21 Cdo 1148/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1148/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 8. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1148/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1148.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1148/2024-95 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. J., zastoupenému Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Ribo s. r. o. se sídlem v Hovězím č. 480, IČO 01932438, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka č. 775/1, o určení, že pracovní poměr trvá, a o neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 156/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2023, č. j. 16 Co 136/2023-76, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Soukupa, BA, advokáta se sídlem v Brně, Mezírka č. 775/1. Odůvodnění: Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2023, č. j. 16 Co 136/2023-76, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolací soud se při výkladu právního jednání účastníků ze dne 7. 10. 2022 oproti mínění dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.). Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023). Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3502/2022). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. již nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže tedy odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dovodil, že projevenou vůlí obou účastníků (žalobce i žalované) bylo ukončit dne 7. 10. 2022 pracovní poměr dohodou podle § 49 zákoníku práce, že slovy „převzala G.“ (uvedenými na žádosti žalobce o rozvázání pracovního poměru) žalovaná ve skutečnosti vyjádřila akceptaci návrhu žalobce na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 7. 10. 2022 a že žalobci byl tento úmysl žalované znám, právě s ohledem na to, co po tomto projevu vůle účastníků následovalo, tj. že žalobce si převzal potvrzení o zaměstnání („zápočtový list“), které podle § 313 odst. 1 zákoníku práce vydává zaměstnavatel zaměstnanci při skončení pracovního poměru, vyklidil si svou skříňku u žalované a dále již k žalované jako zaměstnavateli nedocházel, přičemž z obsahu spisu nevyplývá a ani nebylo účastníky tvrzeno, že by se dne 7. 10. 2022 při sepisu posuzovaného dokumentu dohodli na tom, že následně bude ještě sepsána další „formalizovaná“ dohoda o rozvázání pracovního poměru, jde o úsudek, který vychází z výše zmíněné konstantní judikatury dovolacího soudu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že své rozhodnutí postavil na tom, že výkladem projevu vůle nepřípustně dotvořil či přímo nahradil vůli žalobce a především žalované, kterou buď vůbec neměli, anebo ji sice měli, ale neprojevili ji, a opírá-li tuto námitku o obvyklý význam slova „převzít“, pak opomenul, že jazykový výklad představuje pouze prvotní seznámení s obsahem právního jednání a základním hlediskem pro jeho výklad je především úmysl jednajících stran, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. ro