2 Cdon 386/97 – Nejvyšší soud

O b v o d n í s o u d pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. září 1993, č. j. 15 C 45/92-42, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném domáhali uzavření dohody o vydání domu č. p. 244 s parcelami č. 18, 20/1, 20/2 a 20/3 a domu č. p. 261 s parcelou č. 17 - nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území P.-K. - do jejich spoluvlastnictví s určenými podíly, a žalobce solidárně zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému. M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací na základě odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. června 1994, č. j. 20 Co 51/94-89, ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 1994, č. j. 20 Co 51/94-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, tedy rozhodl, že ”nahrazuje projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání” předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců v rozsahu po 1/8 z celku žalobcům A) až D) a po 1/4 z celku žalobcům E) a F), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování dospěly ke shodnému zjištění, že právní předchůdci žalobců - V. N. a L. W., kteří se nedožili účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb. a č. 115/1994 Sb. (dále jen ”restituční zákon”), byli akcionáři podniku V. N., stavební akciová společnost v P. X., který byl vyhláškou ministra techniky ze dne 29. července 1948 č. 1669 Ú. l. I. podle § 1 odst. 1 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví, znárodněn zestátněním (§ 4 odst. 1 cit. zákona). Výměry ministerstva stavebního průmyslu ze dne 3. srpna 1951, č. j. 50/23-Výb.I/1-1951, a ze dne 14. května 1953, č. j. 115/414-Práv.S/Sv-1953, pak byly ve smyslu § 4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví, ve znění zákonů č. 171/1948 Sb., č. 58/1951 Sb. a č. 90/1951 Sb. (dále jen ”zákon č. 121/1948 Sb.”), předmětné nemovitosti v rovnodílném spoluvlastnictví V. N. a L. W. zahrnuty do majetkové podstaty znárodněného podniku. Žalobcům (s výjimkou žalobkyně E/, která se stala nástupkyní původního žalobce P. W. z titulu dědění) přiznaly soudy statut oprávněných osob podle § 3 odst. 2 písm. c) restitučního zákona, které řádně a včas vyzvaly žalovaného jako osobu povinnou k vydání nemovitostí (§ 5 odst. 1, 2, § 4 odst. 1 restitučního zákona). Zatímco soud prvního stupně ze zjištěných skutečností, že sídlo znárodněného podniku a místo jeho hlavního závodu byly v domě č. p. 244 stojícím na parcele č. 18 a že nemovitosti, jejichž vydání se žalobci domáhají, byly zatíženy hypotékou jistící provozní úvěr znárodněné firmy, dovodil závěr, podle něhož nemovitosti ve smyslu § 4 odst. 2 a 3 zákona č. 121/1948 Sb. sloužily provozu znárodněného podniku, takže jejich znárodnění nebylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§ 6 odst. 1 písm. k/ restitučního zákona), odvolací soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zaujal názor opačný. Skutečnost, že nemovitosti byly předmětem zástavního práva sloužícího ”k zajištění pohledávky znárodněného podniku”, neznamenala, že sloužily nebo byly určeny provozu znárodněného podniku. Zástavy (nemovitosti) nejsou totiž výslovně uvedeny v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 121/1948 Sb. mezi těmi majetkovými hodnotami, jichž se znárodnění týká, a ani výkladem nelze - podle odvolacího soudu - dojít k závěru, že ”vlastní právní vztah hypotéky jakožto zajišťovacího instrumentu lze zahrnout pod uvedený majetek”. Jestliže tedy nemovitosti neměly podléhat znárodnění, je skutková podstata ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona naplněna. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle obsahu dovolání nesouhlasí žalovaný s právním posouzením věci odvolacím soudem, který pro účely aplikace § 6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona nesprávně zhodnotil pouze skutečnost, že sporné nemovitosti byly předmětem zástavního práva sloužícího k zajištění provozního úvěru znárodněného podniku, a opomenul se vypořádat se skutečností, že v domě č. p. 244 stojícím na parcele č. 18 bylo sídlo znárodněného podniku, ačkoli ji měl za prokázanou. V tomto směru brojí žalovaný proti ”hodnocení důkazů” odvolacím soudem, jenž ”nepřihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo”. Ve prospěch nesprávného právního posouzení věci argumentuje dovolatel i tím, že odvolací soud ignoroval charakter rozhodnutí ministra stavebního průmyslu, který o rozsahu znárodnění nerozhodoval ve správním řízení. Argument vytýkající odvolacímu soudu odlišné hodnocení důkazů, které sám v odvolacím řízení neprovedl - aniž by žalovaný takové důkazy konkretizoval - představuje tvrzení vad řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tom, že odvolací soud rozhodl o nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání nemovitostí, zatímco žalobci požadovali, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi do deseti dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání týchž nemovitostí, spatřuje dovolatel vadu řízení (”odvolací soud překročil rámec žalobního návrhu, ... aniž byla navržena změna žalobního návrhu”), jejímž důsledkem bylo odnětí možnosti žalobcům jednat před soudem. Úvaha, že soud měl žalobu zamítnout, nemohl-li rozhodnout ve znění žalobního návrhu, doplňuje námitku výše uvedenou. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Podle ustanovení § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění po novele provedené zákonem č. 238/1995 Sb. (s přihlédnutím k redakčnímu sdělení o opravě chyb publikovanému pod položkou 1 v částce 69/1995 Sb.), je dovolacím soudem od 1. ledna 1996 Nejvyšší soud České republiky, který podle článku II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. před 1. lednem 1996 zahájená řízení o dovoláních, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto právě do tohoto data, dokončí podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb. (dále jen ”o.s.ř.”). To se týká i dané věci, v níž bylo dovolací řízení zahájeno podáním dovolání dne 8. září 1994, avšak do 1. ledna 1996 o něm Vrchním soudem v Praze rozhodnuto nebylo. N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 236 odst. 1 a § 238 odst. 1 o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné. Zrušil proto rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se nahrazuje projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání výše uvedených nemovitostí, a v akcesorickém nákladovém výroku zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 písm. a), b), c), d), e) a g) o.s.ř. nebyly dovolatelem tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu (§ 242 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. však žalovaný namítá, že v řízení došlo k vadě uvedené v § 237 písm. f) o.s.ř. (žalobcům byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem) a že řízení je postiženo další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že odvolací soud namísto povinnosti uzavřít s žalobci obsahově vymezenou dohodu o vydání předmětných nemovitostí, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením stejně obsahově vymezené dohody o vydání týchž nemovitostí, neodňal žalobcům, kteří byli v odvolacím řízení úspěšní, možnost jednat před soudem, protože odnětí této možnosti jednání lze spojovat pouze s postupem soudu v průběhu řízení a nikoliv s meritorním rozhodnutím. I kdyby tato námitka zmatečnosti za dané situace ve vztahu k žalobcům obstála (např. odvolací soud by rozhodl o věci při jednání, o jehož konání neuvědomil žalobce, respektive jejich právního zástupce), nemohl by přípustností (a tím i důvodností) dovolání ve smyslu § 237 písm. f) o.s.ř. argumentovat žalovaný, protože sám postupem soudů obou stupňů v řízení nedoznal na svých procesních právech žádné újmy. Tvrzení žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé překračuje žalobní žádost - aniž byla žalobci navržena a soudem připuštěna změna žaloby (§ 95, § 211 o.s.ř.) - by mohla zakládat vadu řízení podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým se nahrazuje projev (prohlášení) vůle žalovaného (akc