21 Cdo 1027/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1027/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 4. 2011 Spisová značka:21 Cdo 1027/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1027.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Zahraniční osoby Způsobilost k právům a povinnostem Způsobilost procesní Žaloba Dotčené předpisy:§ 19 o. s. ř. § 21 obch. zák. § 7 odst. 2 obch. zák. § 90 o. s. ř. § 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 4. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1027/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova č. 37, proti žalované VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složce se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská č. 638, IČO 27093948, zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská č. 12, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 299/2007, o dovolání obou účastníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č.j. 23 Co 443/2009-218, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené žalovanou vůči žalobci dne 9.7.2007 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mu „žádná listina o okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany žalované nikdy předložena ani doručena nebyla“, nýbrž, že mu byl předložen pouze návrh na skončení pracovního poměru dohodou, který odmítl podepsat, a že se ani nedopustil žádného porušení pracovní kázně, které by zakládalo důvod k tomuto opatření. Jako žalovanou v žalobě označil „VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka podniku zahraniční osoby se sídlem Dolní Břežany, Hodkovice 2, okres Praha – západ, PSČ 252 41, IČO 27093948“. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20.2.2009 č.j. 10 C 299/2007-174 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 46.449,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Dubcové. Vycházel ze zjištění, že žalovanou předložená listina označená jako „oznámení zaměstnavatele o okamžitém zrušení pracovního poměru“ s datem 9.7.2007 „neobsahuje kromě podpisů vedení žalované společnosti žádný záznam o odmítnutí převzetí žalobcem, ani jména a podpisy svědků přítomných tomuto odmítnutí“. Za této situace soud prvního stupně „po provedeném celkem rozsáhlém dokazování“ dospěl k závěru, že žalobci nikdy tato listina doručena nebyla, nýbrž že ji žalobce „zřejmě ani nikdy neviděl, resp. poprvé ji viděl až jako součást soudního spisu“. Protože „nebyly ze strany zaměstnavatele splněny základní podmínky pro platné ukončení pracovního poměru se zaměstnancem-žalobcem“, soud prvního stupně žalobě „v plném rozsahu“ vyhověl. V záhlaví rozsudku jako žalovanou označil „VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem SRN, Mnichov, Leopoldstr. 236, organizační složka, IČ 27093948, se sídlem Dolní Břežany, Hodkovice 2“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 23 Co 443/2009-218 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 21 obch. zák. a z judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce, který v žalobě označil za žalovanou organizační složku zahraniční právnické osoby, „výslovně směřoval žalobu v této věci proti účastníku bez právní subjektivity, a tedy bez způsobilosti být účastníkem řízení“. Podle názoru odvolacího soudu, i když je organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území České republiky zapsána do obchodního rejstříku, „neznamená tato skutečnost, že organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení“. Jestliže soud prvního stupně v záhlaví rozsudku doplnil označení žalované i adresou sídla zahraniční právnické osoby, pak tak učinil, „aniž by kdokoliv navrhl jakoukoliv změnu dosavadního označení žalované“, přičemž žalobce na výzvu odvolacího soudu „prostřednictvím své právní zástupkyně uvedl výslovně, že svou žalobu směřuje proti organizační složce zahraniční právnické osoby“. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§ 103, 104 odst. 1 o.s.ř), odvolacímu soudu „nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit a řízení podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zastavit“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, namítal, že závěr odvolacího soudu o nedostatku právní a procesní subjektivity žalované není správný. Zdůraznil, že „sama žalovaná od počátku své existence ve všech oblastech své činnosti vystupovala a vystupuje jako právnická osoba s plnou právní subjektivitou“, o čemž „svědčí skutečnost, že vlastním jménem uzavírala smlouvy, kterými na sebe brala práva a povinnosti z vlastnických vztahů, ze závazkových vztahů obchodního charakteru a z pracovněprávních vztahů“. Ani žádná z institucí, s nimiž žalovaná jednala (katastrální úřad, oblastní inspektorát bezpečnosti práce), „nezapochybovala o právní subjektivitě žalované“. Z pracovněprávních úkonů (především z pracovních smluv) a dokumentů vyhotovených žalovanou pak vyplývá, že „žalovaná vlastním jménem vystupovala jako zaměstnavatel ve smyslu § 7 zák. práce“. Kdyby žalovaná neměla plnou způsobilost k právním úkonům, pak – jak žalobce dovozoval – „pracovní smlouva, kterou účastníci uzavřeli, by musela být absolutně neplatná“. Podle jeho názoru žalovaná „nemůže na jedné straně vystupovat jako účastník pracovněprávních vztahů a na straně druhé jako subjekt, který z takových vztahů nemá žádnou odpovědnost“. Navrhl, aby dovolací soud „napadený výrok“ usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání a rozhodnutí“. Žalovaná své dovolání směřuje proti výroku, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle jejího názoru v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované, které odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že chybou v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky „žalovaná zapříčinila, že ji žalobce považoval za osobu s právní subjektivitou“. Žalovaná má zato, že, „pokud se žalobce obracel k soudu, měl si otázku subjektivity posoudit sám“. Navrhla, aby dovolací soud „výrok II. napadeného usnesení“ odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání o nákladech řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání podaného žalobcem. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm.a)]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, může být přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), m