20 Cdo 1175/2022 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1175/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 6. 2022 Spisová značka:20 Cdo 1175/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1175.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozhodčí doložka Kontraktace Exekuce Dotčené předpisy:§ 43a odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2685/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1175/2022-1052 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné MAIRA ENTERPRISE LLC, se sídlem 1090 Vermont Ave, N. W., 2005, Washington, DC, Spojené státy americké, registrační číslo L43671, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinné E. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí Svobody 77/12, pro 23 932 442 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 103 EXE 3044/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 20 Co 141/2020-941, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2021, č. j. 20 Co 141/2020-981, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65 582 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Procházky. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 20 Co 141/2020-941, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2021, č. j. 20 Co 141/2020-981, změnil usnesení Městského soudu v Brně (dále „ soud prvního stupně“) ze dne 21. 1. 2020, č. j. 103 EXE 3044/2012-452, tak, že zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu vydaného dne 8. 3. 2012 rozhodcem JUDr. Igorem Velebou (dále „rozhodce“), sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09 (dále „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 23 932 442 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zároveň rozhodl o náhradě nákladů exekuce (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III.). Jednalo se v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu o témže návrhu, vydané poté, co Nejvyšší soud usnesením dne 16. prosince 2014, č. j. 21 Cdo 4486/2014-178, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 20 Co 986/2012, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení (odvolací soud následně usnesením ze dne 7. 3. 2019, č. j. 20 Co 986/2012-355, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2012, č. j. 103 EXE 3044/2012-34, jímž byla exekuce původně nařízena, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení). 2) Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl prokázán úmysl právní předchůdkyně oprávněné - společnosti INFA trade s. r. o. (identifikační číslo osoby 25535986, zaniklé ke dni 25. 5. 2012, dále „právní předchůdkyně oprávněné“) - uzavřít Dohodu o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009 (obsahující rozhodčí doložku; dále „dohoda“ či „dohoda o řešení sporu“) s povinnou, a to zejména s ohledem na absenci podpisu jednatelky právní předchůdkyně oprávněné na textu dohody, jenž proto ani nemohl být - oproti ostatním připojeným podpisům - ověřen JUDr. Jarmilou Červínkovou, notářkou se sídlem v Brně (dále „notářka“). S ohledem na uvedená zjištění proto nemohla být platně sjednána rozhodčí doložka, a tudíž ani založena pravomoc rozhodce pro rozhodování sporu mezi účastníky a pro vydání exekučního titulu. 3) Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tvrzením, že se odvolací soud při řešení ohlášených právních otázek odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od: a) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 ze dne 19. prosince 2002, podle kterého o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věc, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu; b) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 515/2001 ze dne 14. března 2002, podle kterého lze za zneužití výkonu práva považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; c) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1908/2006 ze dne 3. července 2007, podle kterého svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu. Nepřísluší mu, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil skutkové nebo právní závěry; uvede-li svědek přesto ve své výpovědi takové závěry, soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží; d) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 ze dne 10. srpna 2020, podle kterého právní kvalifikace případu je ve výlučné kompetenci soudu, jenž stran ní nemůže být nikterak vázán názory slyšených svědků; e) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1239/2011 ze dne 23. října 2012, podle kterého vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí, přičemž při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností a závěr o nevěrohodnosti svědka by měl vycházet pouze z rozporů závažných, které nadto musí být s ohledem na uvedené v odůvodnění soudního rozhodnutí náležitě konkretizovány; f) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. června 2014, podle kterého skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost); a g) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 ze dne 26. června 2017, podle kterého je dána povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). 4) Dovolatelka v souvislostí s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání shora formulovala následující otázky: A/ zda je napadené rozhodnutí odvolacího v rozporu se zásadou legitimního očekávání a se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1299/2015 ze dne 15. března 2016, ve kterém byla řešena identická věc, týkající se totožné dohody o rozhodci, čímž došlo k porušení zásady právní jistoty účastníků a legitimního očekávání; B/ zda se odvolací soud nemusel vypořádat s argumentem dovolatele poukazujícího na rozpor jednání povinné s pravidly logického myšlení, kt