21 Cdo 1182/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1182/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2014 Spisová značka:21 Cdo 1182/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1182.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Postoupení věci Pracovní úraz Pravomoc soudu Přípustnost dovolání Vady řízení Vojáci (i příslušníci policie) Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 a 3 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 164 odst. 6 a 7 předpisu č. 221/1999Sb. § 80 písm. b) o. s. ř. § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1182/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Bc. S. P., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 601 62 694, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 272/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012 č. j. 16 Co 262/2012-70, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 29.1.2008 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2.12.2006 do 31.12.2011 částku 435.651,- Kč a od 1.1.2012 částku 12.655,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21.1.1977 při výkonu služby utrpěl pracovní úraz, který byl žalovanou odškodněn, a žalobci byla od 2.12.2006 placena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobci se roku 2005 zhoršil zdravotní stav pro následky pracovního úrazu, a dne 8.2.2007 mu Vojenský úřad sociálního zabezpečení přiznal plný invalidní důchod s účinností od 1.12.2006. Žalobce v návrhu namítá, že mu byla nesprávně vypočtena výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť žalovaná při jejím výpočtu nepřihlédla k dosažené kvalifikaci žalobce, která jej opravňovala k výkonu vedoucích funkcí, a tím i k vyšším výdělkům. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30.7.2012 č.j. 16 C 272/2008-49 rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“ a že „o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobce naposledy ve služebním poměru pracoval u žalované jako náčelník skupiny zabezpečení velení ve středisku obsluhy výcvikového zařízení Libavá, byl nepochybně vedoucím zaměstnancem s příplatkem za vedení, což však nebylo žalovanou zohledněno při určení pravděpodobného výdělku pro výpočet výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 16 Co 262/2012-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministryni obrany České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok (služební poměr vojáka z povolání), je „typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním“ (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení § 5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany, a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. a), § 212a odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci ministryni obrany, jako nejvyšší ze služebních orgánů, do jejíž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že předmětem řízení je nárok, který služební orgán nemůže projednat podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože vznikl za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Tento zákon neobsahoval samostatná ustanovení o odpovědnosti za škodu na zdraví a odkazoval na úpravu obsaženou v zákoníku práce, s odchylkami upravenými předpisem Všeob-P-21 (práv.), a po jeho zrušení rozkazem ministra obrany ČR č. 52/1995. Žalobce utrpěl pracovní úraz dne 21.1.1977, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatnil v prosinci 2006, tedy 11 měsíců po skončení služebního poměru. Vzhledem k tomu, že služební poměr skončil 31.12.2005, je třeba nárok posuzovat na základě ustanovení § 164 odst. 6) a 7) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle zákona č. 76/1959 Sb., který odkazoval na úpravu odpovědnosti v zákoníku práce. Podle názoru žalované se tudíž jedná o pracovněprávní nárok, tedy nárok soukromoprávního charakteru, „u kterého je dána pravomoc služebního orgánu, aby tuto věc vyplývající z pracovněprávního vztahu projednal a rozhodl, kdy je následně dána podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu pravomoc obecných soudů, aby stejná věc byla projednána na návrh v občanském soudním řízení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 29.1.2008 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který mu vznikl v důsledku zhoršení následků služebního úrazu, který jako voják z povolání utrpěl dne 21.1.1977 při dopravní nehodě při plnění služebních úkolů. Je skutečností, že služební poměr žalobce zanikl již předtím dne 31.12.2005. S názorem, že za tohoto stavu se uplatněný nárok stal nárokem soukromoprávním, o kterém rozhodují soudy v občanském soudním řízení, však nelze souhlasit. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 a 3 o.s.ř. správně zdůraznil, že služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vyplývají ze služebního poměru vojáka z povolání. Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je – jak správně uvádí odvolací soud - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Protože veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku [za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby], nelze přisvědčit názoru dovolat