21 Cdo 1117/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1117/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1117/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1117.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní doba Pracovní cesta Dotčené předpisy:§ 42 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2018 § 153 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2018 § 3 písm. e) předpisu č. 589/2006 Sb. § 13 odst. 2 předpisu č. 589/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1117/2020-176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, proti žalované LokoTrain s. r. o. se sídlem v České Třebové, Školní č. 353, IČO 28903811, zastoupené Mgr. Markem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Klimkovicích č. 44, o 545 019,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 63/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2019 č. j. 27 Co 252/2019-152, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 28. 2. 2018 (změněnou podáním ze dne 21. 9. 2018) se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 545 019,30 Kč s vymezeným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2014 pracovala u žalované od 1. 11. 2014 do 20. 2. 2018 jako strojvedoucí se sjednaným místem výkonu práce v Lomnici nad Lužnicí. Práci vykonávala v jiném místě, než bylo sjednané místo výkonu práce, kam (a odkud) se musela před započetím (a po skončení) výkonu práce ze (do) sjednaného místa výkonu práce (stejně jako v průběhu výkonu práce z místa, kde výkon práce ukončila, do jiného místa, kde jí byl nařízen další výkon práce) přemísťovat. Doba strávená tímto přemístěním je režijní jízdou podle § 3 písm. e) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, která se žalobkyni (jako zaměstnanci drážní dopravy) započítává do pracovní doby, a náleží jí proto za ni mzda. Žalovaná však „navzdory sjednanému místu výkonu práce“ od počátku pracovního poměru v rozporu s uvedeným nařízením vlády nařizovala žalobkyni směny s počátečním i konečným místem výkonu práce v jiném místě a nezapočítávala režijní jízdy do pracovní doby žalobkyně a nevyplácela jí za ně mzdu. Za dobu, kterou žalobkyně strávila režijní jízdou, jí žalovaná vyplácela stravné, čímž uznala, že se tato doba započítává do pracovní doby. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že výkon práce u žalované probíhá tak, že strojvedoucí jsou vysláni na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce s tím, že pracovní cesta začíná až v místě prvního výkonu práce, v případě strojvedoucích se jedná o místo nástupu na lokomotivu. Žalovaná tak žalobkyni prostřednictvím svých dispečerů určovala začátek pracovní cesty v místě prvního skutečného výkonu, nikoliv ve sjednaném místě výkonu práce, stejně postupovala i při určení konce pracovní cesty. Na rozdíl od celostátních dopravců žalovaná nemá žádné železniční depo nebo stanici, nedisponuje takovým množstvím přepravních výkonů v jakémkoli místě a nemá personálně strojvedoucími pokryto území ČR v takové míře, aby byla schopna organizovat začátek a konec pracovní cesty z jednoho konkrétního místa. Popsaný postup organizace pracovních cest však žalovaná svým zaměstnancům kompenzuje výší jejich mezd, hradí jim náklady na dopravu do místa určeného jako místo nástupu na pracovní cestu a také ostatní cestovní výdaje podle ustanovení § 152 písm. b) zákoníku práce, tedy jako výdaje vzniklé zaměstnanci nikoli na pracovní cestě, ale na cestě mimo jeho pravidelné pracoviště. Zaměstnanci, včetně žalobkyně, si jsou tohoto specifického způsobu organizace práce při sjednávání pracovních smluv a nastavování mzdových podmínek vědomi. V případech, kdy se žalobkyně přemísťovala v rámci pracovní cesty do jiného místa výkonu práce, byla tato doba proplacena jako režijní jízda. Žalovaná nepovažuje žalobkyní označené „cesty“ za režijní jízdy, „základní skutková tvrzení žalobkyně (…) neodpovídají skutečnosti a nejsou ze strany žalobkyně doloženy žádným použitelným důkazním prostředkem“, neboť evidence provedených výkonů zaměstnanců („Provozní záznamy“), které vede žalovaná jako zaměstnavatel, se od žalobkyní předložených listin liší. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (poté, co usnesením ze dne 16. 11. 2018 č. j. 14 C 63/2018-68 připustil změnu žaloby) mezitímním rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 14 C 63/2018-121 rozhodl, že „právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2014 vykonávala pro žalovanou práci strojvedoucí s místem výkonu práce v Lomnici nad Lužnicí, že součástí ujednání pracovní smlouvy byl souhlas žalobkyně s vysláním na pracovní cestu, že žalobkyně podle pokynů dispečera nebo programu nastoupila vždy na jízdu v určeném místě a vykonala jako strojvedoucí jízdu s drážním vozidlem zákazníka žalované do určeného místa, že žalobkyně vykazovala pracovní dobu elektronicky v provozních záznamech, které sama vyplňovala tak, že uvedla, kdy a kde začala a skončila s výkonem práce, že režijní jízdy průběžně neevidovala, následně je však doplnila do provozních záznamů, a že za cesty do místa „počátku výkonu práce a cesty z místa ukončení výkonu práce zpět do bydliště“ (sjednaného místa výkonu práce) nebyla žalobkyni proplácena mzda ani náhrada mzdy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že výkon práce začínající a končící jinde než ve sjednaném místě výkonu práce (v posuzovaném případě v Lomnici nad Lužnicí) „zakládá právo žalobkyně na započítání doby přemístění do pracovní doby, jakožto režijní jízdy“. Ustanovení § 3 písm. e) a § 13 odst. 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, jsou podle soudu jednoznačná a nelze je „vyloučit výkladem nebo zavedenou praxí, popř. konkludentním souhlasem zaměstnanců“. Ačkoliv zaměstnavatel určuje podmínky pracovní cesty, „nemůže zaměstnanci v dopravě určit, že pracovní cesta započne v jiném místě, nežli je místo sjednaného výkonu práce“, neboť „pak by úprava institutu režijních jízd ve speciálním právním předpise zcela postrádala smysl“. „Jakákoliv pracovní cesta a tedy i režijní jízda začínala a končila v Lomnici nad Lužnicí a tak měla být také započítána do pracovní doby a zaplacena“. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalovaná „jiným způsobem jako malý dopravce nemůže podnikat“, žalovaná nemůže vyšší mzdu svých zaměstnanců „kompenzovat nedodržováním nařízení vlády, které subjektivně vnímá jako nespravedlivé“. Základ nároku žalobkyně je proto opodstatněný. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 27 Co 252/2019-152 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „bylo-li mezi účastníky ujednáno jako místo výkonu práce Lomnice nad Lužnicí, tak jakýkoliv skutečný výkon práce začínající a končící jinde než tam, zakládá právo žalobkyně na započítání doby přemístění do pracovní doby, jakožto režijní jízdy“. Odvolací argumentaci žalované zpochybňující tvrzení žalobkyně i skutkové a právní posouzení věci soudem prvního stupně považoval za účelovou a ve svém důsledku poškozující žalobkyni, neboť její přijetí by mělo za následek „významný zásah nejen do finančních poměrů, ale i osobních poměrů žalobkyně“, která by „podstatnou část doby určené k odpočinku mezi výkonem práce strávila přesuny z místa na místo nadto bez nároku na jakoukoliv odměnu a bez možnosti strávit tento volný čas dle svého rozhodnutí“. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že zaměstnanec musí být považován za slabší stranu pracovněprávního vztahu, je nutno jej „chránit a bránit tomu, aby zaměstnavatel v rozporu s právní úpravou mohl omezit jeho práva“. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pro nynější posouzení věci přitom nepovažoval za významné zabývat se sporem účastníků o to, kdo je povinen vést evidenci pracovní doby, zda žalobkyní požadované režijní jízdy odpo