20 Cdo 1624/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1624/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2009 Spisová značka:20 Cdo 1624/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1624.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1624/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. V. Š., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Ing. R. L., za účasti manželky povinného PhDr. O. L., bytem tamtéž a za účasti věřitele H. b., a. s., zastoupeného advokátem, o rozvrhu rozdělované podstaty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4298/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2006, č. j. 40 Co 495/2006-118, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit věřiteli k rukám jeho zástupce na nákladech dovolacího řízení 2 737,- Kč. Ostatní účastníci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 2. 12. 2005, č. j. 50 Nc 4298/2003-60 (kterým okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 2 400 391,78 Kč) tak, že pohledávka H. b., a. s., se uspokojí ve druhé rozvrhové skupině v prvním pořadí na částečnou úhradu vymáhaného nároku k hotovému zaplacení ve výši 2 400 391,78 Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že H. b., a. s. se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávka soudního exekutora náleží do třetí rozvrhové skupiny, neboť okolnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení vzniklé státu nečiní; vznikly exekutorovi a hradí mu je zásadně povinný. Dále uvedl, že řádně přihlášená pohledávka H. b., a. s. pochází z hypotečního úvěru sloužícího ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů, a proto podle § 337c odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), patří do druhé rozvrhové skupiny; pohledávka oprávněného pak do třetí rozvrhové skupiny. V dovolání (a v jeho doplnění) – přípustném podle § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., které opírá o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – oprávněný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru odvolací soud zcela opomenul ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 120/2001 Sb.“), týkající se uplatnění generálního inhibitoria, tj. zákazu nakládat s majetkem povinného. Povinný při podpisu kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2004, na základě níž nabyl předmětné nemovitosti, musel vědět, že s ohledem na probíhající exekuci (usnesení o jejím nařízení mu bylo doručeno dne 24. 2. 2004) již s těmito nemůže nakládat. Tím, že uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru ze dne 26. 10. 2004, uvedl H. b. a.s. vědomě v omyl, a tuto smlouvu je nutné považovat za neplatnou. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů. Názor krajského soudu, že zákaz disponovat s majetkem měl povinný teprve od vydání exekučního příkazu na prodej nemovitosti ze dne 4. 1. 2005, považuje za chybný. Dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se v rámci rozvrhu uspokojí ve třetí skupině. Argumentuje, že soud při tomto závěru opomenul aplikovat ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Není důvodu k tomu, aby náklady dražby vzniklé v exekučním řízení byly uspokojovány v horším pořadí, než náklady dražby vzniklé ve výkonu rozhodnutí soudem. Přináležitost pohledávky exekutora do první rozvrhové skupiny odvozuje též z § 3 zákona č. 120/2001 Sb., které hovoří o tom, že exekutor vykonává svou činnost za úplatu a také z § 5 odst. 3 vyhl. 330/2001 Sb., exekučního tarifu; v důsledku toho, že celá podstata byla rozdělena v rámci první skupiny, došlo k protiprávnímu stavu, neboť exekutor musel provést exekuci zdarma. Dovolatel též tvrdí, že odvolací soud rozhodnutím, že exekutorova pohledávka se neuspokojí vůbec, rozhodl o již jednou pravomocně rozhodnuté věci, neboť o nákladech exekutora bylo rozhodnuto soudním exekutorem příkazem k náhradě nákladů exekuce (v právní moci dne 12. 9. 2005). V doplnění svého návrhu pak dovolatel předkládá argument, opírající se o rozhodnutí Městského soudu v Praze, že z hlediska hmotněprávního jsou součástí zástavy také náklady na vymožení zástavy, a proto ji z hlediska pořadí předcházejí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřili soudní exekutor a věřitelka – H. b., a. s., přičemž soudní exekutor se s dovoláním oprávněného plně ztotožnil, kdežto věřitelka se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu. Dovolání – přípustné podle 238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., – není důvodné. Dovolací soud předně uzavřel, že oprávněný je osobou legitimovanou k podání dovolání, i když nepopřel pohledávku H. b., a.s. co do její pravosti při rozvrhovém jednání, kterého se zúčastnil. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2968/2000, dovodil, že § 336o ani § 337c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před l. 1. 2001 upravující postup soudu při rozvrhovém jednání a rozvrhové usnesení nevylučovaly, aby si mohl účastník, který byl přítomen rozvrhovému jednání, podat odvolání. Ani ze současného znění § 337b odst. 3 o. s. ř. nevyplývá, že by takové právo bylo účastníku přítomnému rozvrhovému jednání upřeno. Nepopření pohledávky proto nezbavuje takového účastníka ani možnosti napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda povinný neporušil zákaz nakládání se svým majetkem vyplývající z § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., uzavřel-li v souvislosti s kupní smlouvou, jejímž předmětem byly exekucí postižené nemovitosti, smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, a návazně zástavní smlouvu, na základě níž bylo k nemovitostem zřízeno zástavní právo. V souzené věci byla exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2003, č. j. 50 Nc 42998/2003-7. Po jejím nařízení (a po doručení usnesení o jejím nařízení) povinný uzavřel dne 15. 10. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem se staly vydražené nemovitosti, tj. objekt bydlení č. p. stojící na pozemku parc. č., pozemek parc. č. – zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N., obci O. Kupní cenu měl povinný dle bodu III. kupní smlouvy zaplatit z hypotečního úvěru poskytnutého mu H. b. a. s. (resp. tehdy Č. h. b. a. s. /č. l. 150/). Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo, ve výši 3,000.000,- Kč uzavřel povinný s bankou dne 26. 10. 2004; úvěr byl poskytnut na koupi zmíněných nemovitostí. Týž den byla mezi H. b. a.s. jako zástavním věřitelem, P. K. a H. M. jako zástavci (každý byl vlastníkem jedné poloviny vydražených nemovitostí) a povinným Ing. R. L. jako dlužníkem uzavřena zástavní smlouva k nemovitosti reg. číslo, k zajištění pohledávky představující poskytnutý úvěr (č. l. 43). Dle této smlouvy mimo jiné dal zástavní věřitel předem svůj souhlas k převodu předmětu zástavy v případě, že se vlastníkem předmětu zástavy stane dlužník, s nímž zástavní věřitel uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru (tedy povinný). Podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým porušil tuto povinnost, je neplatný. Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému maření exekuce, se pojí s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce, a vztahuje se nejen na majetek, který má povinný ke dni doručení usnesení o nařízení exekuce, ale i na majetek nabytý povinným po doručení tohoto usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1813/2006). Jestliže povinný nesmí s majetkem, který má ke dni doručení usnesení o nařízení exekuce, nakládat od tohoto dne (tedy bez ohledu na to, zda a jak bude tento majetek postižen exeku