20 Cdo 2941/2011 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2941/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2011 Spisová značka:20 Cdo 2941/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2941.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.31.2011IV.ÚS 3253/11JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto1.3.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2941/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) K. K. a b) JUDr. J. D., zastoupených JUDr. Josefem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 2, proti povinné STEKO, spol. s r. o., se sídlem v Březnici, Hudčice 82, identifikační číslo osoby 48950122, pro 369.536,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5698/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. 3. 2005, č. j. 28 Co 103/2005-53, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud podle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, odmítl odvolání povinné do usnesení z 8. 9. 2004, č. j. 22 Nc 56/98/2004-8, jímž okresní soud (kromě toho, že k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučil věc oprávněného JUDr. J. D.) nařídil exekuci k vymožení pohledávky oprávněného K. K. S odvolací námitkou povinného, že pro tutéž pohledávku ve prospěch téhož oprávněného je dosud veden výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Příbrami z 26. 4. 2000, č. j. 2 E 308/2000-10, a prováděný prodejem movitých věcí (v jehož rámci byly navíc, v rozporu s ustanovením § 322 odst. 3 o. s. ř., do soupisu pojaty i movité věci sloužící k jeho podnikatelské činnosti), a že v předmětné exekuci vedené pod sp. zn. 22 Nc 5698/2004 vydal soudní exekutor dva exekuční příkazy, jimiž provádí prodej podniku povinné a jejích nemovitostí (což povinná považuje za „nepřiměřené a likvidační,“ jelikož tak „dochází k poškozování jejího zájmu a ke značným majetkovým újmám na její straně“), se krajský soud vypořádal závěrem, že namítané skutečnosti jsou pro nařízení exekuce nerozhodné. Podle jeho názoru soud nemůže ve stadiu nařízení exekuce zkoumat, zda k uspokojení pohledávky oprávněné by postačil již jen vedený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nebo zda je rozsah exekuce nepřiměřený tam, kde exekutor vydá více exekučních příkazů. Obranou způsobilou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh na její částečné zastavení. Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí může povinná podat i samostatně ve vykonávacím řízení sp. zn. 2 E 308/2000, jestliže by pohledávka oprávněného byla uspokojena na základě některého z exekučních příkazů. Podle odvolacího soudu nelze oprávněnému vytýkat, že se domáhá i nařízení exekuce podle exekučního řádu, není-li jeho pohledávka od roku 2000 uspokojena v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Dále krajský soud zdůraznil, že exekuce je nařízena způsoby, které bez ingerence soudu určuje podle § 58 odst. 3 exekučního řádu pověřený soudní exekutor, jenž přitom může nařídit provedení exekuce více způsoby postupně nebo i současně. Na nařizovanou exekuci je proto třeba pohlížet jako na celek s tím, že soud ve stadiu jejího nařízení nemůže vědět, jaké způsoby jejího provedení pověřený soudní exekutor zvolí. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3, „příp. z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.“; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že „otázka možnosti souběhu výkonu rozhodnutí a exekuce dle totožného exekučního titulu, mezi týmiž účastníky a pro tutéž pohledávku je v judikatuře vyšších soudů řešena rozdílně“. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v okolnosti, že „se soud nevypořádal se vznesenou námitkou překážky litispendence přesto, že - výkon rozhodnutí byl nařízen v roce 2000, tj. před účinností zákona o soudních exekutorech, - oprávnění nepožádali o souhlas soudu k podání návrhu na exekuci, - exekuční soud řízení o výkonu rozhodnutí dosud pravomocně neukončil, - pohledávka byla částečně uspokojena (zabavením hotovosti za provozu v restauraci a jejím odesláním oprávněnému, které navíc nebylo písemně podchyceno v protokolu o soupisu z 13. 6. 2000, o němž byl povinný seznámen teprve po podání stížnosti až sdělením soudu z 1. 9. 2006), - podaný návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2002 Sb. ani exekuční příkaz vztah k probíhajícímu řízení o výkonu rozhodnutí nikterak neřeší.“ Povinná z dikce ustanovení § 129 exekučního řádu dovozuje, že souhlas soudu k podání návrhu na exekuci musí tomuto návrhu předcházet, tj., že jej nelze udělit konkludentně, pouhým přijetím návrhu na nařízení exekuce. Pohledávka oprávněného sice nebyla uspokojena zcela, ale podle jejího názoru je zřejmé, že včasným dokončením již provedených úkonů ve vykonávacím řízení k uspokojení dojít musí. V závěru dovolání pak povinná namítá, že pohledávka oprávněného nebyla uspokojena „výhradně v důsledku vícečetných vadných úkonů soudního vykonavatele a jeho nečinnosti, když ten do soupisu zahrnul v nadpoloviční většině věci, na něž se výkon rozhodnutí nevztahuje, a všechny sepsané věci vystavil znehodnocení; je tedy ve věci od počátku postupováno způsobem, který nemůže efektivně vést k uspokojení věřitele, ale pouze k likvidaci dlužníka. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Usnesení, kterým odvolací soud podle § 44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, odmítl proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31). Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Prvotním předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí, případně titulů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 274 o. s. ř. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá pouze, zda rozhodnutí (