21 Cdo 1401/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1401/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1401/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1401.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.01.2026II.ÚS 263/26 II.ÚS 388/26 Pavel Šámal Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1401/2025-707 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. S., zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, proti žalovanému Petru Haraštovi se sídlem v Přibicích č. 63, IČO 13060899, zastoupenému Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, o náhradu nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 61/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024, č. j. 49 Co 164/2023-645, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 575,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Škráška, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. 3. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2024, č. j. 49 Co 164/2023-645, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 4. Přestože dovolatel uvádí, že „oba soudy … se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, kdy zaměstnavatel musí prokázat zaviněné jednání zaměstnance a toto zaviněné jednání je jedinou příčinou vzniku škody“, a že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku příčiny dopravní nehody“, ve skutečnosti je podstatou jeho argumentace nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že jedinou příčinou dopravní nehody ze dne 16. 7. 2014, při které došlo k poškození zdraví žalobce pracovním úrazem, bylo žalobcem zaviněné porušení § 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [jízda vpravo při pravém okraji vozovky], a s největší pravděpodobností též § 5 písm. b) téhož zákona (věnovat se plně řízení vozidla) tím, že bez zjevné příčiny přejel svým vozidlem do protisměru, kde se v důsledku toho srazil postupně se dvěma nákladními soupravami vozidel XY s návěsy, a že se proto žalovaný ve smyslu § 367 odst. 2 písm. a) [správně § 367 odst. 1 písm. a)] zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) své odpovědnosti za úraz, který žalobce utrpěl při pracovní cestě dne 16. 7. 2014, zcela zprostil, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl). 5. Dovolatel zejména zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, že vybočení žalobcem řízeného vozidla do protisměrné části komunikace bylo příčinou dopravní nehody (bočního střetu vozidel), při níž došlo k posuzovanému pracovnímu úrazu, že spolujezdci žalobce v době nehody „na žalobci, stylu jeho jízdy ani chování vozidla ničeho zvláštního nepozorovali“, že „o tom, že by měl žalobce před nehodou zdravotní problémy s největší pravděpodobností hraničící s jistotou nenasvědčuje ani jeho styl jízdy před nehodou“, že vozidlo žalobce před vyjetím do protisměru nevykazovalo nic neobvyklého, tj. vozidlo jelo plynule, konstantní rychlostí, drželo se ve svém pruhu, jeho jízda byla klidná a bezproblémová až do doby, než začalo postupně přejíždět do protisměru, kde došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem, že „běžná údržba vozidla byla prováděna u žalovaného, jinak bylo vozidlo pravidelně servisováno ve značkovém servisu“, že nelze dovodit, že by vozidlo bylo v důsledku denního používání nadměrně opotřebeno a ve špatném technickém stavu, že „z ohledání místa nehody, stop vozidel na místě, z ohledání vozidla ani z výpovědí účastníků a svědků nehody“ Policie České republiky nezjistila nic, co by nasvědčovalo tomu, že by příčinou dopravní nehody mohla být technická závada vozidla řízeného žalobcem, a že vozidlo před nehodou nezanechalo na vozovce žádné stopy a nic nesvědčilo „o projevech náhlé ztráty stability vozidla, na které by řidič nebyl schopen reagovat“. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že „žalovaný jednoznačně nevyvrátil skutečnost, že nedošlo k technické závadě na vozidle“, že žalovaný „nikdy neprokázal, že vozidlo bylo řádně servisováno ve značkovém servisu“ a že „ačkoliv bylo ve věci řádným způsobem provedeno dokazování, jeho výsledkem nebylo ani jednoznačné vyloučení objektivních příčin žalobcova přejetí do protisměru (zejména technická závada na vozidle a zdravotní indispozice), ani prokázání skutečností, které by ukazovaly na subjektivní důvody na straně žalobce“. 6. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 7. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobce, že „bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť z důkazů, které byly provedeny, resp. nebyly provedeny (nebyli vyslechnuti všichni žalobcem navrhovaní svědci ani provedeny důkazy o zdravotním stavu žalobce), byly odvolacím soudem učiněny závěry, jež nekorespondují se skutečným stavem věci“, a že odvolací soud „nevyhodnotil odpovídajícím způsobem a ve vzájemné souvislosti jednotlivé důkazy“. 8. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a sám dokazování doplnil o další důkazy, které náležitě zhodnotil, a současně řádně odůvodnil, proč „neprovedl nebo nezop