20 Cdo 388/2023 – Nejvyšší soud

20 Cdo 388/2023-194 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 37, proti žalovaným 1. J. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, 2. M. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jakubem Maurem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 732/25, o vypořádání společného jmění manželů, pro 22 116 915 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 45/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 58 Co 345/2022-172, takto: I. Dovolání žalobce proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku odvolacího soudu se odmítá. II. Dovolání žalobce proti výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 64 710,80 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Marka Šimáka. IV. Druhá žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. června 2022, č. j. 33 C 45/2022-102, zamítl žalobu, aby 2. žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 22 116 915 Kč (výrok I.), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému k rukám právního zástupce částku ve výši 194 132,40 Kč (výrok II.) a 2. žalované částku ve výši 129 421,60 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce se žalobou spojenou s návrhem na nařízení předběžného opatření domáhal, aby soud vypořádal společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) obou žalovaných (bývalých manželů) tak, že uloží 2. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 116 915 Kč. Žalobce učinil předmětem tohoto řízení vypořádání zaniklého SJM žalovaných pouze v rozsahu „pokud jde o povinnost bývalé manželky nahradit, co bylo ze SJM vynaloženo na její osobní majetek“, jelikož v zaniklém SJM se dosud nachází majetek v zákonném majetkovém režimu, který nebyl dohodou vypořádán. K výši pohledávky žalobce dospěl výpočtem, že jde o 75 % z kupní ceny utržené za prodané nemovité věci náležející do SJM žalovaných. Žalobce svou aktivní věcnou legitimaci dovodil z ustanovení § 312 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, na základě něhož „jednání potřebná k uplatnění práva, která přísluší podle zvláštních právních předpisů povinnému, provádí místo povinného oprávněný“, neboť je oprávněným v exekučním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 931/2021 s 1. žalovaným jako povinným a 2. žalovanou jako manželkou povinného na základě vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. Jaroslavou Voclovou, notářkou, dne 1. listopadu 2018 pod sp. zn. N 966/2018, NZ 921/2018. V současné době je exekuce vedena soudním exekutorem Mgr. Bohumilem Brychtou, který vydal dne 11. července 2021 exekuční příkaz, č. j. 194 EX 429/21-50, o přikázání jiné peněžité pohledávky než ze smlouvy o účtu s peněžním ústavem, a to pohledávky, či všech pohledávek, splatných i dosud nesplatných nebo které teprve ze vztahů povinného a jeho dlužníka budou v budoucnu postupně vznikat, vyplývajících především z titulu nároku povinného na vypořádací podíl z vypořádání zaniklého společného jmění s jeho bývalou manželkou M. S., jakož i z titulu nároku na plnění ze všech jejich smluvních i bezesmluvních vztahů jiných. Žalovaní uzavřeli formou notářského zápisu sepsaného dne 26. září 2012 Mgr. Petrem Michalem, notářem, pod sp. zn. N 511/2012, NZ 498/2012, smlouvu o zúžení společného jmění manželů ohledně v budoucnu nabytého majetku a závazků. Manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 22 C 186/2019-24. Druhá žalovaná uzavřela kupní smlouvu dne 25. února 2021, kterou prodala společnosti TORRE SOLARE s. r. o. jednotky č. 666/29 a 666/103 a spoluvlastnický podíl o velikosti 2/51 na jednotce č. 666/100, vše s příslušným podílem na společných částech domu a na pozemcích. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a zopakovali právní závěr Obvodního soudu pro Prahu 8 vyjádřený v usnesení ze dne 8. února 2022, č. j. 33 C 45/2022-50, o zamítnutí návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, potvrzený odvolacím soudem usnesením ze dne 28. března 2022, č. j. 58 Co 100/2022-75, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci. K obsahu žaloby uvedli, že předmětné nemovité věci nabyla 2. žalovaná za své výlučné prostředky, proto nemohou být předmětem vypořádání SJM. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce k podání návrhu na vypořádání SJM žalovaných není aktivně věcně legitimován, neboť již jen z dikce ustanovení § 765 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, je zřejmé, že takový návrh může podat jen jeden z bývalých manželů. K tomu dále uvedl, že je třeba rozlišovat případnou pohledávku vzniklou z vypořádání společného jmění bývalých manželů a právo navrhnout soudu, aby toto vypořádání provedl. Právo navrhnout vypořádání, přiznané zákonem pouze bývalému manželovi, není právem na plnění a neodpovídá mu žádný dluh, není tudíž pohledávkou. Exekuční příkaz, jímž byly oprávněnému přikázány hypotetické budoucí pohledávky z vypořádání SJM, v sobě nezahrnuje právo učinit jednání či procesní úkon, kterým by teprve taková pohledávka vznikla. Odkaz na ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř. proto není přiléhavý, jelikož zde je zákonem míněno uplatnění přikázané pohledávky, nikoliv jednání vedoucí teprve k vytvoření pohledávky rozhodnutím soudu. U žalobcem specifikované pohledávky není přitom dán ani základ takového práva spočívající v konkrétní právní skutečnosti, ať smlouvě či jiné. Žalobcem uváděná právní skutečnost v podobě rozvodu manželství není v tomto případě relevantní právní skutečností, protože samotným rozvodem nedochází k žádnému automatickému vypořádání SJM, tudíž žádná pohledávka na zaplacení konkrétní částky z titulu vypořádání SJM bez dalšího nevzniká. Právní konstrukce předložená žalobcem by podle soudu prvního stupně mohla vést k absurdním důsledkům, jako například že by mohl za bývalého manžela žalobce vypořádat SJM dohodou s 2. žalovanou. Nadto soud prvního stupně uvedl, že vypořádání SJM se musí vždy týkat nějakých konkrétních položek jmění, ty však v žalobě navrženy nejsou, když jediným obsahem žaloby je vytvoření pohledávky na zaplacení náhrady z titulu vypořádání, avšak není zřejmé čeho. K tomu soud prvního stupně podotkl, že řízení o vypořádání SJM má specifický charakter, jestliže soud v něm není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), proto podle okolností by mohl hypoteticky rozhodnout např. tak, že nikoliv 2. žalovaná, ale 1. žalovaný má něco 2. žalované plnit. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 58 Co 345/2022-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení 1. žalovanému ve výši 129 421,60 Kč (výrok II.) a 2. žalované ve výši 129 421,60 Kč (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není k podání předmětné žaloby aktivně věcně legitimován, jakož i s jeho odůvodněním, když ani odvolací soud s ohledem na povahu řízení o vypořádání SJM a okruh účastníků v takovém řízení neshledal, že by zde byl dán právní základ dané pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v dovolacím soudem dosud neřešené otázce procesního práva, a to, zda jednáním ve smyslu ustanovení § 312 odst. 2 poslední věty o. s. ř. může být i „jednání spočívající v možnosti podat proti bývalým manželům návrh na vypořádání SJM a toto řízení vést, pokud exekučně postiženou pohledávkou jsou nároky jednoho z manželů na vypořádání SJM a manželé sami jsou v otázce vypořádání SJM nečinní.“ Dovolatel namítl, že 2. žalovaná kupní smlouvou ze dne 25. února 2021 prodala ze SJM nemovité věci a utržené prostředky za tento prodej si ponechala ve svém výlučném vlastnictví, resp. zakoupila za ně do svého výlučného vlastnictví jiné nemovité věci. Žalovanému 1. tak vznikla vůči 2. žalované pohledávka, kterou nicméně nevymáhá, neboť si je vědom toho, že ta je exekučně postižena ve prospěch žalobce jakožto oprávněného. Dovolatel takovéto jednání označil za „tunelování SJM“, vůči kterému se může oprávněný bránit právě prostřednictvím citovaného ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř., tedy že na oprávněného přechází právo konat namísto povinného právní jednání, jež jsou k uplatnění pohledávky postižené exekučním příkazem potřebná. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by aprobováno fraudulentní a obstrukční jednání dlužníků, což by se příčilo smyslu a účelu