11 Tdo 509/2014 — Nejvyšší soud

11 Tdo 509/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 7. 2014 Spisová značka:11 Tdo 509/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.509.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 8. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 509/2014-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. července 2014 dovolání obv. M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 152/2012, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 152/2012, byl obv. M. P. uznán vinným ze spáchání pokusu o přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl tímto soudem podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnáct) měsíců. Tento rozsudek napadl obv. M. P. odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, napadený rozsudek podle § 256 tr. řádu zamítl. Podle skutkových zjištění soudů I. stupně obv. M. P. jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený ve funkci vrchního inspektora Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen OSZBM), oddělení dohledu a dozoru, pracoviště Ústí nad Orlicí, v průběhu služby a při plnění služebních povinností v období od 18. 4. 2012 do 11. 5. 2012 postupoval při vyřizování žádosti o vydání zbrojní licence žadatelky D. M. , tak, že dne 11. 5. 2012 jmenované vydal doklad – zbrojní licenci č. ....... pro skupiny A, B, C, D, E, přičemž jednal v domnění, že podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu nemá D. M. nárok na vydání této licence, a že řízení o této žádosti by mělo být přerušeno, což však neučinil, ačkoliv D. M. ve své žádosti o vydání zbrojní licence uvedla jako odpovědnou osobu Ing. D. Ř. , který byl v době řízení o vydání zbrojní licence od r. 2009 stíhán policejním orgánem Policie ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen ÚOOZ SKPV), expozitury v Hradci Králové, a to pro několik úmyslných trestných činů (vedeno pod č.j.: UOOZ-179/TČ-2008-35), o čemž obžalovaný ze své předchozí služební činnosti věděl, přičemž vědomě nesplnil povinnosti vyplývající mu z jeho služebních povinností příslušníka Policie ČR, zejm. ze zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, neboť u osoby odpovědného zástupce Ing. D. Ř. neprověřil jeho bezúhonnost podle § 22 a spolehlivost podle § 23 cit. zákona, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z § 33 odst. 2 písm. b) cit. zákona, záznam o vydání zbrojní licence nepředložil k podpisu svému nadřízenému a podepsal neoprávněně sám, a takto jednal v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch žadatelce D. M. ve formě vydání zbrojní licence, ač novelizované znění zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, účinné v době jednání obžalovaného, již nevylučovalo vydání zbrojní licence D. M. z důvodu zahájeného trestního stíhání odpovědné osoby a nevyžadovalo přerušení řízení o vydání zbrojní licence. Obv. M. P. podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, i proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 152/2012, dovolání, a to prostřednictvím svého advokáta JUDr. Ladislava Hostýnka (u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 6. 3. 2014). Svým dovoláním napadl obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to proti výroku o vině, kvalifikaci skutku i výroku o trestu, a odůvodnil ho odkazy na § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, neboť podle jeho náhledu trestní stíhání proti jeho osobě bylo vedeno i přesto, že je podle zákona nepřípustné a rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Argumenty svého dovolání obviněný rozdělil na dvě hlavní části. V první části v souladu s ust. § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako hlavní argument uvedl, že trestní stíhání jeho osoby považuje za nepřípustné, neboť byla porušena zásada ne bis in idem. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Pardubického kraje č. ŘŘ -316/2012 ze dne 10. 8. 2012 mu byl ukončen služební poměr podle § 42 odst. 5 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb., zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služebního zákona“), neboť výše uvedeným skutkem porušil služební slib. Dovolatel zdůraznil, že po jeho propuštění ze služebního poměru proti němu bylo ještě zahájeno trestní stíhání, v čemž spatřuje porušení zásady ne bis in idem. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že rozhodnutí, kterým byl propuštěn ze služebního poměru má znaky, požadované § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv, a proto lze propuštění ze služebního poměru označit za represivní sankci. Ta měla ve vztahu k jeho osobě velmi vážné osobní a finanční důsledky (podle dovolatele stejné, jako by byl např. soudem odsouzen k trestu zákazu činnosti či k trestu peněžitému). Pro podporu tohoto argumentu dovolatel citoval část rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 738/2003, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil k porušení zásady ne bis in idem a mj. uvedl, že „je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod pokud byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím a kterým byl tento čin posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ust. čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným (…) a tím je naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Ve druhé části svého dovolání obviněný vyjádřil v souladu s ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. názor, že v předmětném řízení došlo k závažnému pochybení, které spočívá v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 448/2010), neboť z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se citovaného skutku skutečně dopustil úmyslně. V tomto smyslu dovolatel zdůraznil, že původně byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 152/2012-195 ze dne 19. 2. 2013 z obžaloby zproštěn. Ale proti tomuto rozhodnutí podalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové odvolání, na základě kterého byl zprošťující rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, č. j. 14 To 116/2013-217 ze dne 15. 5. 2013, v celém rozsahu zrušen, a věc vrácena okresnímu soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnotil úvahy okresního soudu jako předčasné, neboť se mj. nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro posouzení objektivní i subjektivní stránky. I přes pokyny odvolacího soudu však soud I. stupně žádné doplňující dokazování neprovedl (s výjimkou doplňujícího výslechu obviněného) a následně vydal rozsudek č. j. 1 T 152/2012-237 ze dne 27. 8. 2013, ve kterém jej uznal vinným ze spáchání přečinu úmyslného zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, ve kterém opětovně argumentoval tím, že se dopustil pouze nedbalostního jednání, nicméně odvolací soud jeho odvolání odmítnul. Z tohoto důvodu byl dovolatel motivován ve svém dovolání znovu zopakovat své námitky, směřující k posouzení subjektivní stránky předmětného přečinu, které již uvedl v rámci svého odvolání. V nich zejména zdůraznil, že mu nebyl prokázán motiv k úmyslnému spáchání předmětného skutku, a také že by měl ze svého postupu nějaký prospěch. Proto podle jeho názoru nemohl soud dospět k závěru, že jednal úmyslně. Za nelogické dovolatel označil zejména to, že by přiměřeně inteligentní člověk riskoval