20 Cdo 1335/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1335/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2011 Spisová značka:20 Cdo 1335/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1335.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Neplatnost právního úkonu Prodej movitých věcí a nemovitostí Přípustnost dovolání Žaloba vylučovací (excindační) Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. § 267 odst. 1 o. s. ř. § 446 obch. zák. § 39 obč. zák. § 324 o. s. ř. § 44 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. § 47 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb. § 49 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1335/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce AAA AUTO a.s., se sídlem v Hostivicích, Husovo nám. 14, identifikační číslo osoby 266 99 648, zastoupeného JUDr. Luďkem Pilným, advokátem se sídlem v Praze 9- Vinoři, Na Rampách 734/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 147/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2009, č. j. 71 Co 226/2009 - 34, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. 18 C 147/2009 - 17, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení osobního automobilu Škoda Fabia modrošedé metalízy VIN-TMBPW46YX33849752 z exekuce vedené oprávněnou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR proti povinnému Art of Web s.r.o. u téhož soudu pod sp. zn. 53 Nc 3453/2006, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 16. 7. 2008 uzavřel s povinným kupní smlouvu podle § 409 a násl. obch. zák., jejímž předmětem bylo označené vozidlo. Kupní smlouva byla uzavřena přesto, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 3453/2006 byla k návrhu oprávněné (v daném řízení žalované) nařízena exekuce na majetek povinného a pod sankcí absolutní neplatnosti mu bylo zakázáno s ním jakkoliv nakládat, na což však povinný žalobce neupozornil a tato skutečnost nevyplývala ani z technického průkazu vozidla; prodej osobního vozidla ze strany povinného nebyl předmětem jeho obchodní činnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci k předmětnému vozu nesvědčí právo, jež by nepřipouštělo exekuci, neboť neprokázal vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Názoru žalobce, že v daném případě lze vycházet z § 446 obch. zák., nepřisvědčil z důvodu, že toto ustanovení lze aplikovat pouze v případě, kdy se jedná o kupní smlouvu uzavřenou mezi dvěma subjekty, pro něž oba je předmět koupě předmětem jejich podnikání. Aplikace § 446 obch. zák. není přípustná ani s ohledem na to, že by tím byl obcházen zákon, a dával by povinným možnost vyhýbat se exekučnímu řízení. Z uvedených důvodů se již soud nezabýval námitkou odporovatelnosti právního úkonu, vznesenou žalovaným. Žalobce taktéž dle názoru soudu mohl vědět, že na povinného je vedena exekuce, neboť exekutor o tom informoval Krajský obchodní soud - obchodní rejstřík. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a z nesporných tvrzení účastníků dále zjistil, že usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 10. 2006, č. j. 53 Nc 3453/2006 - 8, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného a jímž mu bylo zakázáno nakládat s jeho majetkem, mu bylo doručeno dne 7. 12. 2006 a právní moci nabylo dne 23. 12. 2006, přičemž předmětné osobní vozidlo bylo soudním exekutorem sepsáno a tedy danou exekucí postiženo. Dospěl ke shodnému závěru o nedůvodnosti vylučovací žaloby podle § 267 odst. 1 o. s.ř., přičemž však - pokud jde o možnost aplikace § 446 obch. zák. - věc po právní stránce posoudil částečně odlišně. Poukázal na to, že obchodní zákoník v § 262 odst. 1 umožňuje, aby si strany smlouvy dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na to, zda jsou podnikateli či nikoli, a současně bez ohledu na to, jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti. Dovodil, že byla-li kupní smlouva mezi žalobcem a povinným uzavřena podle § 409 a násl. obch. zák., podléhá režimu obchodního zákoníku, ustanovení § 446 obch. zák. však přesto v dané věci aplikovat nelze, neboť předpokládá existenci platné kupní smlouvy. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a povinným je však absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák., neboť ji povinný uzavřel v době, kdy mu usnesením o nařízení exekuce byla zakázána jakákoliv dispozice s jeho majetkem [viz § 324 o. s. ř. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2266/2003 (nesprávně uvedeno 20 Cdo 662/2003)]. Již z tohoto důvodu nemohla předmětná smlouva vyvolat žádné právní účinky, tedy ani převod vlastnického práva k předmětnému automobilu, takže žalobce se jeho vlastníkem na základě této smlouvy nestal. Jeho námitku, v době koupě vozidla nemohl vědět, že prodávající (povinný) není oprávněn vlastnické právo k tomuto vozidlu převést, a že tedy takto žalobce splnil podmínky § 446 obch. zák., považoval za bezvýznamnou. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, „zda lze ustanovení § 446 obch. zák. aplikovat i na případy, kdy dochází k nabytí vlastnického práva od vlastníka, který byl ve svém vlastnickém právu omezen, resp., kterému bylo soudním rozhodnutím zakázáno, aby nakládal se svým majetkem za účelem jeho prodeje“, a „zda bylo možné, aby se žalobce na základě právního úkonu povinného, kterým porušil zákaz vyslovený rozhodnutím soudu, stal vlastníkem automobilu“. Namítá, že obdobnou situaci řeší § 446 obch. zák., který se „podle výslovné dikce“ vztahuje na případy, kdy kupující nabývá vlastnické právo ke zboží od osoby, která není vlastníkem prodávaného zboží; „smyslem tohoto ustanovení přitom je ochrana dobré víry kupujícího ve spojení s posílením právní jistoty obchodníka, jak o tom hovoří zákonodárce v důvodové zprávě k tomuto ustanovení“, přičemž tento princip „by měl dopadat na jakékoliv podobně zatížené nabytí vlastnického práva, a nikoli být použitelným pouze ve vztahu k nabytí vlastnického práva od nevlastníka“. Má za to, že pokud zákon umožňuje nabytí vlastnického práva od nevlastníka, a to i takového, který se zmocnil předmětu převodu trestným činem, měl by dle logického výkladu a zásady a maiori ad minus umožnit nabytí vlastnického práva od vlastníka, kterému bylo soudním rozhodnutím zakázáno vlastnické právo pod sankcí neplatnosti převést, neboť pokud by tomu tak nebylo, byl by takový kupující neodůvodněně znevýhodněn oproti kupujícímu, který nabude vlastnické právo na základě právního úkonu nevlastníka. Dovolatel nezpochybňuje, že nabytí vlastnického práva od nevlastníka je podle občanského práva neplatným právním úkonem, a to jak pro právní nemožnost plnění, tak i pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák.; pokud je však takovýto úkon přesto považován za platný ve smyslu § 446 obch. zák., tím spíše by měl být i úkon „omezeného“ vlastníka, resp. vlastníka, kterému je zakázáno soudním rozhodnutím s věcí nakládat, považován za platný. Dovolatel je tedy přesvědčen, že § 446 obch. zák. je nutno na daný případ aplikovat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupn