20 Cdo 380/2016 – Nejvyšší soud

20 Cdo 380/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné A. F., zastoupené JUDr. Lucií Vlkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova č. 29, proti povinnému Ing. E. F., zastoupenému Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, pro dlužné výživné 104 000 Kč a běžné výživné 4 000 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 74 EXE 3533/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2015, č. j. 13 Co 181, 182/2015-143, takto: Dovolání povinného se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 26. ledna 2015, č. j. 74 EXE 3533/2014-60, zamítl návrh povinného ze dne 20. listopadu 2014 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 120 EX 23619/14. V exekučním řízení je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. srpna 1999, č. j. 31 P Nc 91/99-27, který nabyl právní moci dne 6. září 1999 (dále též „exekuční titul“), jímž byla schválena dohoda povinného a matky oprávněné ve věci výchovy a výživy tehdy nezletilé oprávněné a jejího bratra E. F., (dále jen „bratr“), tzn. rozhodnutí, které ve smyslu § 25 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „ZoR“), upravilo v řízení podle § 176 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), otázku výchovy a výživy mimo jiné tehdy nezletilé oprávněné pro dobu po rozvodu manželství povinného a matky oprávněné. Toto rozhodnutí lze zrušit nebo měnit pouze postupem podle § 163 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 99 odst. 1 ZoR, tj. změnou vydaného rozsudku novým soudním rozhodnutím, nikoliv pouhou dohodou povinného a matky oprávněné, jež nebyla schválena soudem. Dohoda povinného a matky oprávněné uzavřená v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 17. ledna 2001 proto není platnou dohodou o změně výše výživného pro oprávněnou, když je v rozporu s § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). K odvolání povinného Krajský soud v Plzni ze dne 27. srpna 2015, č. j. 13 Co 181, 182/2015-143, ve výroku I. potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. ledna 2015, č. j. 74 EXE 3533/2014-60, ve výroku II. potvrdil usnesení téhož soudu ze dne 10. března 2015, č. j. 3533/2014-97. K výroku I. uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně. Pokud je vyživovací povinnost stanovena soudním rozhodnutím, k zániku či ke změně takto určené vyživovací povinnosti soudním rozhodnutím může dojít jen novým soudním rozhodnutím vydaným z důvodu změny poměrů ve smyslu § 163 odst. 2 o. s. ř. a § 99 odst. 1 ZoR, byť například ve formě soudem schválené dohody rodičů. Následná dohoda povinného a matky oprávněné o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jejíž součástí je jiná než soudním rozhodnutím stanovená úprava výše výživného povinného na oprávněnou, nemůže rozhodnutí o stanovení vyživovací povinnosti (jako exekučního titulu) změnit. Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005, taktéž není příhodný, protože se týká existence nového závazku podle § 570 odst. 1 a § 571 obč. zák., nikoliv povinnosti stanovené soudním rozhodnutím k plnění vyživovací povinnosti na nezletilé dítě podle zákona o rodině. V exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, tj. ani to, zda je dán důvod pro trvání vyživovací povinnosti. Oprávněná tak není povinna prokazovat, že vyživovací povinnost trvá, například proto, že se soustavně připravuje na budoucí povolání apod. Ve vztahu k námitce povinného, podle které v trestním řízení vedené proti němu pro zanedbání povinné výživy byla jeho dohoda s matkou oprávněné vnímána jako dohoda způsobilá změnit dříve soudem určenou výši výživného s tím, že vyživovací povinnost na základě této dohody trvala jen do ukončení studia oprávněné na střední škole, odvolací soud považoval za relevantní, že exekuce je vůči povinnému vedena na základně způsobilého exekučního titulu, k jehož změně (zrušení) může dojít jen soudním rozhodnutím vydaným v civilním řízení. Závěry orgánů činných v trestním řízení o vyživovací povinnosti povinného k oprávněné proto nejsou pro exekuční soud závazné. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný ve výroku I. dovoláním. Namítá, že exekuční řízení je vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť po jeho vydání byla mezi „účastníky – rodiči oprávněné – tedy povinným a matkou oprávněné“ uzavřena dne 17. ledna 2001 dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jíž byla odchylně od exekučního titulu upravena výše výživného na tehdy nezletilou oprávněnou a jejího bratra na částku 5 000 Kč měsíčně na obě děti (výše výživného pro oprávněnou stanovená exekučním titulem činila 4 000 Kč měsíčně). Původním exekučním titulem stanovený závazek tak byl nahrazen závazkem novým. Opačný názor soudu prvého stupně i soudu odvolacího považuje dovolatel za nesprávný. Odkazuje na § 26 ZoR a § 86 odst. 1 ve spojení s § 50 ZoR, podle nichž je k platnosti dohody rodičů na výchově vyžadováno její schválení soudem. V případě rozhodování o výživném za situace, že spolu rodiče nezletilého nežijí a jsou na výživě dítěte dohodnutí, není schválení této dohody soudem vyžadováno. Odkaz na § 99 ZoR není příhodný, neboť sleduje zcela jiný cíl, dává soudu možnost ingerovat bez návrhu do vztahů mezi rodiči a dětmi, čímž je zajištěna ochrana zájmů nezletilého. To však neznamená, že by rodiče byli nuceni každou dohodu o změně výživného schvalovat soudem. V zájmu dítěte je ostatně především mimosoudní řešení záležitostí, což podle povinného potvrzuje i § 50 ZoR a nově i § 908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). V této souvislosti opětovně odkazuje na právní názory obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005. Má za to, že mělo dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. Dále uvádí, že došlo k zániku vyživovací povinnosti povinného vůči oprávněné, která nijak neprokázala, že by nebyla schopna se sama živit. Tato neschopnost je přitom podmínkou pro trvání vyživovací povinnosti, kterou je soudní exekutor, event. exekuční soud, povinen přezkoumat. V případě absence této podmínky je dán důvod pro zastavení exekuce. Povinný namítá, že jeho vyživovací povinnost vůči oprávněné zanikla nejpozději do 30. června 2014, kdy oprávněná ukončila střední školu, přičemž v této souvislosti odkazuje na závěry učiněné v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení dospěly mimo jiné k závěru, že dohodou povinného a matky oprávněné došlo ke změně exekučního titulu a vyživovací povinnost k datu 30. června 2014 zanikla. Podle jeho názoru není přípustné, aby v identických věcech civilní a trestní soudy vydávaly odlišná rozhodnutí, tzn., že závěry orgánů činných v trestním řízení by měly být zohledněny i v řízení o zastavení exekuce (§ 135 o. s. ř.). Navrhuje proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2015, č. j. 13 Co 182/2015-143, toto usnesení ve stejném rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. K dovolání povinného se podáním ze dne 26. ledna 2016 vyjádřila oprávněná tak, že považuje rozhodnutí obou soudů za správná. Úprava výživného a péče o nezletilé dítě je vytvořena za účelem ochrany zájmů dítěte i ve vztahu k jeho vlastním rodičům. V případě, že spolu rodiče nezletilých dětí nežijí, musí být výživné upraveno rozhodnutím soudu nebo dohodou rodičů, která podléhá schválení soudu, přičemž pokud je dohoda plně v souladu se zájmy dítěte, soud ji schválí, aniž by zasahoval do smluvní volnosti rodičů. Uzavření dohody bez jejího schválení soudem nezaručuje, že tato dohoda odpovídá zákonem chráněným zájmům nezletilých dětí. Rozhodnutí, případně soudem schválená dohoda rodičů o úpravě výživného pro nezletilé dítě, nepozbývá účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte. Exekuční soud ani k námitce účastníka nezjišťuje, zda došlo ke změně okolností rozhodných pro výše a trvání dávek nebo splátek, které jsou obsahem exekučního titulu. Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení nalézacím. Vzhledem k tomu, že oprávněná je v trestním řízení o zanedbání povinné výživy v pozici poškozené, tj. nemá v trestním řízení žádná procesní práva, nemůže být rozsudek trestního soudu pro oprávněnou, resp. civilní či exekuční soud, v civilním či exekučním řízení závazný. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podl