20 Cdo 3918/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3918/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2024 Spisová značka:20 Cdo 3918/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.3918.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3918/2023-225USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné HZ Reality a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, identifikační číslo osoby 26469537, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti povinným 1) RANOC s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, identifikační číslo osoby 05736111, a 2) R. N., zastoupenému JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, pro 56 479,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1022/2022, o dovolání povinného 2) proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 Co 129/2023-156, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 48 EXE 1022/2022-124, částečně zastavil exekuci co do částky 3 000 Kč (výrok I.), ohledně zbývající vymáhané jistiny, úroku z prodlení, nákladů oprávněné a nákladů exekuce návrh povinné 1) ze dne 28. 8. 2022 na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a ohledně zbývající vymáhané jistiny, úroku z prodlení, nákladů oprávněné a nákladů exekuce návrh povinného 2) ze dne 28. 8. 2022 na zastavení exekuce zamítl (výrok III.). Exekučním titulem je vykonatelný notářský zápis sepsaný jménem JUDr. Martiny Herzánové, notářky se sídlem v Praze, dne 7. 6. 2017, NZ 332/2017, N 266/2017, její zástupkyní JUDr. Janou Kurkovou, notářskou kandidátkou. Exekuční soud vzal za prokázané, že povinní se zavázali k úhradě uznaného dluhu ve výši 107 479,85 Kč v uvedeném notářském zápise, a to na účet oprávněné č. XY pod variabilním symbolem XY, kdy jednotlivé měsíční splátky byly určeny částkou 1 500 Kč od června 2017 do dubna 2023 a ve výši 979,85 Kč v květnu 2023. Exekuce byla nařízena k vymožení částky 56 479,85 Kč přestavující aktuální výši nesplaceného dluhu. Dále z notářského zápisu exekuční soud vzal za prokázané, že splátky nájemného a záloh na energie a služby podle smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 5. 2017 mezi oprávněnou jako pronajímatelem a povinnou 1) jako nájemcem měly být hrazeny také na účet oprávněné č. XY pod variabilním symbolem XY ve výši 3 402 Kč měsíčně bez DPH za nájemné a ve výši 2 138 Kč s DPH na zálohy na energie a služby. Exekuční soud zjistil, že mimo plateb ze dne 13. 11. 2020 ve výši 4 500 Kč a ze dne 10. 6. 2020 ve výši 3 000 Kč bylo povinným 2) hrazeno na nájemné a zálohy na energie a služby podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017. Platbu ve výši 4 500 Kč ze dne 13. 11. 2020 exekuční soud neposuzoval, protože byla podle tvrzení oprávněné i povinných uhrazena na uznaný dluh a oprávněná ji zohlednila v podaném exekučním návrhu. Platbu ve výši 3 000 Kč ze dne 10. 6. 2020 exekuční soud posoudil jako úhradu povinného 2) na uznaný dluh v notářském zápise, kdy byly hrazeny dvě splátky po 1 500 Kč. Protože posledně uvedená platba ve výši 3 000 Kč nebyla zohledněna v exekučním návrhu, soud exekuci v tomto rozsahu zastavil. 2. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněné proti výroku I. a k odvolání povinných proti výrokům II. a III. zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení o zastavení exekuce v rozsahu 3 000 Kč zastavil (výrok I.) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích II. a III. (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjevně neměl vědomost o tom, že v rozsahu částky 3 000 Kč, uhrazené povinným 2) dne 10. 6. 2020 na vymáhaný dluh, již byla exekuce pravomocně zastavena usnesením soudního exekutora ze dne 23. 9. 2022. V tomto rozsahu se tedy jedná o věc pravomocně rozhodnutou ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), což představuje překážku pro vedení dalšího řízení, odvolací soud proto předmětný výrok o zastavení exekuce zrušil a řízení o zastavení v rozsahu 3 000 Kč zastavil. 3. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně porovnal platby povinného 2) – zjištěné z historie pohybů na běžném účtu povinného 2) – s fakturami vystavenými oprávněnou povinné 1) na úhradu nájemného a služeb podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017 a správně zjistil, že tyto platby plně odpovídají účtovaným částkám i variabilním symbolům jednotlivých vystavených faktur. Odvolací soud uvedl, že podle exekučního titulu mají povinní povinnost uhradit uznaný dluh ve výši 107 479,85 Kč ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně na účet oprávněné pod variabilním symbolem XY a je zřejmé, že povinní úhrady vymáhaného dluhu neprokázali, protože pod uvedeným variabilním symbolem byly podle předložené historie pohybů na účtu povinného 2) uhrazeny pouze dvě platby – ve výši 4 500 Kč dne 13. 11. 2020 a 3 000 Kč dne 10. 6. 2020. První z nich byla zohledněna v exekučním návrhu a na základě druhé vzala oprávněná exekuční návrh částečně zpět a soudní exekutor exekuci v tomto rozsahu zastavil. Ostatní platby byly jednoznačně svou výší a označením variabilním symbolem, které odpovídaly číslu faktury oprávněné, identifikovány jako plnění za nájemné a služby podle nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2017. Uvedením variabilního symbolu dává plátce jednoznačně najevo, na co je platba určena, oprávněná tudíž neměla důvod o účelu plateb pochybovat. Povinný 2) je jednatelem povinné 1), zná proto všechny rozhodující údaje k platbám vyplývajícím jak z notářského zápisu, tak z faktur oprávněné za nájemné a služby, nepochybně tedy věděl, jak je má označit. Uvedenými platbami byly zjevně hrazeny faktury vystavené oprávněnou povinné 1) za nájemné a služby. Okolnost, zda a jakou dohodu spolu povinní měli, je věcí jejich vzájemného vztahu a z hlediska splnění pohledávky oprávněné z nájemného je irelevantní. S ohledem na frekvenci a výši plateb povinného 2) lze uvedené vztáhnout i na platby uskutečněné dne 29. 10. 2020 a 10. 5. 2021. Tvrzení povinných, že platbami ve výši účtovaného nájemného měl být hrazen exekvovaný dluh, je pouze účelovým pokusem o vyvázání se z jeho plnění. 4. K námitce věcné nepříslušnosti soudu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně je ve smyslu § 9 odst. 2 a § 252 odst. 1 o. s. ř. věcně a místně příslušným exekučním soudem jakožto obecný soud povinných. Posuzoval-li v rámci návrhu na zastavení exekuce tvrzení povinných o tom, co bylo jakými platbami uhrazeno, nečinil „nalézací“ rozhodnutí. Povolení řešení úpadku povinného 2) oddlužením není důvodem zastavení exekuce, k tomu by mohlo vést pouze případné osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), po splnění podmínek oddlužení. Se zahájením insolvenčního řízení se však pojí ten důsledek, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví povinného 2), nelze provést – viz § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. 5. Povinný 2) v dovolání, jež podle svého obsahu směřuje do výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. [tedy že byl ve zbytku zamítnut návrh povinného 2) na zastavení exekuce], namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzením věci, kdy odvolací soud řádně neposoudil odvolací důvody a zcela nekriticky přijal názor oprávněné, jenž odporuje písemným důkazům, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil, zda rozhodnutí soudu prvního stupně nekoliduje s ustanovením § 1910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), tedy že dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen, přičemž je namístě i otázka věcné příslušnosti soudu. Dovolatel má za to, že nesprávné posouzení věci spočívá v tom, zda pouhé formální označení platby a její výše je dostatečným projevem vůle dlužníka k plnění závazku, který vůči věřiteli nemá, ačkoliv jiný dluh vůči němu splácí, odvolací soud neposoudil všechny písemné důkazy (především přesné znění exekučního titulu). Touto věcí se podle dovolatele odvolací soud nezabýval, dovolatel má za to, že tato problematika ještě nebyla dostatečně řešena, a jeho dovolání je tak přípustné. 6. Dovolatel namítá, že odvolací soud neřešil námitku věcné nepříslušnosti soudu. Pokud totiž