21 Cdo 1410/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1410/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 12. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1410/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1410.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1410/2021-515 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovaným 1) Č. r. – Ú. p. Č. r., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2 a 2) Č. r. – M. p. a s. v., se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost odvolání z pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 94/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 62 Co 274/2020-477, takto: Rozsudek městského soudu v části výroku I., ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. února 2020, č. j. 14 C 94/2015-379, ve výroku II., a ve výrocích III. a IV. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. února 2020, č. j. 14 C 94/2015-379, ve výrocích II. a IV. se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Ministryně XY dopisem ze dne 24. 10. 2014 sdělila žalobkyni, že „v souladu s § 73 odst. 1 zákoníku práce“ ji odvolává „z pracovní pozice XY“ s tím, že „výkon na uvedené pozici končí následující den po doručení odvolání“. Dopisem ze dne 4. 11. 2014 žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť po svém odvolání z „pracovní funkce“ XY dne 3. 11. 2014 odmítla nabízenou pracovní pozici „XY, s místem výkonu práce XY“. Žalobkyně se domáhala určení, že odvolání žalobkyně z pracovního místa XY žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 jsou neplatná. Uvedla, že ode dne 1. 5. 2013 byla jmenována do pracovní pozice XY, že dne 24. 10. 2014 byla žalovanou 2) z této „funkce“ odvolána, že dne 3. 11. 2014 jí byla žalovanou 1) nabídnuta pracovní pozice „XY“, kterou nepřijala, a že dne 4. 11. 2014 převzala od žalované 1) výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Ve vztahu k odvolání z pracovního místa XY namítala, že žalovaná 1) se prostřednictvím ministryně XY dopustila vůči její osobě šikany, a to v podobě tzv. bossingu. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru dovozovala ze skutečnosti, že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl ke dni podání výpovědi naplněn, neboť žalobkyni nebylo ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce navrhnuto vhodné pracovní zařazení, které v době výpovědi u žalované 1) existovalo. Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Žalovaná 1) uvedla, že odvoláním z pracovní pozice XY pracovní poměr neskončil, že žalobkyni učinila nabídku dalšího pracovního zařazení odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu s místem výkonu práce na XY. Žalovaná 2) uvedla, že odvolání žalobkyně bylo provedeno v souladu se zákoníkem práce i interními předpisy žalované 2). Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 14 C 94/2015-379, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z pozice XY žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 je neplatné (výrok I.), určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 6.600 Kč (výrok III.) a že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 79.031 Kč (výrok IV.). Dospěl k závěru, že odvolání z pracovní pozice XY bylo provedeno v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého může ten, kdo je příslušný ke jmenování, vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat, odvolání nepodléhá žádnému projednávání a schvalování a ze zákona nemusí být odůvodněno. Ohledně výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná 1) žalobkyni dne 4. 11.2014, dovodil, že výpověď jednoznačně obsahuje důvod výpovědi dle § 52 písm. c) zákoníku práce, ve výpovědi je uvedeno, že dne 24. 10. 2014 byla žalobkyně odvolána z pracovní pozice XY, dne 27. 10. 2014 mělo být žalobkyni nabídnuto pracovní zařazení, ale s ohledem na její pracovní neschopnost jí byla pracovní pozice nabídnuta až 3. 11. 2014, a to XY, s místem výkonu práce na XY, kterou žalobkyně dne 3. 11. 2014 odmítla. Žalovaná 1) poté žalobkyni předala dne 4. 11. 2014 výpověď z pracovního poměru s tím, že její pracovní poměr končí ke dni 31. 1. 2015. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl ke dni výpovědi dán. Bylo povinností žalované 1) nabídnout žalobkyni všechna pracovní místa odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyni nebylo podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce navrhnuto vhodné pracovní zařazení, které v době podání výpovědi u žalované 1) existovalo. V té době existovala pracovní místa, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, vedoucí místa, která nebyla žalobkyni nabídnuta (např. volné pracovní místo XY, volné pracovní místo XY). Zaměstnavatel má zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné pracovní místo, které je k dispozici v době výpovědi. K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 62 Co 274/2020-477, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že náklady řízení žalované 2) vůči žalobkyni činí 5.700 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. jej změnil jen tak, že náklady řízení žalobkyně vůči žalované 1) činí 55.483 Kč a jsou splatné k rukám advokáta Prof. JUDr. Miroslava Běliny, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.623 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny (výrok IV.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok V.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně z pozice XY je platným právním jednáním, ministryně XY byla oprávněna žalobkyni odvolat, a to bez jakéhokoliv důvodu. Ohledně nabídky dalšího pracovního zařazení dovodil, že žalovaná 1) učinila žalobkyni nabídku na jinou práci XY s místem výkonu práce v XY 7 listinou ze dne 27. 10. 2014, že tato nabídka jí byla předložena až dne 3. 11. 2014 (z důvodu pracovní neschopnosti žalobkyně), že žalobkyně ji téhož dne odmítla, že přesto nebyla nabídka učiněna řádně, neboť k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení je třeba zaměstnanci poskytnout přiměřenou lhůtu. Žalovaná 1) nesplnila vůči žalobkyni svoji nabídkovou povinnost řádně i proto, že její povinností bylo nabídnout žalobkyni veškerá volná místa, která jsou pro odvolaného zaměstnance vhodná. Nemožnost zaměstnance nadále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance žádnou práci, jde tedy o absolutní nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat. Povinností zaměstnavatele je nabídnout odvolanému zaměstnanci jakékoliv volné místo, které je v době výpovědi z pracovního poměru k dispozici. Žalovaná 1) disponovala minimálně ještě jedním dalším volným místem, a to XY. Protože nebyla splněna hmotněprávní podmínka (řádné splnění nabídkové povinnosti), fikce nadbytečnosti žalobkyně podle § 52 písm. c) zákoníku práce tak nenastala. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Uvedla, že soudy nesprávně posoudily zejména otázku nabídkové povinnosti dovolatele – zaměstnavatele vůči žalobkyni – zaměstnanci. Současně namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Žalovaná 1) nebyla nikdy řádně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. (ani o povinnosti prokázat nabídku jednotlivých pozic údajně vhodných pro žalobkyni). V odůvodnění rozhodnutí zcela schází řada soudem provedených důkazů. Dovolání je dle dovolatelky přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení p