21 Cdo 1244/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1244/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1244/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1244.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 68 odst. 2 písm. u) předpisu č. 131/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 2. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 448/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1244/2020-321 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 740/34, proti žalovanému H. m. P. se sídlem m. v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 853/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 253/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019 č. j. 62 Co 486/2016-270, takto: I. Rozsudek městského soudu se ve výroku I mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 se mění tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 20. 8. 2013 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je neplatná. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 63 800 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 600 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Soni Adamové se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 740/34. Odůvodnění: Dopisem ze dne 20. 8. 2013 žalovaný sdělil žalobkyni, že dne 6. 8. 2013 ředitel M. h. m. P. rozhodl o zrušení pracovního místa „XY“ v oddělení XY M. h. m. P. (kód pracovního místa XY), a to s účinností od 1. 9. 2013. S ohledem na tuto skutečnost konstatoval nadbytečnost žalobkyně a podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce s žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 17. 12. 2013 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 8. 2013 je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že byla zaměstnankyní h. m. P., zařazenou do M. h. m. P. (dále také jen „M.“). Ačkoliv vůči zaměstnancům M. plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle ustanovení § 81 odst. 5 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, nemůže ředitel M. h. m. P. (dále také jen „ředitel M.“) rozhodovat o zřízení či zrušení pracovního místa v M.. Toto rozhodnutí na základě ustanovení § 68 odst. 2 písm. u) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, náleží R. h. m. P. (dále také jen „R.“). Výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost však může konkrétnímu zaměstnanci dát již ředitel M.. V posuzovaném případě o zrušení pracovního místa „XY“ v M. rozhodl dne 6. 8. 2013 ředitel M. M. T., který k tomu podle přesvědčení žalobkyně nebyl oprávněn. Žalobkyně dále namítla, že s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně nebyla nikdy seznámena; z textu výpovědi je pouze zřejmé, že toto opatření bylo přijato. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 23 C 253/2013-55 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně výkladem ustanovení § 68 odst. 2 písm. u) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dovodil, že „R. má být vyhrazeno rozhodovat pouze o celkovém počtu zaměstnanců zařazených do M.“, nikoliv však „rozhodování o počtu pracovních míst v jednotlivých odborech M.“. Řediteli M. „potom náleží v rámci takto stanovených obecných pravidel realizace jednotlivých dílčích kroků umožňující řádné fungování M., mj. mu tedy náleží rozhodování o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech M.“, k čemuž ho také R. zmocnila v přijatém organizačním řádu M.. Ředitel M. proto „v souladu s touto svou pravomocí“ rozhodl o zrušení pracovního místa „XY“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 62 Co 73/2015-79 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ředitel M. byl oprávněn učinit rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně. Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval námitkami žalobkyně, podle kterých podpis ředitele M. M. T. na listině o vydání organizačního opatření není jeho pravým podpisem, na místo žalobkyně byla přijata nová zaměstnankyně (XY R. M.) a agendu XY vykonávají i další noví zaměstnanci. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 28. 1. 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení 40 656 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze svých předchozích skutkových zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 2008 (změněné dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 10. 2010) na pozici „XY“ se zařazením v exekučním oddělení odboru XY M. h. m. P., že na základě návrhu ředitelky odboru XY ze dne 1. 8. 2013 ředitel M. dne 6. 8. 2013 rozhodl o zrušení dvou pracovních míst v XY oddělení označených kódy XY (správně XY) a XY (správně XY), které bylo pracovním místem žalobkyně, a že s tímto organizačním opatřením byla žalobkyně seznámena ve výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 26. 8. 2013. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že podpis na organizačním opatření ze dne 6. 8. 2013 je pravým podpisem ředitele M. T. a že na pracovní místo žalobkyně nebyla přijata R. M. [která zastávala druhé zrušené pracovní místo označené kódem XY (správně XY), výpověď z pracovního poměru jí však byla z důvodu její pracovní neschopnosti doručena až 3. 12. 2013, kdy se u žalované mezitím uvolnilo pracovní místo označené kódem XY (správně XY), zastávané daňovým exekutorem Z. K., které jí bylo nabídnuto] ani J. M., který byl přijat na pracovní místo „XY“, jehož pracovní náplň je jiná, než je pracovní náplň na pracovním místě „XY“. Soud prvního stupně proto znovu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně učinil ředitel M., který byl na základě zmocnění R. h. m. P. oprávněn rozhodovat o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech M. (ze zmocnění přitom nevyplývá, že by k takovému opatření byl oprávněn pouze tehdy, pokud by nezasahoval do celkového počtu pracovních míst na M.); celkový počet pracovních míst se po přijetí organizačního opatření podle skutkových zjištění ani nezměnil. Výpověď daná žalobkyni podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je tak platná. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 486/2016-173 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů činí 3 600 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Protože forma rozhodnutí o organizační změně není zákonem předepsána, odvolací soud se zabývá pouze tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o tom, že pracovní místo XY pod kódovým označením XY (správně XY), které zastávala v XY oddělení žalobkyně, bylo [spolu s pracovním místem pod kódovým označením XY (správně XY) zastávaným zaměstnankyní R. M.] v důsledku organizačního opatření zaměstnavatele ze dne 6. 8. 2013 (se kterým byla žalobkyně řádně seznámena ve výpovědi z pracovního poměru) zrušeno; odkázal přitom na své předchozí závěry, podle kterých ředitel M. byl oprávněn učinit rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně [R. h. m. P. organizačním řádem M. h. m. P. zmocnila ředitele M. k tomu, aby rozhodoval o počtech zaměstnanců v jednotlivých odborech M., a podle § 68 odst. 2 písm. f) zákona č 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tak na něj přenesla „část své pravomoci“, v rozhodné době tedy byla „pravomoc k rozhodování o počtu zaměstnanců M. delegována na ředitele M. h. m. P.“]. Odvolací soud proto shledal, že žalobkyně se stala pro žalovaného nadbytečnou, neboť žalovaný neměl s ohledem na přijaté ro