21 Cdo 1060/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1060/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2006 Spisová značka:21 Cdo 1060/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1060.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 185 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 558 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 480/1992Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1060/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Teplicích jako opatrovníkem, o 22.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 156/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2004 č.j. 12 Co 400/2003-56, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22 214,- Kč s příslušenstvím (které v žalobě specifikovala). Žalobu odůvodnila tím, že uzavřením dohod o náhradě škody uznal žalovaný částky 543,- Kč, 1 180,- Kč, 6 120,- Kč, 4 691,- Kč, 6 848,- Kč a 3 015,- Kč co do důvodu a výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni a zavázal se jej uhradit formou měsíčních splátek po 400,- Kč a 500,- Kč. Protože však žalovaný ze svého dluhu dosud uhradil pouze 183,- Kč, ačkoli byl k jeho splnění písemně vyzván, žalobkyni proto „nezbývá, než se obrátit na soud“. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2.4.2003 č.j. 18 C 156/2002-38 (správně 18 C 156/2002-40) žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dovodil, že na základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. je třeba věc posoudit podle ustanovení § 178 odst. 1 zák. práce. Žalobkyně však písemné potvrzení o převzetí výstrojních součástek žalovaným nepředložila, a ani „nebyly navrženy ani předloženy žádné důkazy k prokázání odpovědnosti žalovaného v případě jejího posuzování podle ustanovení § 172 zák. práce“. Dohody o náhradě škody, které byly k důkazu předloženy, nejsou - jak dovozuje „rozhodnutí publikované pod číslem R 97/68“ - samostatným zavazovacím důvodem, nezakládají ani domněnku o existenci dluhu v době jeho uznání a mají význam pouze pro posuzování běhu promlčecí lhůty. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 12 Co 400/2005-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 178 zák. práce není dána, neboť nebylo předloženo písemné potvrzení o převzetí svěřených předmětů, a pro posouzení podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce žalobkyně nenabídla „přes poučení okresního soudu (§ 118a o.s.ř.)“ o zavinění žalovaného na vzniku škody žádné důkazy. Dohody o náhradě škody, které uzavřeli účastníci, ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. „zcela jednoznačně podřazuje“ do oblasti pracovněprávních vztahů upravených zákoníkem práce. Z ustanovení § 558 obč. zák. podle názoru odvolacího soudu vycházet nelze i z toho důvodu, že „odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zcela upravena zákoníkem práce a analogie občanského zákoníku proto nepřichází v úvahu“. Odvolací soud proto vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že ustanovení § 558 obč. zák. způsobuje „nepoužitelnost“ rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 97/68“, „neboť jde o ustanovení, které není normou pracovního práva“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, rozsudky soudů prvního a druhého stupně řeší v rozporu s hmotným právem a s existující judikaturou“. Jestliže odvolací soud dovodil, že dohoda o náhradě škody ve smyslu § 185 odst. 4 zák. práce (správně § 185 odst. 3 zák. práce) není samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době uznání, pak nevzal v úvahu odůvodnění tohoto judikátu, v němž se kromě jiného uvádí, že „s takovouto dohodou mající povahu narovnání je pak spojen zánik původního závazku pracovníka k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, jehož původ tkví v dohodě (narovnání), nikoliv v odpovědnosti pracovníka za způsobenou škodu“. Kromě toho podle názoru dovolatelky byl tento judikát „evidentně vydán v době velmi vzdálené“ předtím, než od 1. 1. 1992 došlo „k zásadní novelizaci obč. zákoníku, mimo jiné ustanovení o uznání dluhu dlužníkem“. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003-51 a na základě závěrů zde uvedených se „domnívá, že judikát R 97/68 v oblasti vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání byl s přihlédnutím k výše uvedenému v současné době již překonán“. Dovolatelka dále dovozovala, že při uzavření dohody o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady byly splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a jde tedy o dvoustranný právní úkon, který je způsobilý stát se samostatným zavazovacím důvodem, s nímž absence domněnky dluhu není spojena. Byť občanský zákoník a zákoník práce jsou samostatnými právními předpisy s některými odlišnými právními principy, v případě posouzení právních účinků dohody o uznání dluhu není důvodu pro odlišné posouzení, zejména jestliže zákoník práce jako kogentní právní předpis nestanoví výslovně, jaké účinky toto uznání podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce zakládá. Za tohoto stavu je podle žalobkyně odůvodněn závěr, že „dohoda o náhradě škody zakládá samostatný zavazovací důvod, a v této souvislosti důkazní břemeno o případné neexistenci dluhu leží na žalovaném“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným p