20 Cdo 1702/2009 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1702/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2011 Spisová značka:20 Cdo 1702/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1702.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Konkurs Vykonatelnost rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 51 ZKV § 47 odst. 1 ZKV § 63 odst. 1 ZKV Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 3. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.13.2011III.ÚS 1735/11JUDr. Jiří Muchaodmítnuto08.31.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1702/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného ČSOB Investiční společnost, a. s., člen skupiny ČSOB, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo 256 77 888, zastoupeného JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze-Karlíně, Pobřežní 394/12, proti povinnému KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem v Brně, Křižíkova 68a, identifikační číslo 463 47 267, zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, pro 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 6377/2007, o dovolání povinného i oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, takto: I. Dovolání povinného se odmítá. II. Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, se v rozsahu, jímž krajský soud zamítl návrh na nařízení exekuce pro 5 000 000,- Kč, zamítá; jinak se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil usnesení (jímž městský soud nařídil exekuci podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 8 Ro 2361/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-203, pro pohledávku oprávněného 5,000.000,- Kč, náklady předchozího řízení 643.884,45 Kč i náklady exekuce a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou) tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl (výrok I.), povinnému nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení vůči oprávněnému (výrok II.) a oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce odměnu a náklady ve výši 7.735,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (platební rozkaz) nabyl účinky pravomocného rozhodnutí nikoliv ke dni, kdy byl proti němu podaný odpor usnesením odmítnut pro opožděnost, ale ke dni uplynutí 15-denní lhůty pro podání odporu. Na pozdě podaný odpor je třeba pohlížet tak, jako by vůbec nebyl podán. Právní moc platebního rozkazu v projednávané věci tedy nastala 21. 4. 1998, tedy ještě dříve než povinný podal návrh na vyrovnání. Protože pohledávka oprávněného vyplývající z exekučního titulu nebyla ve vyrovnacím řízení uplatněna, zanikla ve smyslu § 63 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění od 25. 10. 2000 (dále jen „ZKV“). Platební rozkaz je proto zjevně neúčinný a není způsobilý, aby podle něj byla vedena exekuce. Usnesení odvolacího soudu ve výroku II. (o nákladech řízení) napadl dovoláním povinný a ve výroku I. (o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) a III. (o nákladech exekuce) oprávněný. Povinný ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. napadeného usnesení s tím, že není na místě (vůči povinnému nepřiměřeně tvrdá) aplikace § 150 o. s. ř., a prosazuje, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1966 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvádí, že postup povinného je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nesmí mu být poskytnuta právní ochrana (§ 265 obch. zák.). Pokud tak odvolací soud učinil, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci. Povinný v rozporu s § 47 odst. 1 ZKV neuvedl oprávněného v seznamu svých věřitelů a soud s ním jako se známým věřitelem nejednal a nevyrozumíval jej (např. ve smyslu § 51 odst. 1 ZKV). Tím povinný hrubě porušil povinnosti dlužníka podle ZKV a způsobil nepřihlášení pohledávky oprávněného. V daném případě také došlo k nesprávnému postupu soudů, neboť usnesení o povolení vyrovnání nebylo zapsáno do obchodního rejstříku. Krajský obchodní soud v Brně neověřil úplnost a správnost seznamu věřitelů ani dle údajů soudu známých z jeho činnosti (z předchozího konkursu a nalézacího řízení) a nevyzval povinného k doplnění seznamu. Informovanost věřitelů v daném případě nebyla zajištěna způsobem předpokládaným v ZKV. Skutečnost, že se informace o povolení vyrovnání objevila v tisku (brněnský deník Rovnost) a na úřední desce soudu v Brně, nelze považovat za postačující ani odpovídající požadavkům § 51 odst. 1 a § 13 odst. 5 ZKV. Není přípustné, aby se povinný ke svému prospěchu dovolával nepřihlášení této pohledávky do vyrovnacího řízení a těžil z vlastního protiprávního jednání k újmě oprávněného. Oprávněný rovněž nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že platební rozkaz nabyl právní moci dne 21. 4. 1998 (marným uplynutím lhůty k podání odporu). Podle oprávněného sice nabyl platební rozkaz formální právní moci 21. 4. 1998, ale materiální právní moci (závaznost jako exekuční titul) až právní mocí usnesení o odmítnutí odporu (25. 9. 2006) a až tehdy se stal způsobilým exekučním titulem; teprve pak mohl oprávněný podat návrh na nařízení exekuce. Pokud odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly před nabytím materiální právní moci a vykonatelnosti titulu, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení, protože nejde o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2009). Podle výkladu odvolacího soudu by se platební rozkaz stal závazným a vykonatelným poté, kdy by již reálně pozbyl způsobilosti k tomu, aby byl podkladem pro nucený výkon, což je v rozporu s právem oprávněného na spravedlivý proces a s principem spravedlivé ochrany práv účastníků. Dále oprávněný namítá, že nepřihlášení pohledávky 5,000.000,- Kč do vyrovnání nemohlo mít žádný dopad na existenci závazku povinného platit náklady řízení 643 884,45 Kč, který vznikl až po skončení vyrovnání (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-203). Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání povinného není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání povinného přípustné proto, že rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001). Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání oprávněného je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti je i důvodné. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; takové vady však z obsahu spisu nevyplývají. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K námitce nesprávnosti postupu konkursního soudu (absenci zápisu usnesení o vyrovnání do obchodního rejstříku, neověření úplnosti seznamu věřitelů) je