Z rozhodnutí: O k r e s n í s o u d v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 5. 1995, č. j. 6 C 1040/93-69 (poté, co předchozí zamítavý rozsudek odvolací soud zrušil), opětovně zamítl žalobu, vycházející ze smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené účastníky dne 16. 10. 1992, o uložení povinnosti žalované uzavřít v příloze žaloby uvedenou kupní smlouvu, jíž by za kupní cenu 31 704 Kč žalobcům prodala parcelu č. 44 o…
O k r e s n í s o u d v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 5. 1995, č. j. 6 C 1040/93-69 (poté, co předchozí zamítavý rozsudek odvolací soud zrušil), opětovně zamítl žalobu, vycházející ze smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené účastníky dne 16. 10. 1992, o uložení povinnosti žalované uzavřít v příloze žaloby uvedenou kupní smlouvu, jíž by za kupní cenu 31 704 Kč žalobcům prodala parcelu č. 44 o výměře 9585 m2 a parcelu č. 41/1 o výměře 983 m2 se stavbou koupaliště v P. Závěr o nedůvodnosti žaloby založil soud prvního stupně především na tom, že ohledně pozemku parc. č. 44 účastníci kupní smlouvu, předjímanou smlouvou o budoucí smlouvě, dne 30. 11. 1992 uzavřeli (okolnost, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí byl zamítnut, soud pokládal za nerozhodnou), a ohledně pozemku parc. č. 41/1 se stavbou koupaliště dospěl k závěru, že smlouva o budoucí smlouvě je v příslušné části neplatná, neboť postrádá ujednání o ceně stavby, jež měla být na žalobce převedena spolu s označenou parcelou.
K odvolání žalobců K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze 7. 9. 1995, sp. zn. 8 Co 1300/95, rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil, a žalované uložil povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvy o prodeji obou uvedených pozemků za kupní ceny 28 755 a 2949 Kč (”s výjimkou” stavby koupaliště na pozemku parc. č. 41/1), a zčásti, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji stavby koupaliště, jej potvrdil. Odvolací soud předně odmítl argument, že žalovaná svoji povinnost ze smlouvy o budoucí smlouvě ohledně parcely č. 44 splnila; podle jeho názoru by takový závěr mohl být učiněn jen tehdy, byla-li by uzavřená kupní smlouva vkladuschopná. Tato podmínka však v daném případě splněna nebyla, a to, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 6. 1993, sp. zn. 10 Ca 158/93, nejen pro nedostatek plné moci na straně žalobců, ale i pro obsahové vady kupní smlouvy, kterou účastníci dne 30. 11. 1992 uzavřeli. Ohledně pozemku parc. č. 41/1 pokládal odvolací soud za nesporné, že předmětem zamýšleného prodeje byl jak pozemek, tak i stavba koupaliště na něm umístěná, jejíž kupní cena nebyla ve smlouvě o budoucí smlouvě ujednána. Nedostatek této podstatné náležitosti smlouvy způsobuje sice její neplatnost, avšak - jelikož je stavba samostatnou věcí a nikoli součástí pozemku (§ 120 odst. 2 o. z.) - lze podle odvolacího soudu tento závěr vztáhnout pouze k té části smlouvy o budoucí smlouvě, jež se týká dotčené stavby. Oproti soudu prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v části neplatností nedotčené, týkající se pozemku, není důvod žalobě na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu nevyhovět. Žalobu, jak ji formulovali žalobci, považoval odvolací soud za žalobu ”na nahrazení prohlášení vůle”, a i když ”lze připustit, že žalobní návrh mohl být přesněji formulován”, je možné ji ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. obsahově podřadit.
Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud přehlédl, že smlouva uzavřená účastníky dne 16. 10. 1992 obsahovala toliko její závazek předložit do stanovené doby návrh kupní smlouvy (nikoli uzavřít smlouvu), a že tento závazek splnila. Proto - ve vztahu k pozemku parc. č. 44 - není rozhodné, že na základě smlouvy posléze uzavřené nedošlo k přechodu vlastnického práva. Co se týče pozemku parc. č. 44/1 byl tento závazek splněn rovněž, uvádí se v dovolání, a to předložením návrhu, který osobně převzal druhý žalobce dne 29. 12. 1992. Mimoto odvolací soud opomenul (jestliže vyslovil závěr o částečné neplatnosti smlouvy ohledně stavby koupaliště) se věcí dále zabývat z hlediska ustanovení §50a odst. 3 o. z., což dovolatelka pokládá za významné z toho důvodu, že nikdy neuvažovala o samostatném převodu parcely č. 41/1 (bez stavby koupaliště). Měl-li by být předmětem převodu pouze tento pozemek, nastala podle dovolatelky podstatná změna původních okolností, vzhledem k níž nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena, a závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě tedy zanikl (§ 50a odst. 3 o. z.).
Ve vyjádření k dovolání žalobci poukázali na to, že dovolání žalované (podané 24. 11. 1995) bylo dovoláním blanketním, a jeho doplnění o dovolací důvody bylo učiněno až po lhůtě stanovené v § 242 odst. 4 o. s. ř. (dne 25. 1. 1996). Z toho dovozují, že dovolání bylo podáno opožděně, a proto navrhli, aby bylo odmítnuto.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné mimo jiné tehdy, jestliže směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 o. s. ř.). Pro určení, že rozsudek je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil či uvedl-li v odůvodnění, že postupoval podle § 220 o. s. ř.; podstatné je, jak - ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně - vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozsudku soudu prvního stupně odlišně (či nikoli). Touto odlišností se tedy nerozumí pouhá rozdílnost v právním posouzení, neměla-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí odlišně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti konkrétního právního vztahu.
Rozsudek odvolacího soudu je v dané věci bezpochyby měnící v části, kterou za měnící odvolací soud výslovně považoval, neboť namísto zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu tuto povinnost žalované uložil. Obsahové hledisko, jež bylo vyloženo, však vede k závěru, že rozsudek je měnící i v části, kterou odvolací soud uvedl naopak jako potvrzující. Tím, že soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně pozemku parc. č. 41/1 i se stavbou koupaliště z důvodu, který se týká jen stavby, vyjádřil implicite názor o neoddělitelnosti těchto dvou smluvních předmětů, resp. o nezpůsobilosti oddělit část smlouvy o pozemku od části smlouvy o stavbě na něm postavené. Oproti tomu odvolací soud upravil právní poměry účastníků způsobem, který naopak vychází z toho, že obě části smlouvy o budoucí smlouvě vzájemně oddělitelné jsou. Srovnání obou rozhodnutí tedy nemůže logicky odpovídat jiný závěr, než že posuzované právní poměry účastníků odvolací soud upravil jinak. Rozsudek odvolacího soudu je proto ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. vůči rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem měnícím a dovolání je proti němu přípustné jako proti celku.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Jelikož podstata dovolacího důvodu, vycházejícího z neoddělitelnosti částí smlouvy ohledně pozemku a ohledně stavby, postihuje též ”potvrzující” výrok rozsudku odvolacího soudu, je vůči němu nejen dovolání přípustné, ale je i v této části - prostřednictvím tohoto důvodu - rozsudek dovolacímu přezkumu též fakticky otevřen. Co do rozsahu přezkumu se totiž uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť později dovozená nesprávnost opačného závěru odvolacího soudu (o oddělitelnosti uvedených částí smlouvy) dokládá, že ”potvrzující” část rozsudku má povahu závislého výroku.
Vady vyjmenované v ustanovení § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (které posuzuje dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. z úřední povinnosti), nebyly dovoláním namítány, a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (právo na náhradu škody tím není dotčeno). Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy tedy spočívá v tom, že se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu; odmítá-li ji později jeden z nich uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek, může se druhý domáhat splnění jeho smluvního závazku žalobou podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle pak toto prohlášení vůle nahrazuje (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) a mezi účastníky je uzavřena smlouva.
Smlouva o budoucí smlouvě může znít i tak, že závazek uzavřít smlouvu převezmou nikoli oba její subjekty, ale jen jeden z nich. V takovém případě j