21 Cdo 1228/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1228/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 1228/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.1228.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Podmínky řízení Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 103 o. s. ř. § 159a odst. 4 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1228/2025-41 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce I. H., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 233/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2025, č. j. 62 Co 14/2025-21, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, č. j. 62 Co 14/2025-21, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 2. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 3. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 4. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. 5. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 6. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 7. Dovolatel, ač byl při podání dovolání zastoupen advokátem, uvedeným požadavkům v projednávané věci nedostál. V dovolání datovaném dnem 10. 2. 2025 k jeho přípustnosti uvedl pouze, že odvolací soud dovolání připustil. K výzvě soudu prvního stupně, aby doplnil chybějící náležitosti dovolání, pak v podání ze dne 20. 2. 2025 uvedl, že: „dovolání je podáváno z jediného důvodu, a to nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ve smyslu § 241a/3 o. s. ř. Řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí dle § 241a/1-a o. s. ř.– rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování - § 241a/3 o. s. ř. – taktéž rozs. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 514/2007, ze dne 29. 1. 2009. NS ČR ukládá, aby při posuzování údajů o přípustnosti dovolání z celého obsahu dovolání – zda obsahuje ustálenou rozhodovací praxi. Přitom nesmí přistupovat formalisticky a předpojatě, aby nedošlo k porušení zákonného práva účastníka řízení na soudní ochranu dle § 36/1 Listiny. Dovolací soud také možnost dovolání připustil.“ 8. Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud dovolání připustil, patrně přehlédl, že podle platné právní úpravy odvolací soud dovolání připustit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1806/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3964/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 540/24). Odvolací soud ani nic takového nevyslovil; uvedl sice, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, současně však poučil účastníky, že tak lze učinit jen za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Dovolatel tedy zjevně zaměňuje poučení o opravných prostředcích, které účastníkům poskytl odvolací soud, za připuštění dovolání. 9. Také tvrzení, že dovolání připustil dovolací soud, nemá oporu v platné právní úpravě ani v obsahu spisu. 10. Dovolatel zřejmě vycházel z již zrušené právní úpravy, účinné před 1. 1. 2013, což je zřejmé i z toho, že jako jeden z důvodů dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která má na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ačkoli podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 takový dovolací důvod nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tím spíše námitky vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvy