20 Cdo 174/2022

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 72 EXE 61560/2018-754, zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce v rozsahu námitek povinné ohledně vadnosti řízení sp. zn. 19 C 175/2010, podjatosti soudců v nalézacím řízení, uvedení chybných adres a záměrného nedoručování soudních listin v exekučním řízení a postižení účtů povinné č. XY, neboť o těchto námitkách bylo rozhodnuto usnesením č. j. 72 EXE 61560/2018-66 (výrok I), ve zbytku návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (výrok II), řízení vedené o námitce povinné proti exekučnímu příkazu č. j. 154 EX 240/18-17 zastavil, neboť exekutor tento příkaz sám zrušil a odpadla tak důvodnost jeho přezkumu (výrok III), a námitky povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 3. 2020, č. j. 154 EX 240/18-59, vydané exekutorem Mgr. Janem Mlynarčíkem, pro opožděnost odmítl (výrok IV).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 29 Co 284/2020-1284, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II usnesení soudu prvního stupně změnil potud, že se částečně zastavuje exekuce, a to co do jejího způsobu provedení prodejem spoluvlastnického podílu ½ bytu č. 451/2 s podílem 1939/10 000 na společných částech domu a pozemku st. p. č. XY, a spoluvlastnického podílu 1939/20 000 na parc. č. XY, vše v obci a kat. území XY, nařízeného exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jana Mlynarčíka č. j. 154 EX 240/18-15, jinak v tomto výroku soudu prvního stupně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a odmítl odvolání povinné do výroků III a IV usnesení soudu prvního stupně (výrok II).

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné.

Povinná své dovolání staví na námitce, že exekuce je vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu, a z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí podle jejího názoru neobstojí. Toto rozhodnutí nemá obstát ani proto, že orgány moci soudní jak v nalézacím, tak ve vykonávacím řízení se vůči ní dopustily údajných nespravedlností. Dovolatelka následně mimořádně obšírně (čl. IV body 1/ - 10/) líčí údajné okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu, a dovolatelkou tvrzené nepřiměřenosti, jimž byla ze strany oprávněných i orgánů státní moci soudní vystavena. Tím se reálně domáhá úhrnného přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, jakož i úhrnného přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Takový úplný přezkum však není v dovolacím řízení možný (srov. § 241a odst. 2, 3 o. s. ř., dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3861/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2121/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3792/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1578/2016).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.) a argumentace povinné je toliko kritika dosavadního průběhu řízení exekučního, nalézacího i souvisejících okolností, postrádá její dovolání vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. K doplnění dovolání ze dne 27. 1. 2022, učiněnému po uplynutí lhůty k podání dovolání podle § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř., nelze přihlížet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2451/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1589/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2784/2020).

Dovolání povinné proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání do výroků II a IV usnesení soudu prvního stupně, není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].

Dovolací soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolací soud nepřehlédl, že obsahem podání povinné ze dne 3. 1. 2022, označeným jako „doplnění dovolání“, vznesla povinná námitku podjatosti vyšší soudní úřednice Aleny Harcinikové a soudce JUDr. Pavla Preislera, Ph.D. O námitce podjatosti soudce JUDr. Pavla Preislera, Ph.D., již bylo v řízení několikrát pravomocně rozhodnuto (srov. odst. 13 rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž naposledy se touto námitkou zabýval odvolací soud (srov. rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm odkazovaná rozhodnutí, např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2019, č. j. 29 Co 113/2019-351) se závěrem, že JUDr. Preisler není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, neboť jeho podjatost nelze dovozovat pouze z jeho postupu (byť pro povinnou nepříznivého) v exekučním řízení, aniž by byl dán vztah soudce k dané věci či k účastníkům řízení. Dovozuje-li dále povinná podjatost vyšší soudní úřednice, jde o zjevné zneužití práva ze strany povinné. Odvolací soud dal povinné jasně a zřetelně najevo, že úkony úředních osob v řízení nemohou samy o sobě podjatost odůvodnit. Vzhledem k tomu, že povinná v rámci řízení podává opakovaně četné námitky podjatosti většiny osob figurujících v řízení a těmto námitkám není opakovaně vyhovováno a jsou zamítány, musí být povinné zřejmé, že postup úředních osob v řízení bez dalšího vztahu k věci jejich podjatost nemůže založit a její opakované a četné návrhy na vyslovení podjatosti osob vystupujících v řízení jsou zjevným zneužitím práva. Námitka podjatosti odůvodněná pouze okolnostmi spočívajícími ve špatném postupu ve věci, které jako nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce označuje přímo zákon (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto a opakovaně) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako procesní obstrukci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 81/2018, ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 104/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4649/2018). Nejvyšší soud považuje vznesené námitky podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k těmto námitkám nepřihlížel (§ 2 o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 499/2020, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1209/20).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].