20 Cdo 541/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 541/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2005 Spisová značka:20 Cdo 541/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.541.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 51/ IV.ÚS 51/06odmítnuto03.16.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 541/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. O. v O. – P., zastoupené advokátem, proti povinným 1) B., spotřebnímu družstvu v O., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 270/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, č.j. 10 Co 1362/2003-53, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 5. 2003, č.j. 49 E 270/2002-32, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů (§ 350 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že rozsudek, jehož výkon oprávněná navrhla, nahrazuje prohlášení vůle prvního povinného (§ 161 odst. 3 o.s.ř.); ukládá-li totiž povinnost uzavřít s oprávněnou ve stanovené lhůtě smlouvu určitého obsahu (o vydání nemovitostí), nahrazuje podpis prvního povinného. Druhá povinná – navíc – není pasivně věcně legitimována, neboť přechod povinnosti z ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb. nevyplývá a listiny o přechodu povinnosti uzavřít smlouvu oprávněná nepředložila (§ 256 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to konkrétně (dvou) otázek, jejichž řešení je – podle jejího názoru – ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadně právně významné. Dovolatelka nezpochybňuje, že exekučním titulem je (pravomocný) rozsudek nahrazující projev vůle povinné osoby, na jehož základě (po připojení písemné dohody podepsané oprávněnou osobou) katastrální úřady běžně povolovaly vklad vlastnického práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1330/2003). V jejím případě však příslušný katastrální úřad vklad práva odmítl provést, a to s poukazem na nález ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 702/2000, v němž Ústavní soud konstatoval, že rozsudek ukládající prohlášení vůle není s to sám o sobě ve spojení s projevem vůle oprávněné osoby vyvolat účinky dohody o vydání věci. Závěr Ústavního soudu, že uzavření dohody o vydání věci lze docílit jen ukládáním pokut (§ 351 o.s.ř.), vedl dovolatelku k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže je možné rozsudek ukládající prohlášení vůle vykonat způsobem, který byl navržen, je třeba řešit i druhou otázku, tedy zda věcná legitimace svědčí prvnímu povinnému jako osobě exekučním titulem zavázané nebo druhé povinné, která – podle názoru dovolatelky – přichází v úvahu jako právní nástupkyně prvního povinného. Přechod povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí přitom vyplývá přímo z právního předpisu (§ 256 odst. 2, in fine, o.s.ř.). První povinný byl totiž v době vydání exekučního titulu trvalým uživatelem nemovitostí (§ 70 hosp. zák.); jeho postavení se svým obsahem blížilo vlastnickému právu, takže s právem trvalého užívání byla spojena povinnost držené věci vydat (institut trvalého užívání byl evidován v katastru nemovitostí a trvalému uživateli byl zřizován list vlastnictví). Poté, co zákon č. 219/2000 Sb. změnil vztahy trvalého užívání na výpůjčku (§ 59), přešla povinnost uzavřít dohodu přímo na vlastníka, neboť ten, kdo má věci (toliko) ve výpůjčce, oprávněn nakládat s nimi – tedy ani je vydávat – není. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.). Dovolání není přípustné. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Dovolatelka vytyčila dvě otázky, které podle jejího názoru splňují kritéria ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 o.s.ř.; první tkví v závěru odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí, jehož výkon navrhla, patří k těm, které způsoby v zákoně uvedenými (srov. § 257, § 258 o.s.ř.) vykonávat nelze, druhá se týká posouzení pasivní věcné legitimace druhé povinné, jež reflektuje dovolatelkou prosazované procesní nástupnictví co do povinnosti uzavřít smlouvu o vydání nemovitostí (§ 256 o.s.ř.). Otázku uvedenou shora na prvním místě vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nehodlá nic měnit. Podkladovým rozhodnutím v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997, č.j. 35 C 339/92-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1998, č.j. 8 Co 1521/97-48 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2003, č.j. 8 Co 1521/97-57), jímž byla prvnímu povinnému (osobě podle § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. povinné) uložena povinnost uzavřít s oprávněnou (osobou podle § 1 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb. oprávněnou) dohodu, kterou – do tří dnů od právní moci rozsudku – vydá označené nemovitosti. Rozsudek nabyl 16. 8. 1997 právní moci. Je výrazem ustálené soudní praxe, že rozsudkem lze vyhovět i takové žalobě o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§ 80 písm. b/ o.s.ř.), podle níž má být žalovanému uložena povinnost učinit určitý projev vůle (právní úkon). V takovém případě – namísto ustanovení § 161 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění – platí § 161 odst. 3 o.s.ř., který stanoví, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. Odtud se podává, že na základě takového rozsudku nelze k návrhu oprávněného, který tvrdí, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost, nařídit výkon rozhodnutí způsobem předvídaným v ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 796). V návaznosti na shora uvedené (za právního stavu účinného před 1. 1. 1992) vysvětlil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 862-863, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev v