20 Cdo 1152/2006 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1152/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2007 Spisová značka:20 Cdo 1152/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1152.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1152/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné B., spol. s r. o., proti povinnému M. L., zastoupenému  advokátkou, pro 632,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 Nc 202/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č.j. 55 Co 196/2005-40, takto : Dovolání   se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 21. 2. 2005, č.j. 74 Nc 202/2005-19, Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 11 C 347/94, k vymožení pohledávky 632,30 Kč „s 0,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994, nejméně však 5 korun za každý i započatý měsíc, s 2,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, nejméně však 25 korun za každý i započatý měsíc,“ a nákladů nalézacího řízení (200,- Kč) na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. D., soudního exekutora (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v části, týkající se příslušenství – tj. co do „0,45 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994 a 2,25 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení“ – tak, že návrh na nařízení exekuce v tomto rozsahu zamítl; jinak je potvrdil. Odvolací soud – ve vztahu k potvrzující části usnesení – uzavřel, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, zejména shledal podkladový rozsudek vykonatelným (z nalézacího spisu zjistil, že byl doručen 14. 11. 1995 opatrovníku, jehož soud povinnému v tomto řízení ustanovil). Proti části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, podal povinný dovolání. Namítá, že o řízení, které vydání podkladového rozsudku předcházelo, nevěděl (žalobu ani rozsudek neobdržel, přestože na poště v P., kde bydlel, měl dohodnuto, že mu zásilky budou posílat do P., Kamenická 42). V nalézacím řízení mu tudíž byla odňata možnost jednat před soudem, případně i dluh zaplatit, přičemž tato vada ovlivnila i rozhodování exekučního soudu. Odvolacímu soudu dále vytknul, že neaplikoval ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), i když okolnosti případu svědčí pro závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce je v rozporu s dobrými mravy. Dále upozornil na to, že ve výroku napadeného rozhodnutí je namísto 632,30 Kč uvedena nesprávně částka 635,30 Kč. Navrhl, aby rozhodnutí v napadené části bylo zrušeno a věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Naopak platí, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovou vadou ostatně není zjevná nesprávnost výroku, na níž dovolatel upozornil, protože je napravitelná (viz § 164, § 211 o.s.ř.). Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Otázky, které dovolatel nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Ta dovodila, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67 (a v mnoha dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud  vysvětlil, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.   Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. března 2007                                                                                      JUDr. Pavel   K r b e k , v. r.                                                                                      předseda senátu