20 Cdo 942/2022 – Nejvyšší soud

20 Cdo 942/2022-621 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného A. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský Vršek č. 323/13, proti povinnému R. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 300/24, pro 121 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 43 EXE 17/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021, č. j. 12 Co 149/2020-518, t a k t o: I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na nákladech dovolacího řízení částku 6 280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce JUDr. Mgr. Marka Orsága. Odůvodnění: Okresní soud v Hodoníně dne 18. ledna 2017, č. j. 43 EXE 17/2017-15, a dne 5. ledna 2018, č. j. 43 EXE 17/2017-28, pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 221 500 Kč, úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 7. listopadu 2016 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 219 870 Kč, smluvní pokuty ve výši 50 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 109 900 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení za období od 7. listopadu 2016 do 11. května 2017, jakož i pro náklady oprávněného a této exekuce, podle notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 6. května 2016, sp. zn. NZ 472/2016, N 560/2016, sepsaného JUDr. Jaroslavou Voclovou, notářkou se sídlem v Praze (dále též jen „exekuce“). Exekuční soud usnesením ze dne 25. dubna 2018, č. j. 43 EXE 17/2017-52, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2018, č. j. 12 Co 368/2018-213, částečně zastavil exekuci ve vztahu k částce 1 100 000 Kč, úrokům z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 100 000 Kč za dobu od 7. listopadu 2016 do zaplacení a smluvnímu úroku ve výši 198 000 Kč. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 12. února 2020, č. j. 43 EXE 17/2017-420, zamítl návrh povinného ze dne 4. dubna 2018 na zastavení exekuce (výrok I.). Řízení o návrhu povinného ze dne 13. dubna 2018 na částečné zastavení exekuce vedené přikázáním pohledávky povinného z účtu č. XY u Raiffeisenbank, a. s., podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 21. března 2018, č. j. 156 EX 1594/16-108, pro zpětvzetí návrhu zastavil (výrok II.). Exekuci v části, ve které bylo podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 156 EX 1594/16-36, rozhodnuto o jejím provedení přikázáním pohledávky povinného z účtu číslo XY vedeného u Komerční banky, a. s., ohledně částky 29 182 Kč, zastavil (výrok III.). Ve zbytku návrh povinného ze dne 13. dubna 2018 na částečné zastavení exekuce v části, ve které bylo podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 156 EX 1594/16-36, rozhodnuto o jejím provedení přikázáním pohledávky povinného z účtu číslo XY vedeného u Komerční banky, a. s., zamítl (výrok IV.). Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce ze dne 6. května 2016, jež byla podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (dále též jen „smlouva o zápůjčce“), v částce 121 500 Kč platně vznikla, když povinný převzetí této částky potvrdil ve smlouvě o zápůjčce, na listině zvané Potvrzení o převzetí peněz ze dne 6. května 2016 i v exekučním titulu, jenž je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, a ustanovení § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „notářský řád“, a neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětnou částku při podpisu smlouvy neobdržel (tato skutečnost nevyplynula ani z dalších soudem provedených důkazů). K povinným namítané neplatnosti sjednaných smluvních pokut a úroku soud prvního stupně uvedl, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 3707/2007, je možné ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, přičemž o takovou situaci se ve zde projednávaném případě nejednalo. Výši sjednané smluvní pokuty a úroku soud považoval za přiměřenou (k tomu odkázal na obdobnou věc vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Odo 236/2005). Částka 29 182 Kč byla v této exekuci nepostižitelná, neboť se jednalo o cestovní náhrady poskytnuté zaměstnavatelem povinného. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. května 2021, č. j. 12 Co 149/2020-518, změnil ve výroku I. a IV. usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zcela zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Byť se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považoval odvolání povinného za důvodné, neboť ten v odvolacím řízení uplatnil novou námitku, a to že je třeba nahlížet na smlouvu o zápůjčce jako na smlouvu spotřebitelskou, v důsledku čehož byl oprávněný povinen podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 6. května 2016 (den uzavření smlouvy o zápůjčce), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, posoudit úvěruschopnost povinného. Jelikož své povinnosti nedostál, ačkoliv smlouvu o zápůjčce uzavíral z pozice podnikatele (v době uzavření smlouvy byl osobou zapsanou v živnostenském rejstříku s živnostenským oprávněním v oblasti „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, ve smlouvě byl mimo jiné označen svým identifikačním číslem, s povinným se před uzavřením smlouvy neznal, ani se s ním nikdy nesetkal, ve stejném časovém období jako s povinným uzavřel další dvě zápůjčky s fyzickými osobami), měl odvolací soud smlouvu o zápůjčce za neplatnou pro rozpor s výše citovaným ustanovením (k tomu rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Zároveň neshledal, že by účel zápůjčky, jak je vymezen v článku I. bodu 3 smlouvy o zápůjčce („výhradně na bytové účely“), vylučoval působnost zákona o spotřebitelském úvěru, neboť drtivá většina zapůjčených finančních prostředků měla být poskytnuta na účty jiných osob než povinnému a okolnosti při uzavírání smlouvy byly nestandardní (uzavření smlouvy o zápůjčce iniciovala společnost RITO money office s. r. o., právě které byly téměř všechny peníze ze zápůjčky poskytnuty, a se kterou nikoliv ojediněle oprávněný spolupracoval). Nadto v případě smluv týkajících se financování bydlení je neobvyklá pouhá půlroční doba splatnosti poskytnuté finanční částky. Výše uvedené a procesně právní charakter notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, který je zde exekučním titulem, tak vedly odvolací soud k zastavení exekuce podle § 268 písm. 1 odst. h) o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dovolací soud dosud ve své praxi neřešil, a to zda 1. „má být oprávněný považován za podnikatele podle ZSÚ v situaci, kdy sice má živnostenské oprávnění, avšak tuto činnost fakticky soustavně nevykonává, podniká v jiné oblasti a nemá na poskytování spotřebitelských úvěrů ani zřízenou provozovnu; 2. znamená uvedení IČO oprávněného na smlouvě o zápůjčce, že se jedná o podnikatele podle ZSÚ, když na téže smlouvě je i r. č. oprávněného, stejně jako na exekučním titulu a na zástavní smlouvě je jen r. č. oprávněného; 3. lze považovat za spotřebitelský úvěr zápůjčku, kterou povinný (spotřebitel) vědomě v rozporu s jejím účelem po předchozí dohodě s třetí osobou nepoužil na dohodnutý účel (bydlení), ani jinak pro své potřeby, ale peníze ze zápůjčky po předchozí dohodě zapůjčil této třetí osobě, která mu za to poskytla materiální výhodu (odpuštění dluhů). Uvedl, že poskytování spotřebitelských úvěru nebyla soustavná, natož jeho hlavní aktivita (skutečně podnikal v oblasti stavebnictví a elektroinstalací), v době uzavření smlouvy o zápůjčce již neměl ani provozovnu na tento předmět podnikání a krátce na to živnostenské oprávnění na tento předmět podnikání zrušil. Ve smlouvě o zápůjčce bylo uvedeno nejen jeho identifikační číslo, ale i rodné číslo, přičemž na jiných listinách dokonce jen rodné číslo, v souhrnu všech