21 Cdo 1420/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1420/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2007 Spisová značka:21 Cdo 1420/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1420.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1420/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. M., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 553/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. května 2005, č.j. 29 Co 687/2004-223, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                            O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 15.12.1979 zaplatil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vznikala v době od 1.1.1995, a požadoval, aby mu žalovaný od tohoto data platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.957,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že „podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.3.1983, č.j. 9 C 986/81-25 ve spojení s usnesením  téhož soudu ze dne 14.9.1984, č.j. 8 C 952/83-11“ mu žalovaný poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak počínaje dnem 1.1.1995 při určení její výše nevychází ze skutečně dosahovaného výdělku, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce mohl dosáhnout v zaměstnání u žalovaného. Postup žalovaného nepovažuje žalobce za správný, neboť u žalovaného již déle než 15 let nepracuje, bydlí v L., dojíždění do místa výkonu nabízené práce (B., okres Č. L.) „by bylo pro něj značně svízelné, tím spíše, že je osobou se změněnou pracovní schopností“, a proto podle jeho názoru nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28.6.1995, č.j. 8 C 553/95-20, ve znění opravného usnesení ze dne 31.7.1995, č.j. 8 C 553/95-22, žalovanému uložil, aby platil žalobci „s účinností od 1.1.1995 rentu ve výši 8.957,- Kč měsíčně“ a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.580,- Kč a „do pokladny“ Okresního soudu v České Lípě soudní poplatek ve výši 12.900,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který převzal závazek platit žalobci ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu, k níž se soudem schváleným smírem ze dne 14.9.1984 zavázal O. p. m. p. M., nabídl žalobci v závěru roku 1994 zaměstnání v provozovně v B., kde by žalobce mohl dosáhnout „podstatně vyššího výdělku“ než v současném zaměstnání. Protože podle názoru soudu prvního stupně žalobce odmítl nabízenou práci z vážných důvodů, neboť vzdálenost z místa jeho bydliště (tj. z L.) do místa výkonu nabízené práce je značně velká, „řádově desítky kilometrů s časově náročným dojížděním“, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody valorizovaným podle příslušných právních předpisů a průměrným výdělkem v současném zaměstnání dosahujícím 1.878,- Kč „čistého“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23.9.1999, č.j. 30 Co 560/95-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil „potud, že se žaloba zamítá ohledně částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995“, „jinak“ tento rozsudek „ve výroku žalobě vyhovujícím“ a ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.510,- Kč „u JUDr. P. R.“ a že návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud zdůraznil, že již v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 986/81 byl přijat závěr, že „zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo (právní předchůdce žalovaného)“, nebyl schopen žalobci zajistit vhodné pracovní místo. Jestliže žalobce „za této situace po přibližně dvou letech“ i s rodinou změnil své bydliště a „nyní po více než 15ti letech od úrazu mu žalovaný nabídl pracovní místo ve vzdálenosti přibližně 50 km od jeho stávajícího bydliště“, je podle názoru odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce měl k odmítnutí nabízeného místa „se zřetelem na náročnost dojíždění, když žalobce je navíc osobou se změněnou pracovní schopností“, vážný důvod. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.4.2001, č.j. 21 Cdo 906/2000-78 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o placení částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla zaměstnanci zajištěna, zákon v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce neurčuje, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy v tomto směru (tj. zda jsou dány „vážné důvody“, které zaměstnanci umožňují odmítnout zajištěnou práci bez nepříznivých důsledků na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku) proto závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Protože v daném případě odvolací soud při zkoumání, zda žalobce odmítl práci vedoucího expedice na pracovišti v zinkovně v B. ze závažných důvodů, k okolnostem významným pro posouzení věci náležitě přihlédl, je podle názoru dovolacího soudu správný jeho závěr o tom, že důvody, pro něž žalobce odmítl nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil, je třeba považovat za vážné důvody ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce. Odvolacímu soudu však (kromě nepřezkoumatelnosti stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nepřihlédnutí k již pravomocně přisouzené náhradě) vytknul, že při posuzování otázky pasivní věcné legitimace žalovaného vycházel jen z tvrzení účastníků o tom, že žalovaný převzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a že „je právním nástupcem O. M.“ (důvodem mělo být vydražení provozovny ve veřejné dražbě), aniž by se z tohoto hlediska zabýval tím, jaké důsledky pro nabyvatele spojují právní předpisy s vydražením provozní jednotky. Tyto nedostatky podle názoru dovolacího soudu odůvodňují zrušení nejen rozsudku odvolacího soudu, ale i rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícího akcesorického usnesení. Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 12.4.2002, č.j. 8 C 553/95-119 žalobu zamítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „k převodu vlastnictví provozní jednotky bývalého státního podniku O. M. (Z. B., kde žalobce dříve pracoval) na žalovaného došlo v souvislosti s jeho likvidací, a to prodejem ve veřejné dražbě dne 23.6.1993, nikoli tedy postupem při privatizaci majetku státu dle zákona č. 92/91 Sb., při němž spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem“. Bývalý zaměstnavatel žalobce - jak dále zdůraznil - „zanikl likvidací, tedy způsobem, při němž dle zákoníku práce nepřechází současně s převodem vlastnického práva na nabyvatele práva a závazky z pracovněprávních vztahů“. Za této situace tedy „žalovaný spolu s vydražením provozní jednotky bývalého st. p. O. M. v likvidaci nepřevzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku“, a proto podle názoru soudu prvního stupně z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného není uplatněný nárok opodstatněný. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje z rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Č. L. o vyhlášení likvidace státního podniku O. M. a dražebního protokolu o dražbě provozní jednotky tohoto podniku – Z. B. dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě šlo „o převod majetku státu, s nímž hospodařil státní podnik, na soukromý subjekt“, a že proto „platí pro podmínky tohoto převodu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb.“. Jelikož ustanovení § 17 cit. zákona upravující přechod práv a povinností z praco