20 Cdo 191/2024 — Nejvyšší soud

20 Cdo 191/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2024 Spisová značka:20 Cdo 191/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.191.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Doručování vyhláškou Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 268 odst. 1 bod h o. s. ř. § 8 odst. 4 předpisu č. 48/1997 Sb. ve znění od 01.01.2008 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 191/2024-336 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České průmyslové zdravotní pojišťovny, se sídlem v Ostravě, Jeremenkova 161/11, identifikační číslo osoby 47672234, zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, proti povinnému M. R., zastoupenému Mgr. Václavem Votavou, advokátem se sídlem v Javorníku, Míru 150, pro 139 322 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 EXE 1776/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 40 Co 137/2023-316, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jeseníku (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2022, č. j. 2 EXE 1776/2011-284, opětovně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením téhož soudu ze dne 28. 8. 2011, č. j. 2 EXE 1776/2011-22, přičemž návrh na zastavení exekuce je datován 3. 8. 2018. Uzavřel, že povinný jako plátce pojistného si v závěru roku 1997, resp. na začátku roku 1998 řádně nesplnil svou povinnost, která mu vyplývá z § 8 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, když o svém dlouhodobém pobytu v cizině neučinil u příslušné zdravotní pojišťovny (předchůdkyně oprávněné) písemné prohlášení; učinil tak až k datu 12. 4. 2007. Toto prohlášení přitom nelze zaměňovat s oznamovací povinností tehdejšího zaměstnavatele povinného vyplývající z § 10 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Až v červnu 2007 se povinný obrátil prostřednictvím Generálního konzulátu České republiky v Chicagu na správní odbor Městského úřadu Jeseník se žádostí o vydání (nového) cestovního pasu. Adresa povinného se objevila sice poprvé v návrhu H. K. na zvýšení výživného ze dne 14. 4. 2004 ve věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 P 3/2004, H. K. však již dne 9. 7. 2004 předložila soudu zásilku, že povinný na uvedené adrese dva roky nebydlí (proto byl také povinnému ustanoven opatrovník). Je nesporné, že právní předchůdkyně oprávněné v době vydání výměrů ze dne 21. 11. 2005, které se týkaly dlužného pojistného na zdravotní pojištění za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 2005 a vyměřeného penále za stejné období, o dlouhodobém pobytu povinného v zahraničí nevěděla, proto je na výměrech uvedena tehdejší adresa platného trvalého pobytu povinného. Ze stejného důvodu byly výměry povinnému doručovány formou veřejné vyhlášky podle § 26d odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, nikoliv podle § 22 téhož zákona do ciziny. Okresní soud rovněž neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou povinný vznesl. 2. Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že předchůdkyně oprávněné nevěděla o pobytu povinného v cizině, a proto důvodně povinnému doručovala platební výměry veřejnou vyhláškou. Rovněž souhlasil se závěrem, že povinný si řádně nesplnil svou oznamovací povinnost vůči příslušné zdravotní pojišťovně, přičemž právní předchůdkyně oprávněné neměla povinnost na to povinného upozorňovat. Zánik povinnosti platit pojistné přitom zákon spojuje až s doručením písemného prohlášení příslušné zdravotní pojišťovně. 3. Odvolací soud rovněž neshledal žádný omluvitelný důvod, pro který by se povinný jako účastník řízení nemohl s řádně doručenými platebními výměry seznámit. Odpovědnost za sdělení „doručovací adresy“ stíhala povinného, příslušná zdravotní pojišťovna neměla povinnost vyvíjet nějakou aktivitu k jejímu zjištění. Omluvitelný důvod nelze spojovat ani s postupem Okresního soudu v Jeseníku ve věci vedené pod sp. zn. 16 P 3/2004, neboť obsah spisu nedává podklad pro závěr, že povinný sdělil soudu svoji adresu v souvislosti s řízením o zvýšení výživného pro svého nezletilého syna. 4. Nedůvodná je podle odvolacího soudu i námitka promlčení. Platební výměry nabyly právní moci dne 15. 2. 2006, promlčecí doba je pětiletá. Právní předchůdkyně oprávněné na základě exekučních titulů vedla vykonávací řízení u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 951/2006 a 11 E 952/2006 a v těchto řízeních pokračovala od 13. 10. 2006 do 10. 7. 2007, takže došlo ke stavení promlčecí lhůty. Jestliže poté bylo exekuční řízení opětovně zahájeno dne 29. 6. 2011, promlčecí doba nemohla uplynout. K námitce promlčení ve vazbě na právo předepsat pojistné odvolací soud odkázal na judikaturu „vyšších soudů“, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4397/2011, podle něhož námitka promlčení práva předepsat pojistné nemá v řízení o výkon rozhodnutí místo, neboť nelze zpochybňovat věcnou správnost exekučního titulu. Odvolací soud rovněž neshledal důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). 5. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání zdůvodnil tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování existence důvodu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zejména ve vztahu k formální vykonatelnosti rozhodnutí, v konkrétním případě zejména ve vztahu ke zkoumání tvrzeného omluvitelného důvodu, pro který se účastník nemohl s rozhodnutím seznámit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, či ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 43/2021), a dále u posouzení existence důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5987/2017). 6. Dále podle povinného nebyly v praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny právní otázky: 1) jakým způsobem má exekuční soud posuzovat existenci důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k námitce povinného ohledně nesprávného způsobu doručení písemnosti (doručení veřejnou vyhláškou namísto doručení do ciziny); 2) zda lze jako omluvitelný důvod, pro který se povinný nemohl s předmětným rozhodnutím seznámit a jehož existence má zásadní vliv na otázku účinnosti doručení, posoudit chybný postup v jiném řízení, v jehož důsledku došlo ke zmaření možnosti provést již v roce 2004, tedy v době před vydáním namítaných platebních výměrů, zápis adresy pro doručování povinného do evidence obyvatel, čímž by byla najisto postavena záležitost způsobu doručování písemností povinnému ze strany příslušných orgánů (včetně právního předchůdce oprávněné) do budoucna. 7. K nesprávnému posouzení neexistence důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolatel nesouhlasí s vyhodnocením, že nebyly dány předpoklady pro zaslání písemností do ciziny. Uvedl, že v době doručování platebních výměrů se již téměř osm let nacházel v USA. Podle jeho názoru soud bagatelizuje nejzásadnější aspekt, a to řízení vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 P 3/2004. Povinný od počátku uváděl, že správná a do dnešního dne platná je adresa v USA, na níž se povinný zdržuje a kterou sdělila opatrovnickému soudu H. K.. Okresní soud proto dospěl k nesprávnému závěru, že povinný je osobou neznámého pobytu, a proto je třeba mu ustanovit opatrovníka. Dovolatel zpochybňuje, zda vůbec oznámení na obálce „this person doesn't live at this address – two years“ vyznačil poštovní doručovatel nebo jiná osoba, přičemž tato informace měla pro povinného zásadní důsledky. Opatrovnický soud měl tedy sám povinného na adresu v cizině obeslat. V důsledku chybného postupu soudu byl v roce 2004 znemožněn zápis adresy povinného v USA do evidence obyvatel, a proto nebyly ani platební výměry do ciziny doručovány. 8. Podle názoru dovolatele je v dané věci plně použitelný závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, podle něhož dospěje-li soud v řízení o výkon rozhodnutí nebo v jiném řízení k závěru, že rozhodnutí soudu vydané v občanském soudním řízení není z formálního hlediska vykonatelné, neboť nebylo řádně