11 Tvo 1/2026 – Nejvyšší soud

11 Tvo 1/2026-36933 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnost obžalovaného M. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti výroku pod bodem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2025, sp. zn. 3 To 72/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. P. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12. 2025 usnesením č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. P. podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž bylo podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o ponechání jmenovaného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Výrokem pod bodem II. vrchní soud současně rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario, že vazbu obžalovaného nelze nahradit dohledem probačního úředníka. 2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný M. P. (dále také jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) téhož dne stížnost, kterou následně odůvodnil písemným podáním ze dne 29. 12. 2025 a kterou předmětné rozhodnutí napadl ve výroku pod bodem II. Jako hlavní důvod své stížnosti označil skutečnost, že vrchní soud posoudil možnost nahrazení vazby mírnějším zákonným opatřením toliko formálně, přičemž v odůvodnění svého usnesení se dostatečně nezabýval možností využití institutu dohledu probačního úředníka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s elektronickou kontrolou obžalovaného podle § 73 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud se omezil toliko na konstatování, že dohled probačního úředníka není dostatečný, aniž by však řádně objasnil, z jakého důvodu by kombinace dohledu a elektronické kontroly za současného stavu nebyla v případě osoby stěžovatele schopna nahradit důvody vazby útěkové a předstižné. 3. Podle mínění stěžovatele je elektronickou kontrolou možné vyloučit riziko jeho případného útěku či skrývání se na neznámém místě, čímž je v zásadě vyloučeno i opakování trestné činnosti, za kterou byl v dané věci již nepravomocně odsouzen. Navíc kombinace dohledu probačního úředníka a elektronické kontroly představuje nejpřísnější možnou alternativu k vazbě, neboť elektronická kontrola umožňuje nepřetržitý monitoring pohybu obžalované osoby a současný dohled probačního úředníka zajišťuje pravidelný osobní kontakt, kontrolu plnění stanovených povinností i možnost okamžité reakce na případné porušení nastaveného režimu nahrazujícího vazbu. Přestože je předmětné spojení obou zákonných opatření judikaturou považováno za vysoce efektivní nástroj k eliminaci obav souvisejících s existencí jakéhokoli vazebního důvodu, vrchní soud tuto možnost odmítl, načež se zabýval toliko hodnocením charakterových rysů obžalovaného, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. 4. Závěrem stěžovatel konstatoval, že vazba představuje nejzávažnější zásah do osobní svobody, a proto může být použita pouze tehdy, pokud žádné jiné opatření není schopno zajistit dosažení účelu trestního řízení. V daném případě však soud neprokázal, že by kombinace probačního dohledu a elektronické kontroly byla u obžalovaného neúčinná, čímž porušil zásadu proporcionality a subsidiarity vazby podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 5. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud výrok pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918, zrušil a sám rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. za současného výkonu elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. ř., případně obžalovanému uložil další vhodná omezení podle § 73 odst. 1 tr. ř., která ve věci shledá potřebnými. 6. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným M. P. přezkoumal správnost napadeného výroku (uvedeného pod bodem II.) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná. 7. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný M. P. je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterého se měl v podstatě dopustit tím, že: nejméně v období od 29. 1. 2022 do 22. 12. 2022 ve 492 prokázaných skutcích působil v rámci zločinecké struktury (s vnitřní organizační strukturou a rozdělenými funkcemi a dělbou činnosti) v postavení tzv. navolávajícího, který pod různými falešnými jmény opakovaně prováděl podvodné telefonáty jako fiktivní bankéř i jako fiktivní policista z tzv. call center z různých míst, která se nacházela na Ukrajině, společně se sedmi dalšími osobami, které jsou na území České republiky samostatně trestně stíhány, cíleně telefonicky kontaktoval poškozené a za užití legendy, že je z různých smyšlených důvodů třeba neprodleně zabezpečit jejich úspory na bankovních účtech nebo zabezpečit samotné bankovní účty před neoprávněným přístupem, a to tak, že poškozené záměrně instruoval k zasílání jejich finančních prostředků řádově ve výši desítek až stovek tisíc korun českých – zpočátku bezhotovostně na účet, posléze i nákupem kryptoměny bitcoin za předem vybranou hotovost za užití pachateli zaslaných QR kódů anonymních bitcoinových peněženek, přičemž na stíhané trestné činnosti se podílel společně s dalšími osobami v rámci organizované zločinecké skupiny za vzájemné a soustavné kooperace v jednom call centru, do kterého docházeli každý všední den zpravidla v době od 09:00 hod. do 17:00 hod., kdy si poškozené vybírali ze zasílaných seznamů osob, telefonáty si rozdělovali podle své časové vytíženosti a svých schopností a možností, a to vše za účelem dosažení vlastního obohacení, v důsledku čehož měl způsobit škodu velkého rozsahu, konkrétně škodu ve výši 136.888.530 Kč, a současně se pokusil způsobit další škodu ve výši 41.517.997 Kč. 8. V důsledku toho byl obžalovaný M. P. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36503, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Současně mu byla soudem prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě vzniklé škody. Stejným rozsudkem městského soudu byli odsouzeni rovněž spoluobžalovaní R. P. a D. R. Předmětný rozsudek Městského soudu v Praze však doposud nenabyl právní moci, neboť ve věci byly podány řádné opravné prostředky, o kterých do současné doby (tj. do okamžiku vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu) nebylo rozhodnuto odvolacím soudem, když spisový materiál dosud ani nebyl Vrchnímu soudu v Praze za tímto účelem předložen. 9. O trvání vazby stěžovatele naposledy rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal obžalovaný řádně a včas stížnost, o které Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12. 2025 pod č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že stížnost obžalovaného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (výrokem pod bodem I.). Jelikož obžalovaný až u tohoto vazebního zasedání konaného před soudem druhého stupně navrhl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, případně spojeným s dalšími v úvahu přicházejícími opatřeními, vyhodnotil Vrchní soud v Praze tento návrh jako novou skutečnost (nové podání stěžovatele), o které tak sám rozhodl jako soud prvního stupně s tím, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze vazbu obžalovaného nahradit dohledem probačního úředníka (výrok pod bodem II.). V návaznosti na tuto skutečnost podal obžalovaný do výroku uvedeného pod bodem II. citovaného usnesení vrchního soudu ještě téhož dne prostřednictvím svého obhájce písemnou stížnost, jejíž obsah byl rekapitulován výše. 10. Nejvyšší soud se po prostudování připojeného spisového materiálu s výrokem uvedeným pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ztotožnil, neboť dospěl k totožnému závěru, tedy že vazbu obžalovaného M. P. nelze s přihlédnutím k okolnostem dané věci, osobním poměrům stěžovatele, jakož i aktuálnímu vývoji trestního řízení nahradit dohledem probačního úředníka, a to ani v kombinaci s výkonem elektronické kontroly umožňující detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. Zároveň stížnostní soud deklaruje, že obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu zcela