20 Cdo 670/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 670/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2012 Spisová značka:20 Cdo 670/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.670.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 338b o. s. ř. § 104h odst. 1 předpisu č. 582/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 670/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Zelená 3158/34a, proti povinné X - STAV, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Kunčicích, Bloková 309, identifikační číslo osoby 25829696, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, pro 427.174,65 Kč, prodejem zastavených nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 E 422/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 Co 185/2009-143, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 12. 2008, č. j. 94 E 422/2006-132, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízeného usnesením ze dne 8. 12. 2006, č. j. 94 E 422/2006-12, a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že zánikem původního dlužníka (Přerovské průmyslové stavby, společnost s ručením omezeným v likvidaci) bez právního nástupce nedošlo k zániku vymáhané pohledávky oprávněné, zajištěné zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (nyní ve vlastnictví povinné), a to ani s ohledem na tzv. veřejnoprávní charakter pohledávky. V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Povinná, jež je v pozici zástavního dlužníka, na jehož majetku vázne soudcovské zástavní právo, prosazuje, že zánikem hlavního dlužníka výmazem z obchodního rejstříku zanikl v souladu s předpisy na úseku sociálního zabezpečení i veřejnoprávní závazek, který nemůže existovat jako bezsubjektní, a tím zaniklo i soudcovské zástavní právo, jež vázne na nemovitostech povinné k zajištění tohoto závazku. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky zániku veřejnoprávní pohledávky a souvisejícího zániku akcesorických závazků, přičemž tvrdí, že soud nesprávně vyložil občanský zákoník v ustanoveních o zániku zástavního práva v souvislosti se zánikem zajištěné pohledávky. Je přesvědčena, že nelze aplikovat stávající judikaturu Nejvyššího soudu (21 Cdo 1198/2005), neboť v projednávané věci jde o zajištění veřejnoprávní pohledávky (založené zejména podle zákona č. 582/1991 Sb. a 589/1992 Sb.), jež nevznikla svobodným projevem vůle hlavního dlužníka, ale na základě určité právní skutečnosti, podobně jako zástavní právo zajišťující tuto pohledávku nevzniklo z projevu vůle některého z účastníků, ale z rozhodnutí soudu. Dovolatelka tvrdí, že otázku zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo již řešil Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 1 Afs 73/2006, přičemž odvolací soud se jeho rozhodnutím nezabýval; napadené rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval i ustanovení předpisů sociálního zabezpečení o zániku plátce pojistného a zániku pohledávky. Navrhla, aby Nejvyšší soud (vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího správního soudu) rozhodl věc postupem podle § 20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb. v rámci občanskoprávního a obchodního kolegia, napadené rozhodnutí včetně usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotná dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Posouzením námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1998, č. j. 48 E 1556/98-4 (v právní moci 27. 8. 1999), byl nařízen podle vykonatelného výkazu nedoplatků vydaného oprávněnou dne 25. 8. 1998, č. j. 11951/98, pro pohledávku oprávněné za původním povinným - Přerovskými průmyslovými stavbami, společností s ručením omezeným „v likvidaci“ ve výši 645 654,- Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 204, pro kat. území Kunčice nad Ostravicí, obec a okres Ostrava, s tím, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doručení návrhu k soudu (30. 11. 1998). Ke dni 31. 5. 1999 se vlastníkem dotčených nemovitostí stala nynější povinná, a to na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1999. Dne 4. 5. 2006 byl u soudu podán k vymožení zbytku zajištěné pohledávky oprávněné návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí. Ke dni 6. 6. 2008 původní povinný zanikl bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku. Dovolací soud předně nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že se otázkou zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2006, sp. zn. 1 Afs 73/2006. Citované rozhodnutí totiž řeší zcela odlišný zajišťovací institut, a to postavení daňového ručitele podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2010; nedotýká se v žádném případě institutu zástavního práva ani soudcovského zástavního práva jakožto práv věcných a jeho závěry tedy nelze v projednávané věci (ani částečně) použít. Dovolatelka má za to (aniž však uvádí konkrétní ustanovení, při jejichž aplikaci soud pochybil), že soud nesprávně aplikoval předpisy sociálního zabezpečení, zejména zákon č. 582/1991 Sb. a č. 589/1992 Sb.; z těchto předpisů lze též podle jejího názoru dovodit, že zánikem hlavního dlužníka zanikl i jeho závazek a že povinnost k placení nemohla „přejít na jiný subjekt“. Dovolatelka přitom zcela pomíjí skutečnost, že uvedené předpisy se institutem soudcovského zástavního práva nezabývají (ustanovení § 104i zákona č. 582/1991 Sb. stanoví pouze možnost zřídit zástavní právo k zajištění vykonatelné pohledávky rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení postupem po