20 Cdo 2382/2000 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2382/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2002 Spisová značka:20 Cdo 2382/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2382.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 173/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2382/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd č. 450, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě S. F. a 2/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, zastoupenému advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 12 C 179/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.11.1999, č.j. 9 Co 383/99 - 115, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.11.1999, č.j. 9 Co 383/99 - 115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil (v napadené části, tj. ve vztahu k druhému žalovanému) rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti vydat jí ve výroku označené nemovitosti, zamítl (rovněž zamítavý výrok proti první žalované nebyl odvoláním dotčen). Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni, založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že žalobkyni nesvědčí legitimace aktivní. Dospěl k závěru, že Česká obec sokolská je oprávněnou osobou k navrácení majetkových práv pouze v případě (jde-li o majetková práva, která byla odňata původní sokolské tělocvičné jednotě nebo župě), že tyto organizační jednotky do konce lhůty k uplatnění dotčených nároků (31.12.1991) neobnovily svoji činnost; jinak, jestliže činnost naopak obnovily, jsou oprávněny k navrácení majetkových práv jen ony samy. Tento názor se prosazuje i v dané věci, neboť odňatá majetková práva k pozemkům, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, svědčila Sokolské župě M. v M., jež obnovila svoji činnost již 23.2.1991, a dne 12.4.1991 byla registrována v příslušné centrální evidenci. Jestliže obnovená sokolská župa - oprávněná - restituční nárok (písemnou výzvou) u osoby povinné neuplatnila, a naopak tak učinila Česká obec sokolská, a poté podala i žalobu u soudu, pak - uzavřel odvolací soud - Česká obec sokolská (žalobkyně) není ve sporu aktivně legitimována. Její návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s tím, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jelikož věc byla posouzena v souladu s konstantní judikaturou (viz rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 100/96, 3 Cdon 1130/06, 3 Cdon 1172/96 Nejvyššího soudu). Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (za niž jedná pověřený člen s právnickým vzděláním) včasné dovolání, jímž odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru o osobě, ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku aktivně legitimované. Dovolatelka připustila, že dle „současného výkladu“ byla Sokolská župa M. jako její organizační složka oprávněna „uplatňovat své nároky“, namítla však, že tato okolnost nemůže vyloučit právo subjektu, který je jmenovitě určen oprávněnou organizací k navrácení majetkových práv „přímo zákonem“ (§ 1 odst. 2 zákona č. 232/91 Sb.). Opačný závěr, který formuloval odvolací soud, je podle dovolatelky „v rozporu s právním řádem“, a oporu v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž odkázal, nemá již proto, že v nich šlo o případy jiné, resp. nikoli o ten, kdy Česká obec sokolská „vystupuje jako žalobce za svojí existující organizační složku“. Postavení České obce sokolské jako oprávněného subjektu je tedy „vzhledem ke znění zákona primární“ a nelze doložit, že by byla „v některém z případů“ jako oprávněná osoba vyloučena. Podle dovolatelky je oprávněnou osobou jak ona tak „odvozeně její župní složka“, což odpovídá tomu, že jde o jedno občanské sdružení, a účel zákona, aby restituovaný majetek nabyl původní vlastník, je dostatečně zajištěn jeho stanovami. Druhý žalovaný ve svém vyjádření dovozoval, že dovolání žalobkyně je nedůvodné, a navrhl, aby bylo zamítnuto. Je-li smyslem a účelem restitučního zákona navrácení majetkových práv tomu subjektu, jemuž dříve svědčila, není důvod přiznávat postavení osoby oprávněné zástupně České obci sokolské, jestliže sokolská župa prokazatelně existuje; nárok na navrácení majetkových práv proto příslušel této župě, která jej však v zákonem stanovené době neuplatnila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští. Vady vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím. Totéž platí ve smyslu § 239 odst. 1, neboť odvolací soud zvláštním výrokem nevyslovil, že dovolání je přípustné, a ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ je sice splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku předchozím, není však splněna podmínka, že takto rozhodl proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího; ten se totiž ve zrušovacím rozhodnutí omezil toliko na závěry procesní povahy (především, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a jakými otázkami bude třeba se dále zabývat), aniž však vyjádřil názor, rozhodný - a soud prvního stupně zavazující - pro následné právní posouzení věci. Dovolání tedy není přípustné ani podle tohoto ustanovení. Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ ve smyslu tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (potud, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit. Se způsobilou (vzhledem k obsahu návrhu na připuštění dovolání objektivně přezkumu otevřenou a současně i v dovolání fakticky namítanou) otázkou aktivní legitimace k uplatnění daného restitučního nároku se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že se k ní na dané skutkové základně a se zřetelem k namítanému právnímu názoru Nejvyšší soud dosud neměl příležitost - v plné šíři - vyjádřit. Dovolání je tudíž podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, a dovolatelka uplatnila i takto založené přípustnosti dovolání způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle us