20 Cdo 3969/2017 – Nejvyšší soud

20 Cdo 3969/2017USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, PhD., v exekuční věci oprávněné IDOMUS a.s., identifikační číslo osoby 27232409, sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8, proti povinnému P. T., Ú. n. L., zastoupenému JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, 400 01 Ústí nad Labem, za účasti vydražitelky FERIO Invest, s. r. o., identifikační číslo osoby 05452392, sídlem U Chemičky 967/1, Ústí nad Labem-centrum, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, 110 00 Praha 1, pro 4 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, pod sp. zn. 122 EX 895/09, o dovolání oprávněné a vydražitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 10 Co 117/2017-155, takto: Dovolání oprávněné a vydražitelky se zamítají. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem změnil dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, ze dne 9. 1. 2017, č. j. 122 Ex 895/09-134, který udělil příklep vydražitelce FERIO Invest, s. r. o., na tam označených nemovitých věcech po elektronickém dražebním jednání za nejvyšší podání ve výši 14 296 000,- Kč (výrok I.) tak, že se příklep neuděluje a dalším výrokem vydražitelce nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl oproti soudnímu exekutorovi k závěru, že vylučovací žaloba podaná dne 21. 12. 2016 žalobkyní PAT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43222587, sídlem Štefánikova 741/50, Klíše, 400 01 Ústí nad Labem, je důvodem pro odročení dražebního jednání podle ustanovení § 336i odst. 1 o. s. ř., a tedy překážkou pro udělení příklepu ve prospěch vydražitelky, neboť nebyla-li zjevně nedůvodná či podaná osobou, která by nebyla věcně legitimována, nepřísluší soudnímu exekutorovi hodnocení její důvodnosti, účelnosti či případné úspěšnosti, včetně motivace k jejímu podání, a bylo tudíž nutné dražební jednání odročit. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním oprávněná a vydražitelka. Oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci; má za to, že odvolací soud věc posuzoval přepjatě formalisticky, jestliže se důsledněji nezabýval otázkou, zda tvrzený důvod ve vylučovací žalobě mohl vůbec vést k vyloučení věci z exekuce, resp. zda žalobkyní tvrzené vlastnické právo je v dané věci takovým právem, které výkon rozhodnutí nepřipouští. Jediným důvodem, proč v souzené věci není formálně vedena exekuce prodejem zástavy je skutečnost, že se mohla coby zástavní věřitelka – když zástavní právo bylo zřízeno dne 29. 8. 1994 a do 31. 8. 1998 jí vznikl nárok na uspokojení ze zástavy – domáhat takového uspokojení jen v řízení před soudem a ve formě nároku na zaplacení zajištěné pohledávky, neboť tak bylo dovozeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněném pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2672/2004, ze dne 15. listopadu 2005). Z tohoto důvodu pohlíží na danou skutkovou základnu jako na podobnou výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 338a o. s. ř., a došlo-li případně později k převodu vlastnického práva k zástavě, nemůže být tato okolnost důvodem pro to, aby soudní exekutor příklep neudělil, resp. aby dražební jednání odročil, neboť i pozdější vlastník zástavy má povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svých, exekucí postižených věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání oprávněná vyvozuje, z otázky „zda v případě, kdy se nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy řídí ustanovením § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998 (tj. lze jej vyjádřit jen jako jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy), je žaloba na vyloučení zástavy (tj. věcí tvořících zástavu) z exekuce, která je založena pouze na tvrzeném vlastnickém právu k zástavě, takovou vylučovací žalobou, která nepřipouští exekuci ve smyslu § 267 o. s. ř., popřípadě zda je taková žaloba zcela zjevně neopodstatněná“, již má dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou, a dále tvrdí, že se odvolací soud při svém rozhodování zčásti odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, založenou rozhodnutími ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 a sp. zn. 20 Cdo 3602/2008). Oprávněná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, o udělení příklepu, potvrzuje, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil. Vydražitelka ve svém dovolání zopakovala výhrady oprávněné a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009, dovozuje, že v posuzované věci může být zástava (exekvované nemovité věci) zdrojem uspokojení oprávněné i v případě, je-li jejím vlastníkem subjekt odlišný od povinného. Upozorňuje též, že pakliže exekuční soud (soudní exekutor) dovodí, že podaná vylučovací žaloba je z nejrůznějších důvodů zjevně neopodstatněná a že by odročení dražebního jednání představovalo jen neodůvodněný průtah v provedení exekuce, nemá povinnost vyčkat vydání rozhodnutí nalézacího soudu o vylučovací žalobě a dražební jednání odročit, což dle jejího názoru vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněného pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11; proto považuje usnesení soudního exekutora za správné, neboť žalobkyně takové právo, které by vyloučení nemovitých věcí z exekuce opodstatňovalo, nejen nenamítá, nýbrž jí podaná vylučovací žaloba představuje toliko zneužití práva. Také vydražitelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil, a usnesení soudního exekutora č. j. 122 EX 895/09-134, ze dne 9. 1. 2017, potvrdil, a povinnému uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Povinný se k podaným dovoláním nevyjádřil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 10. 4. 2017, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno dne 21. 9. 2012. Obě dovolání, která jsou formálně bezvadná (§ 240, § 241 odst. 1, § 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), jsou i přípustná (§ 237 o. s. ř.), protože otázka, zda v případě, že je vedena exekuce co do soudem přiznaného práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, které se řídí ustanovením § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998, je vylučovací žaloba, která je založena pouze na tvrzeném vlastnickém právu k zástavě, je zcela zjevně neopodstatněná, a tím odůvodňuje odchýlení se od zákonného postupu exekučního soudu (soudního exekutora) podle ustanovení § 336i o. s. ř., nebyla dosud v úplnosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována. Uplatněn byl i řádný dovolací důvod, totiž nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání však nejsou důvodná. Z přiloženého exekučního spisu se zjišťuje, že na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 22 C 271/2007-95, v němž byl povinný odsouzen k zaplacení částky 4 600 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně (oprávněná) vůči žalovanému (povinnému) může domáhat pouze z výtěžku prodeje tam označených nemovitých věcí, jejichž je vlastníkem, byl oprávněnou dne 21. 9. 2012 podán návrh na nařízení exekuce. Dne 21. 12. 2016 podala společnost PAT, spol. s r. o., vylučovací žalobu, kterou se domáhá vyloučení postižených nemovitých věcí z exekuce s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 19. 5. 2000, kterou prodala předmětné nemovitosti povinnému (s účinky vkladu do katastru ke dni 22. 5. 2000), je neplatným právním úkonem, protože za ni jednala osoba, jež nebyla statutárním orgánem (a nebyla ani pověřena plnou mocí k zastupování), a že cena prodávaných nemovitostí nebyla stanovena na základě posudku soudem jmenovaného znalce, jak bylo požadováno tehdy účinným zněním § 196 odst. 3 obchodního zákoníku. Je tedy toho názoru, že vlastníkem dotčených nemovitostí není v dané věci povinný, nýbrž ona. Z pohledu dovolacího soudu je zde významné následující: Judikaturu Nejvyššího soudu lze považovat za dostatečně sjednocenou ohledně otázky, zda soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce,