20 Cdo 2775/2018 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2775/2018-51USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru č. 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Vilami č. 747/10, proti povinnému E. S. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, pro 416 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn 31 EXE 10471/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 10 Co 437/2017-25, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích pověřením ze dne 7. 9. 2015, č. j. 31 EXE 10471/2015-10, pověřil vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 416 500 Kč s příslušenstvím, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 38 420,82 Kč, na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 1. 2015, č. j. 17 C 195/2013-71, soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město. Povinný podáním ze dne 27. 6. 2017 navrhl zastavení exekuce a zrušení exekučního příkazu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 134 Ex 12213/15-095, postihujícího jeho podíl v obchodní společnosti LinguaMat s. r. o. se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 696/26, identifikační číslo osoby 03421228, s odůvodněním, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. MSPH 92 INS 1796/2017-B-7, bylo schváleno oddlužení povinného plněním splátkového kalendáře, předmětná pohledávka včetně nákladů exekučního řízení byla do uvedeného insolvenčního řízení přihlášena a exekuce tak nadále probíhá bezúčelně. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 EXE 10471/2015-14, návrh povinného zamítl. Z provedeného dokazování zjistil, že usnesením Městského soudu ze dne 13. 3. 2017, č. j. MSPH 92 INS 1796/2017-A-15, byl zjištěn úpadek povinného a bylo mu povoleno oddlužení. Usnesením téhož soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. MSPH 92 INS 1796/2017-B-7, pak insolvenční soud schválil způsob oddlužení povinného plněním splátkového kalendáře. Soud uzavřel, že v dané věci není důvod pro zastavení exekuce, neboť uvedené skutečnosti nemají žádný vliv na probíhající exekuční řízení s tou výjimkou, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nelze provést [viz ust. § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále též jen „insolvenční zákon“] a pohledávky mohou být uspokojovány jen podle schváleného splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty. K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 1. 2018, č. j. 10 Co 437/2017-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že se zamítá návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 27. 6. 2017. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně a s odkazem na ust. § 109 odst. 1 písm. c) a ust. § 409 odst. 2 insolvenčního zákona se ztotožnil s jeho závěrem o tom, že v souzené věci není dán důvod pro zastavení exekuce. Dodal, že předmětná exekuce byla zahájena dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, exekuci tedy nelze provádět pouze po dobu, kdy probíhá oddlužení povinného splátkovým kalendářem. Počátky běhu exekuce nelze spojovat s vydáním exekučního příkazu soudního exekutora podle ust. § 47 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen „exekuční řád“) a pro posouzení návrhu povinného není rozhodující ani skutečnost, že oprávněná přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení, neboť oprávněná nemá zaručeno, že její pohledávka bude v insolvenčním řízení uspokojena. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí „na otázce hmotného nebo procesního práva, a tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Podle povinného v případě, kdy je oprávněná přihlášena do insolvenčního řízení a v jeho rámci je uspokojována, stejně jako exekutor s pohledávkou představující náklady exekuce, by mělo být zhodnoceno, zda je účelné exekuci i nadále vést. Tím, že je i přes průběžné uspokojování oprávněné v rámci insolvenčního řízení postižen obchodní podíl povinného exekucí, jsou porušeny jedny ze základních zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení, a to zásada poměrného uspokojení věřitelů [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona] a zásada, podle které by se insolvenční řízení mělo vést za účelem co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona]. Kdyby byla exekuce zastavena a obchodní podíl povinného by nebyl nadále postižen, povinný by jako většinový společník měl z činnosti obchodní společnosti nemalý příjem, jenž by byl použitelný a postižitelný v rámci insolvenčního řízení. Za současné situace však společnost nemůže vykonávat žádnou činnost a povinnému tak neplyne z účasti v této obchodní společnosti žádný příjem. Nezastavením exekuce soudy obou stupňů zabraňují věřitelům v co nejvyšším možném uspokojení jejich pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Současně je omezeno právo povinného na získávání prostředků pro své životní potřeby prací zakotvené v článku 26 Listiny základních práv a svobod. Právní úprava exekučního a insolvenčního řízení je dle povinného rozporuplná, neboť i přesto, že má dlužník dle ust. § 409 odst. 1 insolvenčního zákona dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty, v době od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení s tímto majetkem nemůže nijak nakládat. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Povinný je názoru, že došlo-li po zahájení exekuce k zahájení insolvenčního řízení a je-li oprávněná do insolvenčního řízení řádně přihlášena, a má-li z toho důvodu dojít k uspokojení pohledávky oprávněné v insolvenčním řízení v rámci oddlužení ve formě splátkového kalendáře, je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je-li exekučně postižen majetek povinného (obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným) a následkem tohoto postižení povinný nemá možnost na základě své účasti ve společnosti získávat finanční prostředky, jež by mohl vynaložit ve prospěch oprávněné i ostatních insolvenčních věřitelů. Protože tato právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem v úplnosti vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dle ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. Dle ust. § 140e odst. 1 insolvenčního zákona v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5. Dle ust. § 409 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení. Z výše citovaných zákonných ustanovení se podává, že účinky, s nimiž je zahájení insolvenčního řízení spojeno, nemají sa