20 Cdo 4203/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 4203/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2012 Spisová značka:20 Cdo 4203/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4203.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výživné Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 4203/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné L. K., proti povinné Ing. E. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Senčic 7, pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 54 E 883/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2008, č.j. 13 Co 227/2008-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze 17. 12. 2007, č. j. 54 E 883/2007-7, obvodní soud nařídil podle vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, a to rozsudku z 29. 4. 2003, sp. zn. 14 Nc 399/99, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze 16. 12. 2003, č. j. 55 Co 309/2003-715, usnesení (o předběžném opatření) z 2. 12. 2004, č. j. 14 Nc 15/2001-791, a konečně rozsudku (o rozvodu manželství povinné s otcem tehdy nezletilé oprávněné) z 13. 6. 2006, sp. zn. 11 C 130/98, výkon rozhodnutí k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné na výživném za dobu - od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2007 v částce 12.600,- Kč - od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2007 v částce 2.000,- Kč - od 1. 12. 2007 nadále v částce 2.000,- Kč měsíčně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně, „pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí pro výživné za dobu do 19. 7. 2007“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále je změnil tak, že výkon rozhodnutí (podle tam specifikovaných exekučních titulů) pro běžné výživné v částce 2.000,- Kč měsíčně za dobu od 1. 10. 2008 nadále nařídil a „jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 20. 7. 2007 do 30. 9. 2008 nevznikl.“ S odvolací námitkou povinné, že ve věci měl rozhodovat soud místně příslušný podle ustanovení § 84 a § 85 o. s. ř., se městský soud s odkazem na ustanovení § 252 odst. 3 o. s. ř. vypořádal závěrem, že jde-li o výkon rozhodnutí pro vymožení výživného nezletilého dítěte, je namísto obecného soudu povinného k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště, a že ve smyslu § 11 odst. 1 o. s. ř. výše uvedená místní příslušnost trvá. Měnící a potvrzující výrok svého rozhodnutí městský soud odůvodnil závěrem, že účastnice u odvolacího jednání 10. 9. 2008 učinily nesporným, že povinná dlužné výživné za dobu po rozvodu postupně doplatila, takže za toto období již dluh nemá. Protože však sama povinná uznala, že za dobu před rozvodem manželství dosud na výživném oprávněné dluží částku 9.000,- Kč (oprávněná tvrdila existenci dluhu v částce 50.900,- Kč), odvolací soud „shledal usnesení obvodního soudu, pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí k vymožení běžného výživného, zcela správným.“ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „odvolací soud v něm řeší právní otázku,“ (aniž specifikuje, kterou) „v rozporu s hmotným právem“ (aniž však uvádí konkrétní ustanovení určitého předpisu). V dovolání ohlašuje všechny tři dovolací důvody a – bez specifikace, v čem má naplnění každého z nich spočívat – pouze obecně vyjadřuje nesouhlas s tím, že „odvolací soud nevzal náležitý zřetel na obsah jejího odvolání ze 7. 1. 2008, jakož i doplnění odvolání ze 14. 1., 23. 1. a 21. 4. 2008, a absolutně se nevypořádal s 22 přiloženými důkazy, o něž své odvolání opřela, stejně tak jako s níže zmíněnými a přiloženými důkazy, které jsou v soudním spise přiloženy.“ Povinná je přesvědčena o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 i o tom, že vykonávané usnesení není exekučním titulem, neboť nenabylo právní moci a navíc nemá oporu v provedených důkazech. Opětně také poukazuje na skutečnost, že ve věci výživného pro oprávněnou předem informovala advokátku JUDr. Hanu Rosenovou, jež byla posléze ustanovena zástupkyní oprávněné, což povinná považuje za závažné procesní pochybení soudu. Dále „poukazuje a znovu přikládá k prokázání svých tvrzení listinné důkazy“ vyjmenované v druhém odstavci třetí strany dovolání na čl. 164 a navrhuje opětovný výslech svědků J. K. a V. T. Závěrem pak zdůrazňuje, že soud nevzal na zřetel její tvrzení, že jí otec tehdy nezletilé oprávněné odcizil složenky, jimiž prokazovala jednotlivé platby výživného; povinná proto „důrazně žádá, aby si Nejvyšší soud předmětné dodejky za rozhodné období vyžádal od organizace VAKUS.“ Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že jde o věc upravenou zákonem o rodině. Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Předně je namístě zdůraznit, že usnesení odvolacího soudu zůstalo v kasačním výroku nenapadeno, z čehož plyne, že se nemohl zabývat argumentací povinné, podle níž „není vykonávané usnesení exekučním titulem.“ Zrušen byl totiž právě výrok o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení výživného za dobu do právní moci rozvodového rozsudku, kdy se odvolací soud zabýval otázkou, zda exekučním titulem skutečně je oprávněnou v návrhu označené usnesení o předběžném opatření z 2. 12. 2004, č. j. 14 Nc 15/2001-791, jehož účinnost však měla podle odvolacího soudu dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zaniknout právě v důsledku toho, že nalézací soud péče o nezletilé posléze vydal rozsudek ve věci samé podle § 50, § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině (z 23. 1. 2008, č. j. 14 Nc 15/2001-1535), jenž sice v důsledku odvolání povinné nenabyl právní moci, který však – protože jím bylo stanoveno výživné – byl podle ustanovení § 162 odst. 1 o. s. ř. vykonatelný předběžně, tedy bez ohledu na právní moc. Dovolání v části směřující proti výrokům, jež odvolací soud formuloval jako měnící a potvrzující, není – subjektivně – přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Městský soud totiž – narozdíl od soudu prvního stupně, který výrok o nařízení výkonu rozhodnutí rozčlenil na tři období – za rozhodné pro specifikaci výživného za jednotlivá období považoval pouze datum právní moci rozvodového rozsudku, tedy 20. 7. 2007. Obdobím před tímto datem se Nejvyšší soud zabývat nemůže, protože právě jeho se týká kasační výrok odvolacího soudu, jenž dovoláním napaden nebyl (ani být nemohl). Pokud pak jde o období po právní moci rozvodového rozsudku, tedy po 20. 7. 2007, povinná nařízením výkonu k vymožení běžného výživného (až) od 1. 10. 2008 – oproti rozhodnutí obvodního soudu, jenž výkon rozhodnutí nařídil k vymožení (dlužného) výživného do 30. 9. 2007, tedy i za třetinu měsíce července 2007 a za měsíce srpen a září téhož roku, a dále pak pro dobu od 1. 12. 2007 do budoucna – žádnou újmu neutrpěla, j