20 Cdo 1794/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1794/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2006 Spisová značka:20 Cdo 1794/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1794.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 343 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 48 odst. 5 písm. c) předpisu č. 41/1964Sb. § 155 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1794/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. P. a.s., zastoupené advokátem, proti povinným 1) D. H., a 2) J. H., zastoupeným advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 SE 243/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 28. 2. 2005, č.j. 40 Co 1430/2004-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze 17. 12. 2003, č.j. 40 Co 447/2003-41, krajský soud k odvolání povinných zrušil rozhodnutí z 10. 12. 2002, č.j. 19 SE 243/2002-10, jímž okresní soud nařídil exekuci (svého usnesení z 13. 5. 1987, č.j. 6 C 91/87-5, jímž byl schválen smír, kterým se povinní zavázali vyklidit byt na H. ulici a předat jej oprávněné do 15 dnů ode dne, kdy jim bude pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování /č.l. 7/), a věc mu vrátil s odůvodněním, že – nenařídil-li jednání a neprovedl dokazování, jímž by zjistil, zda byla povinným zajištěna bytová náhrada odpovídající vykonávanému rozhodnutí, a mohl tak dovodit, zda se exekuční titul stal vykonatelným – zatížil řízení vadou. Současně exekučnímu soudu prvního stupně vytkl, že povinnost k vyklizení bytu vázal na rozhodnutí příslušného orgánu, kterým bude povinným přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, „aniž respektoval současnou právní úpravu, která takové rozhodnutí o přidělení náhradního bytu dle zákona č. 41/1964 Sb. neakceptuje“, a připomenul, že „na daný případ bylo třeba aplikovat přechodná ustanovení zákona č. 519/1991 Sb.“ Usnesením ze 17. 8. 2004, č.j. 19 SE 243/2002-73, okresní soud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že exekuční titul, pravomocný dnem 18. 5. 1987, se sice – poté, co byl povinným rozhodnutím MěNV v P. (č.l. 3) ze 4. 5. 1990 podle § 48 zákona č. 41/1964 Sb. přidělen náhradní byt (na T. ulici), a co povinní 17. 5. 1990 uzavřeli s Bytovým podnikem města P. dohodu o užívání tohoto bytu podle § 155 občanského zákoníku v rozhodném znění (č.l. 109) – stal uplynutím patnáctidenní lhůty dnem 2. 6. 1990 vykonatelným; protože však návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 13. 10. 2002, považuje okresní soud námitku promlčení vznesenou povinnými v odvolání (č.l. 13) za důvodnou a tudíž právo oprávněné uplynutím desetileté lhůty za promlčené podle § 110 občanského zákoníku. K odvolání oprávněné krajský soud rozhodnutí okresního soudu – s odůvodněním, že je považuje za věcně správné – potvrdil, „byť z odlišného důvodu“. Připomenul, že podle čl. III, bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. ve znění zákona č. 24/1993 Sb. se pravomocné rozsudky na vyklizení bytu vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Dále odvolací soud konstatoval, že do 31. 12. 1991 nalézací soudy při ukládání povinnosti k vyklizení bytu s bytovou náhradou vyslovily „jen obecně, alternativně“, že povinný se z bytu vystěhuje po přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování; o konkrétní formě bytové náhrady pak rozhodovaly správní orgány podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jenž byl k 1. 1. 1992 novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. zrušen. Poté vyjádřil právní závěr, že bylo-li ustanovením čl. III, bodu 6. přechodných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb. rozhodnutí správního orgánu o přidělení (obecně) bytové náhrady považováno za rozhodnutí ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu, „pak tento důsledek vyplývá přímo ze zákona a ani vykonávací soud na tom nemůže nic změnit“, a uzavřel, že rozhodnutí MěNV o přidělení náhradního bytu na T. ulici je „z pohledu shora uvedeného právního názoru právně bezvýznamné“. Pokud jde o skutečnost prokázanou před soudy obou stupňů (viz poslední odstavec první strany usnesení okresního soudu ze 17. 8. 2004 na č.l. 73 a první odstavec strany následující, dále pátý odstavec třetí strany napadeného usnesení odvolacího soudu na č.l. 96 a konečně zpráva domovní správy ze 6. 2. 2003 na č.l. 39), že totiž povinní sami poté, co jim byl 4. 5. 1990 přidělen náhradní byt na T. ulici, o jehož užívání (správně – řečeno dikcí ustanovení § 155 občanského zákoníku v tehdy účinném znění – odevzdání a převzetí) uzavřeli s tehdejším Bytovým podnikem města P. 17. 5. 1990 dohodu, že pak nájemní vztah k tomuto náhradnímu bytu ke dni 30. 5. 1990 ukončili (č.l. 39) a že ještě předtím, totiž 23. 5. 1990, uzavřeli další dohodu (schválenou tehdejším MěNV v P. /viz č.l. 111/), jíž se v rámci tzv. čtyřvýměny zavázali nastěhovat se do bytu manželů L. a M. V. v P.-Ú., zatímco do jejich – náhradního – bytu na T. ulici se měli nastěhovat manželé V. a O. Š., pokud jde tedy o tuto skutečnost, k ní odvolací soud zaujal závěr, že titulem stanovenou povinnost (zajistit náhradní byt) „není možno za situace, kdy je evidentní, že původně zajištěný byt pro povinné má již k dispozici třetí osoba, která jej s povinnými směnila, reálně splnit, a uzavřel, že oprávněná existenci bytové náhrady ke dni podání návrhu na nařízení exekuce podle § 343 odst. 3 občanského soudního řádu ve ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) neprokázala, takže „exekuce nemůže být nařízena“. V dovolání z 11. 7. 2005 (sepsaném původním /a nyní opět jediným/ advokátem JUDr. M. K., jenž své zastoupení oprávněné doložil nejen plnou mocí z 27. 11. 2002, tedy na počátku řízení zahájeného 23. 10. téhož roku, ale také plnou mocí z 11. 7. 2005, výslovně udělenou „ve věci podání dovolání a účasti v dovolacím řízení“, takže dovolací soud se nezabýval /srov. též rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/1997 pod poř. č. 36/ dovoláním podaným za oprávněnou 22. 7. 2005 JUDr. P. D./č.l. 114/, který ostatně 11. 8. 2005 okresní soud uvědomil, že mu oprávněná plnou moc odvolala, takže ji již nadále zastupovat nebude) oprávněná – posuzováno podle obsahu jejího podání ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. – namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. spatřuje v právním posouzení podkladového titulu jako nevykonatelného, byl-li tento závěr odůvodněn „nemožností povinnost (zajistit bytovou náhradu odpovídající titulu) reálně splnit“, protože byt již má k dispozici třetí osoba. Dovolatel má zajištění náhradního bytu odpovídajícího vykonávanému titulu za prokázané nejen rozhodnutím o přidělení náhradního bytu, ale i na ně navazující dohodou o užívání tohoto bytu, uzavřenou povinnými s bytovým podnikem města P. dne 17. 5. 1990. Ostatně ohledně takto přiděleného náhradního bytu v P.-P. pak povinní uzavřeli další smlouvu, a to dohodu o jeho směně za byt další, a to v P.-Ú. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (a o tento případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze 17. 12. 2003 nevyjádřil závazný právní názor, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí; jak již bylo řečeno v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, v onom kasačním usnesení odvolací soud pouze vyjádřil názor, že s ohledem na přechodné ustanovení čl. III, bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. ve znění z