21 Cdo 1282/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1282/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1282/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1282.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1282/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně r. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. Z. D., zastoupenému advokátem, o 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 411/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2001 č.j. 12 Co 704/99-44, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 30.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný u ní pracoval na základě pracovní smlouvy od 1.10.1994 do 31.8.1998 jako obchodní zástupce a že v „dodatku“ k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997 se mimo jiné zavázal, že „po dobu 2 let po případném ukončení pracovního poměru u žalobkyně nebude využívat informace získané u žalobkyně ve prospěch svůj či ve prospěch třetích osob“. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném období začal samostatně podnikat pod obchodním jménem H. v totožném předmětu činnosti jako žalobkyně a nabízí stejný sortiment zboží a obdobné obchodní podmínky jako žalobkyně, a to i jejím zákazníkům), vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 30.000,- Kč. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29.6.1999 č.j. 7 C 411/99-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému na nákladech řízení 4.725,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkurenční ujednání uvedené v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997 (včetně sjednání smluvní pokuty) je neplatné pro rozpor se zákoníkem práce (žádné ustanovení tohoto předpisu, který „je konstruován jako norma kogentní povahy“, takové ujednání neumožňuje a navíc se jím zaměstnanec předem vzdává svých práv), jakož i s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo každého občana na svobodnou volbu povolání, podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti. Neplatnost tohoto ujednání podle jeho názoru vyplývá rovněž z ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., podle něhož je neplatnou dohoda, kterou se někdo vzdává práv (v daném případě práva zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny), jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout, a mimo to také z ustanovení § 39 obč. zák., neboť předmětné ujednání svým obsahem a účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Soud prvního stupně proto dovodil, že uplatněný nárok není důvodný. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.10.2001 č.j. 12 Co 704/99-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.289,30 Kč k rukám JUDr. R. K. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil konkurenční ujednání účastníků jako neplatné „jak s odkazem na čl. 26 Listiny základních práv a svobod, tak i na ust. § 242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce s přihlédnutím k ust. § 29 odst. 2, § 75 a § 244 odst. 1 zák. práce“ i z hlediska ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., přičemž - jak zdůraznil - ujednání o smluvní pokutě je neplatné i proto, že zákoník práce na rozdíl od občanského a obchodního zákoníku tuto specifickou formu zajištění závazku nezakotvuje. Závěr o tom, že zákaz využívání znalostí nabytých u žalobkyně, vyplývající pro žalovaného z předmětného ujednání, představuje „klasické porušení Listiny (čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1)“ odvolací soud učinil vycházeje z názoru, že nemohl-li by žalovaný využívat znalostí získaných v konkrétním oboru, ať již je nabyl v rámci přípravy na výkon profese nezávisle na žalobkyni nebo až v rámci trvání pracovního poměru u ní, „potom by tento kvalitativní posun z hlediska jeho pracovních či podnikatelských předpokladů se pro něj stal výrazně limitujícím a omezujícím svobodu jeho výběru a volby zaměstnání či podnikání“, neboť by své nově získávané znalosti a dovednosti nemohl svobodně využívat. Neplatnost konkurenčního ujednání odvolací soud současně spatřoval i v jeho neurčitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť v něm podle jeho názoru „zcela evidentně chybí vymezení jasných mantinelů“, kterými by se žalovaný mohl řídit, aby mu bylo zřejmé, kdy je jeho jednání v souladu a kdy v rozporu s jeho závazkem. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud náležitě nepřihlédl a „s potřebnou pečlivostí objektivně nezhodnotil“ její námitky ohledně platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997. Podle jejího názoru závěr soudů, že zákoník práce v roce 1997 neumožňoval platně sjednat konkurenční doložku v takové podobě, v jaké ji účastníci sjednali, není správný především „s ohledem na obvyklost sjednávání takových doložek v praxi, na nutnost ochrany know-how zaměstnavatelů vůči zaměstnancům, na dikci ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, která nevylučovala sjednání takové konkurenční doložky“, a nelze přehlédnout ani okolnost, že novela zákoníku práce s účinností od 1.1.2001 tuto možnost výslovně zavádí. Výklad a aplikaci zákona v tom smyslu, že sjednání konkurenční doložky je v rozporu s kogentním charakterem zákoníku práce, dovolatelka považovala „nejen za nemorální, ale zejména za protiústavní z hlediska charakteru našeho právního řádu a jeho samotných základních principů“. Kromě toto dovozovala, že sjednání sankce za porušení povinnosti nečinit po dobu 2 let po skončení pracovního poměru to, co bylo dobrovolně ujednáno a souhlasem žalovaného ve smlouvě potvrzeno, „je třeba považovat za přiměřené, co do druhu a výše sjednané sankce, která měla především výstražný a preventivní smysl a význam“. Ani z tohoto důvodu tedy nelze vytknout sporné konkurenční doložce a z ní vplývajícímu nároku žalobkyně protiprávnost, zvláště za situace, kdy - jak zdůraznila – žalovaný „zcela prokazatelně v rámci svého podnikání bezprostředně po skončení pracovního poměru u žalobkyně participoval na jejím know-how a získal z jeho využití prospěch, který převyšoval výši sjednané smluvní pokuty“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené roz