20 Cdo 2296/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2296/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2007 Spisová značka:20 Cdo 2296/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2296.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2296/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Slovenské republiky – Ministerstva obrany Slovenské republiky, proti povinnému J. T., zastoupenému justiční čekatelkou Krajského soudu v Českých Budějovicích, pro 1.390,- Sk, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 E 767/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 2. 2006, č.j. 8 Co 2797/2005-21, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 2. 2006, č.j. 8 Co 2797/2005-21, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích z 27. 5. 2005, č. j. 20 E 767/2005-5, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (o povinnosti nahradit škodu, vydaného 11. 4. 2001 velitelem vojenského útvaru, Slovenská republika, pod č.j. 34/2001). Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že předmětné rozhodnutí nelze vykonat ani podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (titul byl vydán 11. 4. 2001, tedy předtím, než Nařízení nabylo účinnosti /1. 3. 2002/), ani podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (jelikož nejde o rozhodnutí soudu majetkové povahy v občanských věcech či soudem schválený smír v těchto věcech, o rozhodnutí soudu v trestních věcech týkajících se náhrady škody, ani o rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení). Vykonatelnost podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit ani ze zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jelikož rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru „nelze typově zařadit ani pod rozhodnutí justičních orgánů ve věcech (mimo jiné) občanskoprávního charakteru, ani pod cizí soudní smír či cizí notářský zápis“. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná, jednající svým zaměstnancem (pověřeným k takovému jednání statutárním orgánem – ministrem) s právnickým vzděláním nabytým na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě 2. 6. 1976. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje jednak ze skutečnosti, že otázka vykonatelnosti rozhodnutí velitele vojenského útvaru cizího státu (zde Slovenské republiky) dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena nebyla, a jednak z okolnosti, že tato otázka (viz přiložená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 232/2005-10, a Městského soudu v Praze, č.j. 39 Co 365/2005-35, /č.l. 28-30/) je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, oprávněná spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že předmětné rozhodnutí velitele vojenského útvaru není vykonatelné ani podle zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním (se závěrem o jeho nevykonatelnosti podle Nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 a podle dvoustranné Smlouvy mezi ČR a SR souhlasí). Podle jejího přesvědčení totiž rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru o povinnosti k náhradě škody není rozhodnutím o právních vztazích v oblasti veřejné správy, nýbrž rozhodnutím (vydaným nikoli ve správním řízení, ale ve zvláštním řízení podle ustanovení § 161 a násl., zejména § 163 odst. 1, zákona Národní Rady SR č. 370/1997), jímž jsou upravovány majetkové, tedy soukromoprávní vztahy uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 97/1963 Sb. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že v dovolacím řízení má být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda rozhodnutí služebního orgánu cizího státu (řečeno dikcí ustanovení § 163 odst. 1 zákona č. 370/1997 Z.z. ve znění pozdějších předpisů), v daném případě rozhodnutí velitele vojenského útvaru, je vykonatelné na území České republiky podle ustanovení § 63 zákona č. 97/1963 Sb.             Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že takové rozhodnutí velitele vojenského útvaru není vykonatelné ani podle ustanovení § 63 zákona č. 97/1963 Sb., jelikož je „nelze typově zařadit ani pod rozhodnutí justičních orgánů ve věcech (mimo jiné) občanskoprávního charakteru, ani pod cizí soudní smír či cizí notářský zápis“. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Podle ustanovení § 63 zákona č. 97/1963 Sb. rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech mají v Československé socialistické republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána Československými orgány. Zákon tedy hovoří o rozhodnutích „justičních orgánů cizího státu“. Justičními orgány má na mysli, jak plyne ze souvislosti jeho ustanovení, soudy a (státní) notářství. Je však možné, že v některých státech přísluší rozhodování o některých občanskoprávních, rodinných, pracovních či jiných obdobných věcech orgánům jiným než těm, které zákon označuje za justiční (např. rozhodnutí správního orgánu ve věcech nezletilých apod.). I rozhodnutí takovýchto jiných než justičních orgánů cizího státu, příslušných rozhodovat podle právního řádu daného státu, je třeba stavět naroveň rozhodnutím justičních orgánů cizího státu ve smyslu § 63 zákona. Rozhodující je, že rozhodnutí bylo vydáno v takové věci, která spadá mezi věci uvedené v § 1 zákona (tedy věci občanskoprávní /a o takovou jde v daném případě, kdy vykonáno má být rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu/, rodinné, pracovní a jiné obdobné, zejména obchodní). Cizí orgán podle právního řádu svého státu při rozhodování o takové věci plní stejnou funkci, kterou by plnil justiční orgán podle zásad československého (nyní českého) právního řádu. Není totiž důvod přenášet vlastní představy o organizaci rozhodování do cizích právních řádů a odmítat přiznat účinnost rozhodnutím cizích orgánů činných v uvedených věcech – zejména jestliže tyto orgány postupují a počínají si stejným či obdobným způsobem jako soudy – jen proto, že v rámci organizace výkonu státní moci v daném státě nejsou zařazovány mezi orgány, které lze pokládat za justiční podle chápání československého (nyní českého) práva. Musí však jít o takovou instituci, která splňuje, alespoň v nezbytné míře, představu o minimálním standardu, vyplývající ze zásad československého (nyní českého) právního řádu o tom, co lze rozumět pod pojmem orgán (přesnější v tomto směru byla např. formulace § 636 o.s.ř. z roku 1950, jež mluví o rozhodnutí cizího státu, za které se považovalo rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v ČSR /nyní ČR/ soudy). O náhradě škody způsobené vojákem (§ 46 zákona č. 220/1999 Sb.) státu (České republice) rozhoduje podle § 56 uvedeného zákona služební orgán. Tímto zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičeních a o některých právních pom