20 Cdo 2311/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2311/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2020 Spisová značka:20 Cdo 2311/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2311.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Zneužívání výkonu práv a povinností Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2311/2020-517 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, proti povinnému VESLAŘSKÝ KLUB MORÁVIA UH z. s., se sídlem v Uherském Hradišti, Tyršovo náměstí č. 440, identifikační číslo osoby 16361016, zastoupenému Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 39 EXE 570/2015, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 18. února 2020, č. j. 60 Co 280/2019-479, t a k t o : I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 868,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie Ježkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 31. května 2019, č. j. 39 EXE 570/2015-332, podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 67 Ex 252/15, na základě pověření Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. března 2015, č. j. 39 EXE 570/2015-12, podle elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. dubna 2013, č. j. EPR 53137/2013-11. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté k odvolání oprávněného usnesením ze dne 18. února 2020, č. j. 60 Co 280/2019-479, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolací soudu (a obdobně i soudu prvního stupně) vyplývá, že k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. došlo z důvodu, že komplex právních jednání oprávněného M. B. a dalších osob - zejména jeho bratra L. B. (bývalého předsedy povinného), která vedla k vydání exekučního titulu, je ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) postižen stigmatem kolize s dobrými mravy a představuje zneužití procesního práva. Daný komplex právních jednání byl soudy obou stupňů podrobně popsán. V nejpodstatnějších bodech jej lze shrnout tak, že bratr oprávněného L. B. po svém odvolání z funkce předsedy povinného (byť dosud není vyjasněno, zda jeho odvolání bylo oprávněné) zřídil povinnému datovou schránku, přičemž své oprávnění jednat za povinného osvědčoval vůči orgánu veřejné správy dřívějším rozhodnutím o svém zvolení do funkce předsedy povinného a zamlčoval, že proběhly valné hromady, na nichž byl z funkce odvolán. O zřízení datové schránky nové vedení spolku neinformoval a umožnil přístup do datové schránky další osobě. V této situaci oprávněný M. B., který o založení datové schránky věděl, jako žalobce podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který se stal exekučním titulem v této věci, a následně i exekuční návrh. Jelikož listiny v rámci těchto řízení byly (a podle zákona musely být) doručovány právě do datové schránky povinného, do níž však měl přístup pouze bratr oprávněného L. B. a jím pověřená osoba, přičemž povinný, resp. osoby oprávněné za něj jednat o založení datové schránky nevěděly, a tedy nevěděly ani o probíhajícím řízení, nemohly se vydání elektronického platebního rozkazu procesně bránit, případně dobrovolně splnit jím uloženou povinnost. Oprávněný M. B. takto jednal k tíži povinného, přestože se sám považoval za člena povinného a za člena jeho předsednictva. Jednání oprávněného a jeho bratra tvoří jeden celek, který vykazuje znaky zneužití procesního práva, neboť oprávněný při uplatnění svého nároku postupoval v rozporu s účelem procesních norem, s cílem dosáhnout procesní výhody, avšak způsobem nepředpokládaným procesním právem. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva: 1) Zda může být samotné uplatnění práva žalobou u nalézacího soudu, tj. realizace procesního práva, v rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva, není-li zároveň zjištěno, že v rozporu s dobrými mravy je také samotný hmotněprávní nárok žalobou uplatněný? Tato právní otázka podle dovolatele nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Dovolatel se domnívá, že procesní úkon podání žaloby nemůže být sám o sobě zneužitím práva, pokud nebylo zároveň zjištěno zneužití práva v rámci žalobou uplatněného hmotněprávního nároku. 2) Zda se do řízení exekučního promítá vada řízení nalézacího spočívající v absenci ustanovení opatrovníka, jsou-li pro jeho ustanovení splněny podmínky podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.? Odvolací soud se podle dovolatele při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že vady nalézacího řízení se nepřenášejí do řízení exekučního, což platí i o nedostatku šetření předpokladů pro ustanovení opatrovníka. Povinnému navíc nic nebránilo podat ve věci exekučního titulu žalobu pro zmatečnost a domáhat se nápravy procesního pochybení nalézacího soudu, což však neučinil. 3) Zda soud v nalézacím řízení doručuje právnické osobě, spolku, má-li zřízenu datovou schránku přímo právnické osobě, či jejímu statutárnímu orgánu, tedy zda je pro otázku řádného doručení exekučního titulu rozhodné, kdo je statutárním orgánem spolku? Odvolací soud se podle dovolatele při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že soud při doručování právnické osobě se zřízenou datovou schránkou nemá zjišťovat, kdo je jejím statutárním orgánem ani kdo datovou schránku „vybral“. 4) Zda může být nevědomost o existenci datové schránky spolku a s tím spojené možné doručování spolku prostřednictvím datové schránky podle ustanovení § 45 o. s. ř. v řízení nalézacím přičítáno v exekučním řízení k tíži (z hlediska zneužití práva) oprávněnému (v nalézacím řízení žalobci), který o existenci datové schránky věděl a to obzvláště za situace, že podle ustanovení § 14b zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi, existuje veřejný seznam subjektů, které mají zřízeny datovou schránku? Má statutární orgán povinnost zjišťovat, zda má spolek zřízen datovou schránku? Tato právní otázka podle dovolatele nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Podle názoru dovolatele povinný mohl a při postupu s péčí řádného hospodáře měl o existenci datové schránky vědět, neboť seznam datových schránek je na internetu veřejně přístupný. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněný se k jednotlivým shora uvedeným otázkám uvedeným v dovolání vyjádřil v tom smyslu, že jejich řešení odvolacím soudem je správné, případně není pro daný případ relevantní, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém r