11 Tvo 25/2024 – Nejvyšší soud

11 Tvo 25/2024-3657 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 stížnost obžalovaného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. S. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, o návrhu obžalovaného M. S. (dále jen „stěžovatel“ nebo „obžalovaný“) na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, a to tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu Mgr. Robert Pacovský a členové senátu JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Stanislav Králík vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného M. S. vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 66/2024 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 2/2019. 2. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas stížnost ze dne 12. 12. 2024. V jejím rámci nejprve rekapituloval, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval tzv. funkcionální nestranností a subjektivním testem nestrannosti, přestože nenamítal, že by neměly být naplněny. Následně odvolací soud usiloval vyvolat dojem, že obžalovaný shledává podjatost senátu 3 To Vrchního soudu v Praze v jeho předchozím procesním postupu včetně jeho dřívějších kasačních rozhodnutích (včetně jejich odůvodnění). Proti tomu se stěžovatel striktně ohradil. 3. Za podstatu svého nesouhlasu označil skutečnost, že soudci senátu 3 To Vrchního soudu v Praze nesplňují tzv. objektivní test nestrannosti. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24, který potvrdil, že tento senát ve svém usnesení ze dne ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, prezentoval důkazní situaci odlišně od Městského soudu v Praze (tj. soudu prvního stupně), čímž tomuto soudu nepřípustně podsouval, jaký výsledek po hodnocení důkazů očekává. V návaznosti na to obžalovaný tvrdí, že vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019 (stejně jako předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 74 T 2/2019) toliko na základě objektivně neexistujících pochybení soudu prvního stupně, tedy na základě vlastních spekulací, čímž nepřípustně předjímal jeho vinu. 4. Podjatost senátu 3 To Vrchního soudu v Praze stěžovatel tedy spatřuje v tom, že si členové tohoto senátu utvořili názor na jeho vinu, který je opačný, než ke kterému dospěl soud prvního stupně na základě jím provedených skutkových zjištění plynoucích z výsledků tímto soudem provedeného dokazování. 5. Stěžovatel dále odkázal na část odůvodnění výše citovaného nálezu, ve které Ústavní soud uvedl, že pokud vrchní soud nesouhlasí s odůvodněním a argumenty Městského soudu v Praze (které ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019 uvedl), činí tak způsobem, jenž může být vykládán jako podsouvání vlastního názoru na to, k jakým závěrům by měl městský soud při hodnocení důkazů dospět. Podle stěžovatele tím fakticky naznačil, že jiný výsledek řízení nebude akceptovat. Vzhledem k tomu má za to, že podjatost všech členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze se v předmětném trestním řízení projevila nejen naznačováním toho, jak má Městský soud v Praze ve věci rozhodnout stran jeho viny, ale také faktickým pokusem o odnětí projednávaného případu zákonnému soudci. 1. 2. Závěrem stěžovatel shrnul, že výše uvedené skutečnosti jsou (zejména v jejich vzájemném kontextu) způsobilé jak u jeho osoby, tak u veřejnosti, vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců senátu 3 To Vrchního soudu v Praze. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, a aby sám ve věci rozhodl tak, že předseda senátu Mgr. Robert Pacovský, soudce Mgr. Stanislav Králík a soudkyně JUDr. Eva Brázdilová jsou ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení, neboť jejich jednání vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že ve věci nebudou rozhodovat nestranně a jsou ve věci podjatí. 3. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 66/2024-3637, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obžalovaného na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. 4. V této souvislosti je vhodné podotknout, že Nejvyšší soud ve věci návrhu obžalovaného na vyloučení členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 To 54/2023, tedy předsedy senátu Mgr. Roberta Pacovského a členů senátu JUDr. Evy Brázdilové, Mgr. Stanislava Králíka, již jednou rozhodl. Stalo se tak usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 11 Tvo 4/2024-3375, ve které stížnost obžalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. 5. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci obžalovaného v minulosti již celkem třikrát zrušil rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, přičemž posledním meritorním usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 To 54/2023, nejenže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 74 T 2/2019, o zproštění osoby stěžovatele podané obžaloby a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí, ale současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (č. l. 3295). 6. Následně byla pokynem místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024 daná věc podle pravidel obsažených v rozvrhu práce tohoto soudu pro příslušný kalendářní rok přidělena předsedkyni senátu Mgr. Denise Durdíkové, která však ve věci učinila jen běžné procesní úkony, aniž by se v jakékoli míře podílela na opětovném procesu dokazování či vydávala rozhodnutí meritorní povahy, neboť v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2024, III. ÚS 761/24, byl příslušný spisový materiál po velmi krátké době vrácen původně ve věci rozhodujícímu senátu vedenému předsedou JUDr. Tome Frankičem. 7. V návaznosti na obsah obžalovaným podané stížnosti je z obecného hlediska třeba akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně deklarují nezávislost a nestrannost soudce jako neodmyslitelný atribut soudní spravedlnosti. Soudcovská nezávislost je definována jako vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Soudcovská nestrannost je vymezována jako faktická nezávislost na procesních stranách, tedy absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení (pojem „strana řízení“ je možné chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině). 1. 2. Nezávislost a nestrannost však představují ideální stav, který nelze nikdy naplnit v plné, to znamená v ideální míře, což je dáno jejich sociální povahou. Proto je možné se k tomuto ideálu toliko přibližovat [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Je vhodné doplnit, že garance, aby ve věci vždy rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, kterak vymezuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. 3. Z výše uvedeného je zjevné, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah samotného soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.). O vlastní nestrannosti je tedy schopen nejpřesněji referovat toliko soudce sám. Avšak vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce by takto úzce pojímaný institut nestrannosti stěží nalezl uplatnění. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) proto vymezil tzv. dvojí test nestrannosti soudce, obsahující nejen a) subjektivní test, který je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), ale také b) objektivní test, který sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect) (srov. rozhodnutí ESLP ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998). 4. Ke shora uvedenému je namístě doplnit, že při zkoumání, zda v určité věci existují legitimní dů