21 Cdo 140/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 140/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 140/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.140.2025.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání Dovolací důvody Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Náhrada škody Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 135 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.01.2026I.ÚS 22/26 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 140/2025-1164 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovaným 1) Oracle Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 61498483, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, 2) Lagermax Autotransport SRL se sídlem v Curtici, Arad, Str. Teilor č. 2, Rumunsko, reg. kód 9449810, zastoupenému JUDr. Mgr. Pavlem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 59/13, a 3) I. T., o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), a S.C. Asigurarea Romaneasca – ASIROM VIENNA INSURANCE GROUP S.A. se sídlem v Bukurešti, Carol I Blvd. č. 31-33, 2. sektor, Rumunsko, zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 2), vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 173/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2024, č. j. 20 Co 186,187/2023-993, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Pavla Klímy, advokáta se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 59/13. IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 075,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Stlukové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9. V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. VI. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 20 Co 186,187/2023-993, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatel v dovolání (mimo jiné) namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při zkoumání naplnění liberačního důvodu dle ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nerespektoval právní závěry formulované např. v rozsudku NS ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, rozsudku NS ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, rozsudku NS ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, rozsudku NS ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 26/81 aj.“ a že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při posouzení odpovědnosti, příp. spoluodpovědnosti řidiče a/nebo provozovatele dopravního prostředku nezkoumal otázku jejich podílu na vzniku škody, jak tato povinnost plyne např. z rozsudku NS ze dne 12. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 4147/2013, rozsudku NS ze dne 24. 2. 2011, sp. zn, 25 Cdo 91/2010, rozsudku NS ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, usnesení NS ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 143/2016 a dále nesprávně posoudil podmínky pro liberaci provozovatele vozidla dle ust. § 2927 občanského zákoníku, jak jsou obsaženy např. v rozsudku NS ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023 aj.“ 3. Podstatou argumentace dovolatele ve vztahu k těmto vymezeným právním otázkám obsažené v bodech 2./III. a 3./III. dovolání je však ve skutečnosti jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů [zejména se zjištěními, že škoda byla způsobena výlučně jednáním žalobce, který porušil celou řadu odvolacím soudem vyjmenovaných zákonných ustanovení (zákonných povinností řidiče), že příčina nehody je výhradně na straně žalobce, který nehodu zcela zavinil, že žalobce mohl nehodě zabránit, že žalovaný 3) v místě dopravní nehody nepřekročil dovolenou rychlost a že žalovaný 3) neporušil žádnou svou povinnost a neměl na vzniklé nehodě žádný podíl] a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). 4. Dovolatel v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné) skutkové závěry [že žalobce nezpůsobil řetězec událostí vedoucích k dopravní nehodě, ale že prvotním iniciátorem byl žalovaný 3), který si při své jízdě nepočínal náležitě dle předpisů a jehož porušení předpisů spustilo sled řady dalších událostí, nad kterými již nebylo možné mít kontrolu, že nejvyšší povolená rychlost byla nepochybně překročena ze strany žalovaného 3), že nedodržení maximální povolené rychlosti bylo nejspíše jedním z klíčových faktorů, které vedly ke zbrklé reakci žalovaného 3) spočívající v prudkém přejetí pruhů, které žalobce nemohl ani s obvyklou mírou opatrnosti předvídat, a že žalobce v plné míře dostál své prevenční povinnosti a negativní následky jednání žalovaného 3) v nejvyšším možném rozsahu minimalizoval] a uvádí, že ze strany soudů jsou přehlíženy rozpory ve výpovědích svědků ohledně toho, zda v rozhodném úseku dálnice bylo umístěno rychlostní omezení, že závěry o údajném omezení rychlosti v místě nehody „jsou zcela nepodložené“ a že právní závěry soudů „nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu (ani ve znaleckých posudcích)“, že nebylo prokázáno zavinění žalobce, tím méně pak výlučné, a že žalovaný 1) v tomto rozsahu neunesl břemeno důkazní ani břemeno tvrzení. 5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soud