20 Cdo 1562/2009 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1562/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2010 Spisová značka:20 Cdo 1562/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1562.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zástavní právo soudcovské Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 173/1990Sb. § 2a předpisu č. 173/1990Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 232/1991Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 232/1991Sb. § 338e odst. 1 o. s. ř. § 338d odst. 1 o. s. ř. § 338b odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1562/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze 1-Malá Strana, Újezd 450/40, identifikační číslo osoby 00409537, zastoupené JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová 34, proti žalovanému STONE HEARTH CZ, s.r.o., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, Nádražní 668, identifikační číslo osoby 469 77 066, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 22/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. prosince 2008, č. j. 54 Co 213/2008 - 50, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala určení, že „na pozemcích p.č. 397/1, 397/2, p.č. st. 184/1, st. 184/2 a budově č.p. 156 postavené na pozemcích p.č. st. 184/1 a st. 184/2 v obci a k.ú. Doubravník neexistuje zástavní právo pro žalovaného zapsané na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, pod č. j. Z 4807/2004 - 703“. Žalobu odůvodnila tvrzením, že ke zřízení soudcovského zástavního práva na označených nemovitostech (které nabyla do vlastnictví na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 15 Co 4/2003, a pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2006, č. j. 6 C 355/94 - 167) k návrhu oprávněného (v daném řízení žalovaný) proti povinné Tělocvičné jednotě Sokol Doubravník usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávku ve výši 18.507,90 Kč, došlo v rozporu s § 2a zák. č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, neboť povinné Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník (a současně osobě povinné podle restitučního zákona) bylo známo, že probíhá řízení o navrácení majetkových práv žalobkyni a že nemovitosti jsou od roku 1907 ve vlastnictví Tělocvičné jednoty Sokol Doubravník, tedy subjektu odlišného; z těchto důvodů považuje zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech za neplatný právní úkon. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 C 22/2008 - 30, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní formou sdružení, registrovanou v registru organizací ČR od 23. 2. 1990, že usnesením téhož soudu ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, jež nabylo právní moci dne 23. 5. 2002, byl na návrh oprávněného (v daném řízení žalovaného) proti povinné Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník (identifikační číslo osoby 15544125) nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k označeným nemovitostem (§ 338b odst. 1 a 2 o. s. ř.), a to na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 10. 1997, č. j. 5 C 204/95 - 23, k vymožení částky 18.507,90 Kč. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 15 Co 4/2003, pravomocným dne 13. 9. 2005, byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 9. 2002, č. j. 6 C 355/94 - 104, tak, že první žalovaná Tělovýchovná jednota Sokol Doubravník je povinna vydat žalobkyni České obci sokolské budovu č.p. 156 postavenou na pozemku st. 184 a dále parcely p.č. 397/1 a 397/2 v obci Doubravník, vše v k.ú. Doubravník, zapsané na LV č. 283 u Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2006, č. j. 6 C 355/94 - 167, pravomocným dnem 3. 1. 2007, byla žalované Tělovýchovné jednotě Sokol Doubravník uložena povinnost vydat žalobkyni České obci sokolské pozemky st. 184/1 a st. 184/2, oddělené od původního pozemku st. 184, a dále pozemek p.č. 1891/6, vše v obci a k.ú. Doubravník. Na základě těchto pravomocných soudních rozhodnutí byla v Katastru nemovitostí zapsána jako nová vlastnice předmětných nemovitostí Česká obec sokolská namísto původního vlastníka Tělovýchovné jednoty Sokol Doubravník; z výpisu z katastru nemovitostí pak vyplývá, že na předmětných nemovitostech je zapsáno soudcovské zástavní právo pro pohledávku žalovaného ve výši 18.507,90 Kč, zřízené usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., není určovací žaloba důvodná, neboť v daném případě se nejedná o zástavní právo smluvní, nýbrž zástavní právo zřízené soudním rozhodnutím podle § 160 odst. 1 obč. zák., takže k zatížení nemovitosti nedošlo smluvně jednáním povinné osoby (Tělovýchovné jednoty Sokol Doubravník) ani jejím porušením péče řádného hospodáře. Touto péčí ve smyslu § 2a zák. č. 173/1990 Sb. je podle názoru okresního soudu třeba rozumět péči o nemovitosti obvyklým způsobem, tj. běžnou údržbu, nezatěžování a nezcizování nemovitostí, ale nelze ji vykládat tak, že by povinná osoba podle restitučního zákona nesměla mít žádnou neuhrazenou pohledávku (v daném případě za nezaplacené dodávky paliv), pro kterou by případně mohl být veden výkon rozhodnutí. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinná osoba nemohla ovlivnit, jakým způsobem oprávněná (v dané věci žalovaná) výkon rozhodnutí navrhne, rozhodující však je skutečnost, že soudní rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo vydáno zákonným způsobem a že je pravomocné, přičemž jeho přezkum byl možný jen v rámci řádného či mimořádného opravného prostředku. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že zákon ani publikovaná judikatura neřeší případ, který by výjimečně při navrácení majetkových práv umožňoval určit neexistenci zástavního práva zřízeného soudním rozhodnutím. Uzavřel, že „zástavní právo bylo zákonným způsobem zřízeno, existuje a žalobkyně při navracení majetkových práv získala zpět svou nemovitost zatíženou zřízeným zástavním právem“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 54 Co 213/2008 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu a dovodil, že splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladu uvedeného v § 338b odst. 1 o. s. ř.) byl povinen prokázat oprávněný (STONE HEARTH CZ, s.r.o.), přičemž pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je podle § 338b odst. 2 o. s. ř. rozhodující stav v době zahájení řízení; změny ve vlastnictví nemovitostí, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné. Krajský soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nesprávnosti námitky žalobkyně, že usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 5. 2002, č. j. 7 E 20/2002 - 17, jako „jednostranný právní úkon“ nebyl soudem učiněn v souladu s platnými právními předpisy. Dále vyslovil názor, že „pokud po nařízení výkonu rozhodnutí došlo k právní skutečnosti, v důsledku které přešla povinnost na jiného a oprávněný by sám či na základě poučení soudu podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř.“… „nepodal buď návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo toho, kdo je v exekučním titulu označen jako povinný, nebo návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, soud by měl i bez návrhu oprávněného přistoupit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. k zastavení tohoto výkonu rozhodnutí“. Tento postup nelze podle názoru odvolacího soudu „nahrazovat žalobou na určení neexistence zástavního práva s odůvodněním,