20 Cdo 2401/98 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2401/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě K., zastoupené advokátem, a 2/ Č. s. t. v., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka Krnov pod sp. zn. 7 C 284/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.1998, č.j. 10 Co 162/98 - 166, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Od ů v o d n ě n í : Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 22.5.1998, č.j. 10 Co 162/98-185) potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proti druhému žalovanému, zatímco proti první žalované jej změnil tak, že žalobě vycházející ze zák. č. 173/1990 Sb. vyhověl, a uložil jí povinnost označené nemovitosti vydat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že žalobkyně je osobou ve vztahu k danému restitučnímu nároku oprávněnou, a že jej řádně a včas uplatnila, odlišně však posuzoval otázku, zda Tělocvičné jednotě S. v K. svědčilo ke sporným nemovitostem vlastnické právo k rozhodnému dni 31.3.1948; podle názoru odvolacího soudu sokolská jednota jejich vlastnictví nabyla již dnem 1.7.1947, ke kterému jí byly nemovitosti odevzdány rozhodnutím O. ú. a F. n. o. Pasivně legitimovanou je pak první žalovaná, neboť v souladu s usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 23.3.1990 s těmito nemovitostmi hospodařila. První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že "zaujal právní názor, který je v rozporu se zákonem". Nesprávně podle jejího názoru posoudil "otázku pasivní legitimace", neboť pominul, že k tomu, aby mohla být považována za právního nástupce "organizace ve smyslu § 2 zák. č. 68/1956 Sb.", bylo zapotřebí, aby byla jako samostatný subjekt registrována MV ČR do 30.6.1990, což se nestalo. Odvolací soud pochybil dále tím, že rozhodl o vydání majetku, jenž "není identický" se stavem pozemků, který zde byl ke dni 31.3.1948. Následně bylo zbudováno travnaté a betonové hřiště, ochozy a umělý povrch na sportovištích, a vznikl nový sportovní areál, který je jednak "souborem věcí tvořících jediný, hospodářsky nedílný i neoddělitelný celek", a nadto (podle § 120 obč. zák.) není ani součástí pozemků. Nesprávné je podle dovolatelky též posouzení průkazu vlastnických práv ke dni 31.3.1948, jelikož až vydáním správního aktu mohlo dojít k nabytí vlastnictví přídělu "s účinky vydání již před datem vydání rozhodnutí". Rozsudek odvolacího soudu je posléze v rozporu se zákonem č. 173/1990 Sb., protože předpokládá navrácení majetkových práv pouze formou dohody uzavřené mezi povinnou a oprávněnou osobou, v důsledku čehož (odlišná) žaloba v dané věci "trpěla zásadní procesní chybou", která nebyla v průběhu řízení odstraněna. Žalobkyně konečně ani neprokázala, že restituční nárok byl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě, poněvadž příslušné výzvy byly podány nikoli jí, ale S. ž. M., aniž by bylo zmocnění jednat za ni do 31.12.1991 doloženo. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti (výroku) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé -(§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila především dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož vady vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež podle § 242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti), se z obsahu spisu nepodávají, a jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, 1/ zda je správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka je osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou, 2/ zda byla splněna podmínka, že uplatněný nárok postihuje věci, jež byly sokolským majetkem ke dni 31.3.1948, 3/ zda lze vskutku majetková práva navrátit pouze formou dohody uzavřené mezi povinnou a oprávněnou osobou, 4/ zda restitučnímu nároku nepřekáží, že dotčené pozemky byly zastavěny "sportovním areálem", a konečně 5/ zda výzva k navrácení majetkových práv ve smyslu ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb. byla uplatněna řádně a včas. Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor ve svém výsledku respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV) stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch dovolatelky zapsán u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud výslovně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti ani zpochybněny nebyly. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží dovolatelkou namítaná okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Č. s. t. v. odvozené (§ 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995). 198 To, že - na rozdíl od dovolatelky - se před 30.6.1990 registroval Č. s. t. v., samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vycházela) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle. Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97 (na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo. Rovněž námitka, jež směřuje proti úsudku, že sokolské tělocvičné jednotě svědčilo k předmětným nemovitostem vlastnické právo k 31.3.1948, neobstojí. Odvolací soud vycházel jednak (implicite) z názoru, že tzv. intabulační princip neplatil pro všechny nabývací tituly (zejména neplatil pro nabytí vlastnictví úředním výrokem), jednak ze zjištění, že rozhodnutím O. ú. a F. n. o. v P. ze dne 11.5.1949 o odevzdání konfiskovaného majetku byla majetková podstata, postihující dnes sporné nemovitosti, vyňata z přídělového řízení a odevzdána Tělocvičné jednotě S. v K. "podle stavu k rozhodnému dni, to jest k 1.1.1947". K témuž dni, uvádí se v rozhodnutí, není-li stanoveno něco jiného, přecháze