21 Cdo 1316/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1316/2021-455 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 452/38, proti žalovanému R. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1215/1, o 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 269/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2020, č. j. 17 Co 76/2020-432, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 7. 9. 2017 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 7 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 10. 8. 2017 do zaplacení s tím, že od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2015 byl žalovaný u žalobce zaměstnán na pozici provozní ředitel. Přestože žalovaný věděl (musel vědět), že se na něj vztahuje zákaz konkurence podle § 432 občanského zákoníku a podle § 304 zákoníku práce, a tento zákaz byl zakotven i v manažerské smlouvě ze dne 1. 9. 2008, vykonával od 18. 1. 2011 funkci jednatele společnosti A., která měla působit jako konkurent žalobce v oblasti prodeje osobních automobilů. Tuto skutečnost zjistil žalobce v březnu 2017. Protože žalovaný neměl k výkonu této činnosti souhlas žalobce, porušil své povinnosti vyplývající ze zákazu konkurence, a tím způsobil žalobci škodu, jejíž výše se rovná zisku, který společnost A. dosáhla v letech 2013, 2014 a 2015. 2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 5 C 269/2017-388, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 328 534 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Stratila. Uzavřel, že dozvěděl-li se žalobce o konkurenční činnosti žalovaného v březnu 2017, počala tím běžet tříměsíční lhůta pro uplatnění práv podle ustanovení § 432 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nicméně objektivní lhůta uplynula již dříve, měl-li se žalovaný dopouštět konkurenčního jednání od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015. Dále soud prvního stupně uzavřel, že podnikatel se práva na náhradu škody může domáhat namísto práva podle § 432 odst. 2 o. z., proto zaniklo-li právo podle § 432 odst. 2 o. z. neuplatněním ve lhůtě, nemůže se žalobce domáhat náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z. Ve vztahu k náhradě škody za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 shledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť i kdyby jednáním žalovaného žalobci v době do 31. 12. 2013 vznikla škoda, promlčel by se nárok žalobce na náhradu této škody nejpozději do tří let ode dne, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda, ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dále poukázal na to, že žalobce, ač poučen, neuplatnil tvrzení směřující k tomu, že v důsledku konkurenčního jednání žalovaného přišel o konkrétní obchodní příležitosti, které reálně existovaly. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 17 Co 76/2020-432, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 95 043,10 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Stratila, neboť se „zcela ztotožňuje se závěrem prvoinstančního soudu o prekluzi a promlčení nároku žalobce na náhradu škody“. Náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z. se může žalobce domáhat jen tehdy, je-li původní nárok (podle § 432 odst. 2 o. z.) nárokem existujícím. Zanikla-li práva podle § 432 odst. 2 o. z. prekluzí, nemůže se žalobce místo těchto práv domáhat po žalovaném nároku na náhradu škody. Ohledně nároku za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o důvodnosti námitky promlčení, neboť objektivní promlčecí doba v délce tří let uplynula dnem 31. 12. 2016. Odvolací soud uzavřel, že „tvrzení žalobce, důkazy jím navržené a důkazy v řízení provedené nepodporují závěr, že by žalovaný měl způsobit žalobci škodu úmyslně, v důsledku čehož by promlčecí doba činila deset let.“ 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dosud neřešené právní otázce, zda se může podnikatel domáhat náhrady škody, kterou mu způsobil jeho vedoucí zaměstnanec (působící jako zástupce při provozu obchodního závodu) porušením zákazu konkurence, pouze a jen namísto práv podle § 432 odst. 2 o. z. a pouze tehdy, pokud je zároveň takový původní nárok podle § 432 odst. 2 o. z. nárokem existujícím (a nezaniklým), a tudíž zda prekluzí nároků podle § 432 odst. 2 o. z. dochází též k zániku nároků na náhradu škody (vzniklé z porušení zákazu konkurence). Žalobce argumentuje, že případná prekluze musí být zákonem výslovně stanovena (§ 654 o. z.). Názor odvolacího soudu, že prekluzí nároků podle § 432 odst. 2 o. z. došlo zároveň k prekluzi nároku na náhradu škody podle § 432 odst. 3 o. z., nemá oporu ani v odborné literatuře (žalobce připomíná i názory odborné literatury vztahující se k § 2727 o. z.). Žalobce dále namítá, že akceptací názoru odvolacího soudu by byl zástupce při provozu obchodního závodu výrazně privilegován oproti běžnému zaměstnanci nebo zástupci, kteří odpovídají za škodu „v zákonné promlčecí době“. V části týkající se období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 vytýká žalobce nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu, že „tvrzení žalobce, důkazy jím navržené a důkazy v řízení provedené nepodporují závěr, že by žalovaný měl způsobit žalobci škodu úmyslně, v důsledku čehož by promlčecí doba činila deset let.“ Žalobce v řízení výslovně tvrdil, že škoda mu byla žalovaným způsobena úmyslně, a k tomuto tvrzení označil množství důkazů, jejichž drtivá většina nebyla provedena. Kromě toho nebyl žalobce nikdy poučen ani vyzván, aby doplnil svá tvrzení či důkazní návrhy ohledně úmyslného způsobení škody ze strany žalovaného. Odvolací soud nadto učinil skutkové závěry z důkazů, které nebyly provedeny, učinil závěr o tom, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, aniž by provedl jím navržené důkazy, a tyto své závěry v rozsudku neodůvodnil. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda právo na náhradu škody podle ustanovení § 432 odst. 3 o. z. zaniká také tehdy, zanikne-li právo podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z. prekluzí. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. 10. Osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel (§ 432 odst. 1 o. z.). Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k jednání došlo (§ 432 odst. 2 o. z.). Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou č