20 Cdo 959/2000 — Nejvyšší soud

20 Cdo 959/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2001 Spisová značka:20 Cdo 959/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.959.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 173/1990Sb. předpisu č. 232/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 959/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně České obce sokolské se sídlem v P., proti žalované Tělovýchovné jednotě Sokol K., zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 97/92, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1998, č.j. 13 Co 410/98 - 176, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud (poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.2.1998, č.j. 2 Cdon 1809/96 - 158) změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu, kterou jí vydává v ní označené nemovitosti. Maje na zřeteli právní názor dovolacího soudu dospěl - v kritické otázce pasivní věcné legitimace - k závěru, že žalovaná je osobou ve vztahu k uplatněnému nároku povinnou. Za nadbytečné považoval uvedení úplného znění dohody; i takovým rozhodnutím, jímž se povinné osobě ukládá povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv, dochází podle odvolacího soudu k obnovení vlastnictví osoby oprávněné, a na tomto základě katastrální úřad „provede v její prospěch záznam vlastnického práva\". Ve včasném dovolání žalobkyně (za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) tomuto rozsudku vytkla, že odvolací soud nerozhodl podle jejího návrhu a zatížil tak řízení vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže rozsudek neobsahuje „výrok nahrazující prohlášení vůle povinné osoby\", hrozí, že je nevykonatelný, a žalobkyně by mohla být ve svých právech poškozena. Dovolání podala včas i žalovaná (zastoupena advokátem) namítajíc, že odvolací soud posoudil nesprávně pasivní věcnou legitimaci ve sporu. Podle jejího názoru k tomu, aby mohla být považována za povinnou osobu (právního nástupce zaniklého ČSTV) bylo nutné, aby byla jako samostatný subjekt registrována do 30.6.1990, a tato podmínka splněna není (k její registraci došlo až dne 11.2.1991). Shodně uvažoval Ústavní soud v nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II ÚS 19/97. Žalobkyně toto dovolání zhodnotila jako nedůvodné a odkázala na konstantní judikaturu obecných soudů, zejména soudu Nejvyššího. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Obě dovolání jsou ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. (objektivně) přípustná, jelikož směřují proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a opírají se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ resp. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jimiž lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v § 237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), zatímco jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl v dovolání obsahově vymezen. Dovolání žalobkyně není subjektivně přípustné. Z obecného faktu, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), nelze dovozovat, že by je mohl podat účastník každý; z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je k němu legitimován jen ten, komu nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, již lze odstranit tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Bez ohledu na to, zda odvolací soud vybočil ze zásad, vyslovených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. (podle kterého nelze přiznat něco jiného, než co účastník řízení navrhl), tedy jde o to, zda dovoláním napadené rozhodnutí - z hlediska jeho dopadu do právního postavení žalobkyně - tyto podmínky splňuje či nikoli. Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí podle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb., který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Nárok na navrácení majetkových práv uplatní podle jeho § 2 odst. 1 oprávněná organizace písemnou výzvou u organizace povinné, která s ní uzavře dohodu podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 173/1990 Sb.; odmítne-li povinná organizace tuto dohodu uzavřít, může oprávněná organizace uplatnit své nároky u soudu (§ 3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., čl. III bod 9 zákona č. 519/1991 Sb.). Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že nárok, který z citovaných zákonů vyplývá, je tedy označen jako nárok na navrácení majetkových práv, aniž by tyto zákony stanovily konkrétní prostředek jeho ochrany v případě, že mezi oprávněnou a povinnou osobou nedojde k dohodě. Jestliže se však takový nárok uspokojuje ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. dohodou, pak není důvod k pochybnostem, že není-li dobrovolně splněn, může se oprávněná osoba domáhat u soudu, aby chybějící projev vůle osoby povinné byl nahrazen rozsudkem ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. Stejně tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že této žalobě o uložení prohlášení vůle rovnocenným způsobem uplatnění nároku na navrácení majetkových práv podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. (obdobně jiným restitučním předpisům) je i žaloba, jíž se oprávněná osoba domáhá, aby jí věc dříve odňatá byla vydána (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 39/1996 a 24/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí, kterým soud uloží povinné osobě povinnost věc vydat, je pak titulem, který vlastnictví osoby oprávněné obnovuje (navrací), a na jeho základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí. Okolnost, že žaloby o uložení prohlášení vůle a o vydání věci jsou rovnocennými prostředky uplatnění posuzovaných restitučních nároků (obnovy původních majetkových vztahů), vede k logickému úsudku, že srovnatelné budou i procesní požadavky na jejich správnost a úplnost, jakož i jejich procesní posuzování (oproti tomu - mimo restituční souvislosti - kupř. nelze „zčásti\" zamítnout žalobu podle § 80 písm. b/, § 161 odst. 3 o.s.ř.). Obdobně jako u žaloby o vydání věci jde tedy v případě žaloby o prohlášení vůle o to, aby projev vůle, který má být nahrazen, vyjádřil, že povinná osoba věc (práva) „navrací\", resp. že věc oprávněné osobě „vydává\". Z toho plyne, že i uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení určitých majetkových práv nebo dohodu o vydání určitých věcí, aniž by smluvní projev, jenž má být rozhodnutím nahrazen, jím byl v dalších podrobnostech zachycen, vystihuje možnou podobu pozitivního rozhodnutí o restitučních nárocích, jež zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. předjímají. Byť by odvolací soud rozhodl nikoli zcela v souladu s žalobním návrhem, žalobkyni napadené rozhodnutí žádnou újmu na jejích právech přinést nemohlo, neboť náro