného rozsudku odvolacího soudu, která se jej týká, a to v plném rozsahu, a aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a následně rozhodl buďto o jeho nevině, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Seiferta, MBA, advokáta, obviněný J. brojí proti napadenému rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, vyjma kasační části jeho výroku týkající se trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Činí tak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení jemu předcházejícímu, vytýká řadu vybraných vad, které podle něj měly vliv na jeho správnost, resp. nesprávnost posouzení skutku jako trestného činu [k čemuž připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž případy zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci – o nějž v této věci podle obviněného jde – spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Obecně lze jeho námitky shrnout tak, že v dané trestní věci z provedených důkazů neplyne, že by se dopustil jemu přisouzených skutků, pročež ani užitá právní kvalifikace nemůže obstát. K provedenému dokazování dodává, že nebylo provedeno způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces.

In concreto obviněný poukazuje na body 52., 53., 71., 83. a 84. rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá, že v nich obsažené skutkové závěry nemohou obstát. Stručně řečeno tvrdí, že jeho vina nemohla být prokázána výpovědí spolupracujícího obviněného Z., neboť tento jej neznal a jeho výpověď se jej co do výroby metamfetaminu netýkala, popř. obsahovala řadu domněnek, nikoliv faktů či důkazů. Dále namítá, že výpověď spolupracujícího obviněného nepodporují žádné důkazy zmiňované odvolacím soudem. Rovněž tvrdí, že údajná předávka metamfetaminu nebyla ničím prokázána a nebyla vyvrácena ani jeho obhajoba, že šlo ve skutečnosti o kofein. Z provedených odposlechů podle obviněného neplyne, že hovoří o částce 90 000 Kč, popř. že by tato byla použita na financování výroby drog; rovněž nebylo zjištěno, jakými konkrétními částkami měl výrobu drog financovat, a tedy na výrobě jakého množství drog se podílel, což má vliv na výměru trestu. Podle obviněného není dále prokázáno, že prostor v XY zajistil pro výrobu metamfetaminu, která se zde odehrála bez jeho přispění. K protokolu o domovní prohlídce, podle něhož „u něj byly nalezeny“ určité věci, namítá, že sdílel bydlení s dalšími osobami a sám obýval neuzamčený pokoj, a tudíž dané věci, včetně dózy, v níž byly nalezeny drogy, mu nepatřily, ale nejspíše si je u něj odložila jiná osoba. Podle obviněného nebyla nijak hodnocena ani jeho subjektivní stránka k vyrobenému množství drogy, neboť existovali i další přispěvatelé na její výrobu. Obviněný také tvrdí, že nebyl členem organizované skupiny, neboť znal pouze obviněného R. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně vyhodnotil rozpory mezi výpověďmi svědků k ostatním skutkům a postupoval v jeho neprospěch, přihlédl-li k jejich výpovědím z přípravného řízení, namísto k výpovědím učiněným před soudem. Stran poskytnutí kokainu či metamfetaminu svědkům K., P. a Z. podle něj chybí důkazy prokazující množství a druh poskytnuté látky; výpovědi těchto svědků se navíc v průběhu řízení měnily. Obviněný znovu akcentuje, že jej nelze činit odpovědným ve vztahu k celkovému množství drogy, které daná skupina vyrobila, když nebylo zjištěno, na výrobu jakého množství drogy a jakou finanční částkou on sám přispěl. Stejně tak není dána příčinná souvislost mezi penězi, které poskytl dalším osobám, a nákupem léků či výrobou drog (zde odkazuje na své odvolání), ani neexistuje důkaz o jeho úmyslu, že peníze budou sloužit k financování výroby drog. Hodnocení výpovědi obviněného R. soudy nižších stupňů ve vztahu k jeho osobě označuje za extrémně špatné. Rovněž podle něj odporuje logice, aby na jednu stranu disponoval legálními penězi a současně kořistil z výroby a prodeje drog.

Obviněný dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně hodnotil zákonnost odposlechů, resp. příkazů k nim, když příslušný návrh vydal místně nepříslušný státní zástupce (k čemuž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Uvedené dovozuje obviněný z toho, že ani jedno z míst, kde byla trestná činnost páchána, není v obvodu působnosti Okresního soudu v Liberci, který dotčené příkazy vydal (ve zbytku obviněný odkazuje na své odvolání). Vadné bylo nadto i prodloužení odposlechů, což měl odvolací soud potvrdit.

Součástí svého dovolání obviněný činí i dříve podané odvolání, na nějž v plném rozsahu odkazuje a namítá, že vadou obou napadených rozsudků je rovněž to, že se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, byť byla stejně možná jako verze obžaloby. V uvedeném spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a dodává, že nebyla uplatněna ani zásada in dubio pro reo.

Závěrem svých námitek k otázce viny obviněný konstatuje, že nebylo rozlišováno mezi jednotlivými obviněnými a jejich trestní odpovědnost nebyla posuzována individuálně, ale skupinově.

Obviněný taktéž brojí proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeným a nedostatečně odůvodněným. Přestože uložený trest odnětí svobody byl uložen v zákonem stanovené trestní sazbě, považuje jej vzhledem ke všem okolnostem věci a jeho osobě, kdy dosud nebyl soudně trestán, drogy nevyráběl a pouze drobnými finančními prostředky přispíval spoluobviněným, za extrémně přísný, neboť je srovnatelný s tresty uloženými spoluobviněným, kteří se na výrobě drog aktivně podíleli, tyto distribuovali a kteří mají i pestrou trestní minulost.

V neposlední řadě obviněný zpochybňuje i poslední výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle něhož „jinak napadený rozsudek zůstává nezměněn.“ Trestní řád totiž takový typ výroku nezná a mělo být rozhodnuto podle § 256 tr. řádu o zamítnutí jeho odvolání. Nestalo-li se tak, jde o formální vadu napadeného rozsudku, pro kterou by měl být zrušen.

S ohledem na obsah shora shrnutých námitek obviněný J. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jím napadeném zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, popř. jej podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 226 písm. a), b) tr. řádu zprostil obžaloby.

Obviněný R. podává dovolání skrze svého obhájce Jiřího Šrámka, advokáta, jež směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, které se týkají jeho osoby. Činí tak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvodem namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru dále v dané trestní věci neexistovala organizovaná skupina, tak jak ji má na mysli trestní zákoník. To proto, neboť někteří z obviněných se vůbec neznali, přičemž jedním ze znaků organizované skupiny je, že každý z jejích účastníků by měl určitým autonomním způsobem jednat v rámci dané skupiny. Tak tomu však v této trestní věci není a o tom, že šlo o organizovanou skupinu lze proto mít velmi důvodné pochybnosti. Za takové situace nesouhlasí ani užitá právní kvalifikace. Je přesvědčen, že by měl navíc být vyloučen z některých skutků, a to na základě provedených odposlechů. Z nich totiž plyne, že některá výroba pervitinu byla realizována obviněným Č. bez vědomí obviněného R., na což však soudy nižších stupňů nereagovaly.

Dále obviněný brojí proti hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného Z. Zdůrazňuje, že i když tento svoji výpověď v průběhu celého trestního řízení čtyřikrát změnil, přesto byla soudy nižších stupňů považována za naprosto věrohodnou. Případné návrhy na zkoumání duševního stavu spolupracujícího obviněného byly zamítnuty. Nesrovnalosti spatřuje i v množství vyrobené drogy – nebylo totiž nikdy prokázáno množství zakoupených léků, vyrobené drogy, popř. množství drogy prodané. Veškerá čísla uvedená v napadených rozhodnutích označuje za odhady policejního orgánu, později převzaté dalšími orgány činnými v trestním řízení. Způsob výpočtu podle jeho názoru hrubě poškozuje jeho právo na obhajobu a například výroba ve dnech 11. a 16. 7. 2016 nepředstavovala dvě výroby, nýbrž jednu, neboť na obě obvinění neměli dostatek chemikálií. Vytýká, že při stanovení množství drogy také nebylo počítáno se snížením hmotnosti po jejím dosušení, a proto skutečné množství drogy muselo být podstatně nižší. Na uvedené námitky soudy nižších stupňů opět nereagovaly. Dále připomíná, že se ke spáchané trestné činnosti částečně doznal (v podrobnostech se odvolává na svoji výpověď a vyjádření zaslané odvolacímu soudu) a původně pouze půjčoval peníze spoluobviněným Č. a Č. Konečně tvrdí, že nemohl být vedoucím organizované skupiny, když k výrobě docházelo i v době, kdy o ničem nevěděl.

Další námitky obviněného směřují proti ochrannému opatření zabrání věci, které se týká i osobního motorového vozidla zn. AUDI A6, registrační značky XY. Uvádí, že majitelem vozidla je K. M. a pokud řekl, že do vozu investoval 700 000 Kč, toto zjevně není pravda a v daném hovoru si dělal ze zájemce o koupi legraci. V tomto konkrétním případě má podle obviněného přednost vlastnické právo.

Závěrem svého dovolání obviněný připomíná, že navzdory uplatněnému dovolacímu důvodu, který směřuje jen k nápravě právních vad, ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nestojí mimo rámec ochrany základních práv a svobod. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po provedení rekapitulace dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolacích námitek uvádí k dovoláním jednotlivých obviněných následující.

Předně je podle státního zástupce zjevné, že všichni dovolatelé jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahují k rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek odvolacího soudu tak zřejmě mínili napadnout z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Tyto námitky – procesního a skutkového charakteru – přitom vypořádaly již soudy nižších stupňů, a to soud prvního stupně v bodu 8. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 41. - 47., 49., 52., 53., 60. až 71. a 83. až 90. svého rozsudku. S jejich argumenty se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje.

Stran první části dovolání obviněné Č. státní zástupce uvádí, že z podstaty institutu spolupracujícího obviněného je patrno, že jde o procesní nástroj, jehož účelem je usnadnit dokazování, nikoliv o nástroj sloužící k odměňování obviněných za jejich vystupování v průběhu trestního řízení. Poukazuje na to, že spolupracujícím obviněným ve smyslu § 178a tr. řádu se stává osoba nikoliv nejméně vinná nebo nejméně měnící výpovědi, nýbrž osoba, která je ochotna a schopna objasnit zločin spáchaný členy organizované skupiny, přičemž bonusy z toho takovému obviněnému plynoucí jsou závislé na splnění podmínek podle § 178a odst. 2 tr. řádu. Spolupracujícím obviněným se tak nejsnáze může stát osoba do organizované skupiny nejvíce zapojená, která zná co nejvíce členů a která se podílela na co nejvíce činnostech. Z tohoto pohledu je patrno, že vhodnějším spolupracujícím obviněným byl obviněný Z., který se podílel na samotné podstatě trestné činnosti a řadu zúčastněných znal (v porovnání s obviněnou). Státní zástupce rovněž konstatuje, že z hlediska procesních práv, zejména práva na obhajobu, není postavení spolupracujícího obviněného lepší než postavení ostatních obviněných a ani obviněná neuvádí, v čem by mělo být postavení spolupracujícího obviněného Z. lepší (naopak, s ohledem na jeho povinnost setrvat na svém doznání podle § 178a odst. 3 tr. řádu je jeho procesní postavení horší než u jiných obviněných, kteří mohou svoji výpověď odepřít). K těmto otázkám se již vyjádřila i rozhodovací praxe, z níž státní zástupce připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/16, z nichž plyne jednak to, že možnost stát se spolupracujícím obviněným vůbec nelze spojovat se zásadou rovnosti účastníků řízení a dále, že uvedení obviněného do pozice spolupracujícího obviněného a setrvání v ní je plně v dispozici státního zástupce a soudu. Na tuto pozici nemá obviněný právo, přičemž jestliže nějaké právo neexistuje, nelze z něj dovozovat ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z hlediska podaného dovolání je pak podle státního zástupce podstatné to, že tato procesní námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.

Popírá-li dále obviněná svoji účast na jednáních uvedených pod body I. 2 c) d) e) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, odkazuje státní zástupce na způsob, jakým odvolací soud dovodil její podíl na této části skutku v odstavcích 75. a 77. odůvodnění svého rozsudku. K námitce obviněné, že se nedopustila skutku pod bodem I. 1 rozsudku soudu prvního stupně, pak odkazuje na bod 76. rozsudku odvolacího soudu. Ohledně obviněnou tvrzeného porušení zásady materiální pravdy dodává, že tato byla platným trestním řádem opuštěna novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Nicméně ani porušení této procesní zásady by nemohlo založit žádný z dovolacích důvodů.

Namítá-li obviněná porušení principu přiměřenosti trestních sankcí, činí tak podle státního zástupce jen na základě opakované procesní námitky, že spolupracující obviněný vypovídal nepravdivě. Tato námitka – týkající se hodnocení jeho výpovědi – však žádný dovolací důvod založit nemůže. Obdobně žádný dovolací důvod nezakládá ani související námitka obviněné proti přiměřenosti trestu ve vztahu k jejímu jednání. K tomu státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (shodně uzavřel i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, anebo Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Podle státního zástupce proto otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pouze na okraj pak připomíná, že přiměřeností uloženého trestu se dovolací soud může zabývat nad rámec dovolacích důvodů v případech výjimečných svou nespravedlností, jestliže by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, uveřejněné pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Takovou námitku ale obviněná neuvedla a danému rozporu ani nic nenasvědčuje, když odvolací soud v bodu 7. odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč ukládá již trest nepodmíněný. Státní zástupce proto uzavírá, že v této části dovolání obviněné neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a současně nebyl dán ani důvod k posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody.

Co do dovolání obviněného H. státní zástupce konstatuje, že tento v něm opakuje obhajobu, kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jeho podíl na trestné činnosti nebyl provedeným dokazováním dostatečně prokázán. S těmito námitkami se však již vypořádal jak soud prvního stupně (v bodu 8. svého rozsudku), tak i odvolací soud (v bodu 11. svého rozsudku). Za podstatné však považuje, že dané námitky samy o sobě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací důvod.

Za právně relevantně uplatněnou z hlediska výše označeného dovolacího důvodu by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou námitku však obviněný H. neučinil a celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, která je ale zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní. Dodává, s odkazem na příslušnou judikaturu, že Nejvyšší soud nepřipouští, aby dodržení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Proto státní zástupce uzavírá, že konkrétní, obviněným uplatněné, námitky, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

K dovolání obviněného J. státní zástupce uvádí, že i jeho námitka extrémního rozporu směřuje spíše do oblasti porušení zásady in dubio pro reo, k čemuž odkazuje na své závěry k téže námitce obviněného R.

Ohledně námitky obviněného co do nezákonnosti provedených odposlechů, již odvozuje z tvrzení, že o nich rozhodl místně nepříslušný soud, odkazuje státní zástupce na způsob, jakým se s touto vypořádal odvolací soud v bodech 63. až 66. odůvodnění svého rozsudku. Z hlediska podaného dovolání má nadto za podstatné, že nesprávná příslušnost soudu zakládá pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jenž se netýká porušení místní příslušnosti, jemuž zákonodárce přikládá natolik malý význam, že takovou zřejmou vadu přechází bez opatření i v případě rozhodnutí o samotném meritu věci. Per argumentum a maiori ad minus proto dovozuje, že pokud není vadná místní nepříslušnost dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí meritorního, tím méně může být dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení zpochybnila legalitu jednoho z důkazů. Daná námitka obviněného J. tak podle státního zástupce neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

K odkazu obviněného na jeho předchozí odvolání státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.

Stran námitky nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody pak dodává, že ani obviněný J. nevznesl námitky, které by bylo možno posoudit z hlediska dodržení zásady proporcionality trestních sankcí ve smyslu shora zmíněné judikatury. Proto i ve vztahu k jeho osobě uvádí, že v této části jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

Konečně brojí-li obviněný proti výroku rozsudku odvolacího soudu, podle něhož jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, kdy má za to, že trestní řád takový typ výroku neumožňuje, ani tuto argumentaci státní zástupce neshledává relevantní. To již proto, že obviněný v dovolání neuvádí, že by snad tato „formální vada“ odpovídala nějakému dovolacímu důvodu. Pro úplnost však dodává, že účelem předmětného výroku je pouze lepší srozumitelnost rozhodnutí o odvolání pro strany trestního řízení. Pokud by zde tento výrok uveden nebyl, mohlo by nepochopení celého rozhodnutí vést k nedůvodnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, v mylném přesvědčení, že o odvolacích námitkách, jimž nebylo vyhověno, odvolací soud nijak nerozhodl (na podporu závěru o správnosti tohoto postupu pak odkazuje na rozbor těchto otázek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, body 35. až 43. a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, body 27. až 37.). Závěr obviněného, že podle § 256 tr. řádu lze zamítnout odvolání jen zčásti, má za nesprávný.

Stran dovolání obviněného R. státní zástupce uvádí, že ke všem jeho námitkám se již vyjádřil odvolací soud – k otázce organizované skupiny srov. bod 87. jeho rozsudku; k tomu, že obviněný neměl část drog vyrobit, srov. bod 88. jeho rozsudku; k otázce návrhu na zkoumání duševního stavu spolupracujícího obviněného Z. srov. bod 90. jeho rozsudku a bod 13. rozsudku soudu prvního stupně; k námitce, že ve dnech 11. a 16. 7. 2016 proběhla jen jedna výroba drogy, viz bod 89. rozsudku odvolacího soudu. Nadto tyto námitky podle státního zástupce neodpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu. O výjimku by podle státního zástupce mohlo jít v případě extrémního nesouladu, který ale obviněný vznesl čistě formálně, nikoliv obsahově.

Celkově dovolací argumentace podle mínění státního zástupce směřuje spíše k údajnému porušení zásady in dubio pro reo. K této pak odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, podle něhož se daná zásada aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů. Dále zmiňuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, či ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení dané zásady – pokud nevygraduje do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy – nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a dovozuje, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a ani být nemůže, a proto námitky uváděné obviněným R. podle něj neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

Brojí-li obviněný závěrem svého dovolání proti rozhodnutí o zabrání věci – osobního motorového vozidla AUDI A6 – má státní zástupce za to, že tak činí způsobem natolik nejasným, že k této námitce není možno se blíže vyjádřit. Pouze na okraj dodává, že obviněný neuvádí pravdu tvrdí-li, že odvolací soud zaujal stejné stanovisko jako státní zástupkyně ve svém odvolání. Odvolací soud (oproti navrhovanému propadnutí věci) rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že vlastníkem vozidla je pan K. M. Správnost právního posouzení však obviněný ani v této části svého dovolání nijak kvalifikovaně nezpochybňuje, a státní zástupce tudíž považuje jeho argumentaci za bezpředmětnou.

Státní zástupce tak shrnuje, že žádný z obviněných neuplatnil námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu všechna dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných obhájcům obviněných k případným replikám. Ty však do dne vydání tohoto usnesení Nejvyšší soud neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku stanovené § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, pročež mohl přistoupit k jejich projednání a rozhodnutí o nich.

Všichni obvinění v dovoláních uplatňují shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ve skutečnosti ale v jejich dovoláních lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obvinění dílem vztahují k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry se obvinění neztotožňují). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy nedopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (druhá alternativa).

Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Obviněný J. nadto implicite uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. K tomuto je třeba říci, že tento dovolací důvod spočíval ve dvou alternativách – totiž že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chyběl a činil jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale nebyl úplný. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku