20 Cdo 625/2012 — Nejvyšší soud

20 Cdo 625/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2013 Spisová značka:20 Cdo 625/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.625.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Směnky Dotčené předpisy:§ 725 obch. zák. § 524a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 625/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Zbyněk Poledna a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Sampa Invest, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Josefově, Maiselova 38/15, identifikační číslo osoby 27107515, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Husova 102, proti povinnému M. D., zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, pro částku 10.144.950,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 1415/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 5. října 2011, č. j. 17 Co 380/2010-478, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že v II. odstavci výroku opravil zřejmou chybu v psaní v protokole o jednání z 26. září 2010) potvrdil usnesení ze 6. května 2010, č.j. 0 Nc 1415/2003-400, jímž okresní soud zamítl (opakovaný) návrh na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka (přisouzená žalobkyni Interbance, a. s., později BAWAG Bank CZ, a. s., posléze postoupená nynější oprávněné Sampa Invest, s. r. o., která ji 22. února 2005 dále postoupila Z. P.) zanikla započtením (proti)pohledávky I. P. (jedné ze čtyř osob společně zavázaných exekučním titulem), kterou měl I. P. mít vůči Z. P. Odvolací soud s poukazem na tam uvedenou literaturu (pátý odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí) zdůraznil, že má-li více dlužníků splnit dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně (solidárně), je věřitel oprávněn postoupit pohledávku (§ 524 a následující občanského zákoníku) i jen vůči některému z těchto dlužníků třetí osobě, přičemž se tato třetí osoba, postupník, stane věřitelem pohledávky pouze ve vztahu k tomuto dlužníku a ostatní spoludlužníci jsou k témuž plnění i nadále zavázáni postupiteli. S poukazem na rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2009 vysvětlil, že v případě pasivní solidarity existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků, že postoupí-li věřitel svou pohledávku za jedním z více solidárně zavázaných spoludlužníků, závazek všech spoludlužníků zaniká uspokojením kteréhokoli věřitele jeho dlužníkem, a že každý z věřitelů může vymáhat plnění jen od svého dlužníka. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1790/2009 doplnil, že je-li ve smlouvě o postoupení pohledávky sjednáno, že postupitel postupuje pohledávku pouze za jedním z více solidárně zavázaných dlužníků, nelze ze samotné identifikace postupované pohledávky dovodit, že předmětem postoupení byla také pohledávka věřitele za ostatními solidárně zavázanými spoludlužníky. Odvolací soud pak uzavřel, že bylo-li by v projednávané věci prokázáno, že dluh I. P. vůči Z. P. skutečně, jak začalo být tvrzeno v odvolacím řízení, zanikl jejich dohodou o započtení vzájemných pohledávek, znamenalo by to v konečném důsledku, že tu – jak povinný správně argumentoval – již není ani jeho touto exekucí vymáhaný dluh vůči oprávněné Sampa Invest, s. r. o. a že by tudíž byl důvod k navrhovanému zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) případně h) o. s. ř. podle toho, k jakému okamžiku by dluh započtením zanikl. Pro účel zjištění, zda dluh I. P. vůči Z. P. opravdu započtením zanikl, zdůraznil odvolací soud, bylo třeba objasnit, zda v okamžiku uzavírání dohody o započtení Z. P. I. P. vskutku dlužil odpovídající částku, jelikož jedině v kladném případě by mohlo dojít k započtení vzájemných pohledávek, a tedy i k zániku dluhu I. P. vůči Z. P. Při posuzování věrohodnosti výpovědí obou těchto svědků (č. l. 337, 447 a 448) i samotného povinného odvolací soud tyto výslechy hodnotil v souvislosti s jinými, zejména listinnými důkazy, především s „dohodou, která předchází potvrzení o splnění pohledávky, jež je vydáváno Z. P. I. P.“ z 9. května 2007 (č. l. 450), s „potvrzením o přijatém plnění na pohledávku“ z téhož dne (č. l. 213), s kvitancí z 25. února 2005, s vysvětlením podaným Z. P. na Policií ČR v Trutnově dne 21. listopadu 2005 (č. l. 173) a dalšími důkazy podrobně popsanými na č. l. 5 – 10 napadeného rozhodnutí (k jejichž provedení byl za účelem posouzení věrohodnosti svědků veden nejen „ustanoveními § 153 odst. 1 a § 1 o. s. ř.,“ ale zejména rozpory ve výpovědích a dalších důkazech) a dospěl k závěru, že existence pohledávky I. P. vůči Z. P. dostatečně věrohodně prokázána nebyla a že tudíž „nemohl přiznat relevanci“ ani dohodě o započtení z 9. května 2007 a vyvodit právě z ní zánik dluhu I. P. vůči Z. P. a tedy ani zánik dluhu povinného vůči oprávněné. Za jeden z důvodů k tomuto závěru považoval odvolací soud část textu dohody z 9. května 2007, z níž plyne, že se Z. P. zavázal I. P. (jemuž chtěl pomoci, protože se cítil morálně odpovědným za hospodářské problémy dalšího subjektu společně zavázaného týmž exekučním titulem k úhradě stejné pohledávky, společnosti Liberta CZ, do nichž se tato společnost dostala v souvislosti s některými zahraničními obchody, s nimiž měl Z. P. co do činění) pro případ, že ten by byl jako ručitel podepsaný na směnce (na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz, který je v souzené věci exekučním titulem) povinen cokoli z tohoto směnečného závazku plnit, toto plnění v plném rozsahu nahradit, k čemuž však nedošlo, jelikož „I. P. do té doby nesporně ze svého ručitelského závazku nikomu neplnil.“ Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm posuzovány judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešené právní otázky, a to zejména: 1. zda závazek solidárních spoludlužníků vůči jejich věřiteli zaniká jen tehdy, jestliže některý z dlužníků dluh splní a v případě, že mezi některými ze spoludlužníků a jejich věřitelem dojde k započtení vzájemných pohledávek, nebo i v jiných případech, upravených v právních předpisech jako způsob zániku závazků, 2. zda je nezbytné v každém případě, aby slib odškodnění byl učiněn v písemné formě, a jaké jsou důsledky skutečnosti, že v této formě učiněn nebyl 3. zda lze platně dohodou založit závazek k poskytnutí plnění v případě, že žádající osoba požaduje po druhé straně určité jednání či právní úkon, k němuž druhá osoba není povinna, a současně žádající osoba se zaváže zajistit, že druhé osobě nevznikne z jednání či právního úkonu žádná škoda, resp. že tuto škodu nahradí nebo jinak zprostí druhou osobu závazku, aniž by muselo jít striktně o slib odškodnění ve smyslu § 725 obchodního zákoníku. Pokud jde o první vymezenou právní otázku, spatřuje povinný nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v závěru odvolacího soudu, že zánikem závazku bez uspokojení věřitele nedojde k zániku dluhu ostatních solidárních či obdobně zavázaných dlužníků a že i pokud by Z. P. I. P. dluh prominul, důvodem k zastavení exekuce vedené proti povinnému to není. V souvislosti s druhou nabídnutou právní otázkou spočívá podle povinného naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v závěru odvolacího soudu, že i kdyby Z. P. na sebe vůči I. P. nějaký právní závazek vzal, šlo by nejspíše o závazek právem výslovně neupravený, že by tedy nešlo o slib odškodnění ve smyslu § 725 obchodního zákoníku, jelikož ten musí být v písemné formě. Podle jeho názoru nelze považovat slib odškodnění učiněný v jiné než písemné formě za absolutně neplatný vždy bez výjimky, tj. i v případě, že nikdo z aktivně legitimovaných osob námitku neplatnosti nevznáší, jelikož je nutno respektovat autonomii vůle účastníků a úpravu obchodního zákoníku, která vychází ze zásady neformálnosti právních úkonů a ze závěru, že neplatnost může uplatňovat pouze ten z účastníků, v jehož prospěch případná neplatnost právního úkonu je. Při řešení v pořadí třetí otázky měl podle dovolatele odvolací soud za situace, kdy dospěl k závěru, že mezi Z. P. a I. P. neexistuje vztah ze slibu odškodnění, pečlivě zvážit, zda Z. P. nevznikl vůči I. P. závazek z jiného důvodu, resp. z dohody. Za stavu, kdy se oba svědci ohledně existence dohody mezi nimi vyjádřili shodně, nebyl dán důvod k tomu, aby soud nepřiměřeně okolnoste